„České kořeny mě dohnaly“, říká Georgina Sehnoutka Steinsky, laureátka ceny Gratias agit
Od dětství chtěla ukázat, že je dobrá Kanaďanka, splnilo se jí to, ale české kořeny ji stejně dostihly. Dokonce natolik, že Georgina Sehnoutka Steinsky je jednou z letošních laureátek ceny Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.
Můžeme začít u vaší rodiny? Když jsem procházela podklady k rozhovoru, tak mě zaujal váš původ. Můžete jej trochu přiblížit?
„Já jsem rozená Jiřina Steinsky Sehnoutka a přejmenovala jsem se na Jiřina Sehnoutka Steinsky, protože nikdo v Kanadě není schopný říct Sehnoutka. Narodila jsem se v Hradci Králové a moji předkové byli průmyslníci. Rudolf Steinsky měl asi pět textilních fabrik, byla to dost zámožná rodina. Manželka mého dědečka pocházela z rodu Bartoň Dobenín, což je ve východočeském kraji velmi známé jméno“.
Můžeme připomenout, že se rodu vrátil i zámek v Novém Městě nad Metují...
„Ano, současný majitel je můj vzdálený bratranec“.
Je právě v původu vaší rodiny zakotven důvod, proč jste opustili Československo?
„Ano. Důvod emigrace byl úplně jednoduchý. Dědečkovi znárodnili všechny fabriky a on pak pracoval pro stát, nakupoval bavlnu. Tatínek na tom byl podobně. Oběma jim bylo ale zřejmé, že jde o krátkodobou záležitost. ´Kapitalisty´ tehdejší moc neměla v lásce a moje rodina byla, obzvlášť v Hradci Králové, symbolem kapitalismu. Dědeček usoudil, že pro rodinu by bylo nebezpečné tady dál zůstávat. V té době existovali lidé, kteří pašovali lidi přes hranice. Dědeček někoho podplatil a my jsme utekli přes hranice, neměli jsme ani pasy. Asi devět měsíců jsme byli v Německu, nejprve v táboře, potom už v bytě. Tatínek chvíli pracoval pro Spojené národy. Díky kamarádovi mého dědečka, který už bydlel Torontu, byl židovského původu, jsme se dostali do Kanady“.
Vy si ale tuhle anabázi moc nepamatujete, ne? To vám byly asi tři roky...
„Já si to pamatuji díky tomu, že se na to samozřejmě v rodině vzpomínalo. Zajímala jsem se o to a zajímalo mě, proč tak dlouho čekali, proč neutekli dřív. Všechno jsem to sepsala, aby moje děti a vnoučata ten příběh také znaly, protože je to velmi zajímavé“.
Jak se vám v Kanadě s českými kořeny vyrůstalo?
„Já jsem nechtěla příliš uznávat, že mám české kořeny. V Kanadě v té době nebylo ve školách tolik imigrantů. Dneska nemá 50 procent lidí v Torontu kanadský původ, tak je to něco jiného, ale ve škole, kam jsem chodila, jsme byli dva imigranti. Jeden malý Ital a já vysoká Češka, to bylo trošku směšné. Já jsem vždycky chtěla ukázat, že jsem dobrá Kanaďanka“.
Jak se to projevovalo?
„Mluvila jsem báječně anglicky, naučila jsem se brzy číst, ohromně jsem se vždycky snažila, abych měla dobré známky, aby mě učitelky pochválily. Maminka uměla trochu anglicky, ale učitelky jí říkaly, ať na mě tak nemluví, že má přízvuk a ony nechtějí, abych si svou angličtinu pokazila. Ale o svých českých kořenech jsem samozřejmě věděla. Na nás doma mluvili česky, samozřejmě i dědeček s babičkou. Moje maminka byla intelektuálka a hodně nám o českých kořenech a historii Československa povídala. Na univerzitě jsem studovala dějepis a zajímala jsem se o osud Rakousko-Uherska a středoevropského prostoru vůbec. Neřekla bych ale, že to pro mě bylo tak důležité. Pro mě bylo důležité prosadit se do té kanadské společnosti“.
Cena Gratias agit se uděluje právě za šíření dobrého jména České republiky ve světě. Nakonec vás tedy ty české kořeny přece jen dohnaly...
„Nakonec mě dohnaly. Začalo to, když přišla sametová revoluce. Já jsem v té době byla na dost vysokém postu náměstkyně ministra v kanadské státní správě. Státní správa je nepolitická, člověk se tam musí vypracovat a já jsem byla jedna z prvních žen, které byly na takovém postu a určitě první žena s českými kořeny. V roce 1989 jsme sledovali, co se v Československu děje a tehdy jsem potkala na nějaké konferenci pana Baťu, který mi nabídl, abych se vrátila a spolupracovala s ním na návratu firmy do Československa. Řekla jsem si, že to zkusím. Pak jsem si uvědomila, že to byl v mých 40 letech způsob, jak se něco o svých kořenech dozvědět“.
Jak teď vypadá česká komunita v Torontu? Českým čtenářům je známá převážně z knih Josefa Škvoreckého.
„Škvorecký je tam známý, ale nejen on. I širší veřejnost zná české filmy nebo českou muziku. Jedna stanice klasické hudby v Torontu nejvíce hraje českou muziku, třeba Dvořáka atd. Česká komunita je už dneska taková směs. Je jasné, že poslední velká vlna imigrace proběhla v roce 1968. Druhá generace si ale většinou nebere Čechy a jejich děti se pak integrují do kanadské společnosti. Jsou tam ale stále čechokanadské instituce. Já jsem tady žila pět let a začala jsem se o to více zajímat. Teď trochu spolupracuji s několika lidmi na tom, abychom promysleli, co bude dál s těmito institucemi. Vydávají se třeba stále nějaké noviny. Česká komunita tam opravdu pořád je“.
Vy se věnujete neziskovému sektoru. Co přesně děláte?
„Já osobně věřím, že neziskový sektor a dobrovolnictví hrají, a viděla jsem to v Kanadě, velmi důležitou roli, která není příliš uznávaná. Jsou to takové tiché myši pod dekou. Jedna z mých posledních placených prací byla, že jsem vedla jednu dost velkou organizaci, která se zabývá budoucností neziskového sektoru v Kanadě. Spolupracovali jsme se státem, domlouvali jsme dobré podmínky pro neziskové společnosti. Tady mě to také zajímalo, tak jsem se spojila s Nadací rozvoje občanské společnosti a spolupracuji s nimi. Vývoj v Česku je jiný než v Kanadě, neziskový sektor nemohl za komunistů samostatně existovat a neexistoval. Podle mě je důležité jej podporovat, vím, že se tady ozývají hlasy, kterým se to nelíbí. Myslím si, že je ale nutné, aby lidé, kteří jsou pro, mluvili o tom, jak je důležité, aby lidé pracovali také jako dobrovolníci třeba v oblasti sociální nebo ekologie. V Kanadě patří do neziskového sektoru i kultura. Zdá se mi, že když jste součástí společnosti, měli byste do ní i něco dobrovolně přispět“.
Potěšila vás cena Gratias agit?
„Potěšila mě a musím uznat, že mě to překvapilo. Mě vychovali v tom, že člověk má něco pro společnost udělat a v rodině byla tradice mecenášství. Nemyslím si, že jsem toho tak moc udělala, ale je pro mě velká čest tu cenu dostat“.
