Hrabal, pivo a filmy Jiřího Menzela - taková je prý podle Maďarů „svatá česká trojice“
Rodina Smolíkova - tak vypadal pro většinu mé generace první kontakt s Maďarskem, pak přišel Balaton a uherský salám. Jakou představu mají naopak Maďaři o Česku? V tom, aby ji měli co nejpřesnější, jim pomáhá i České centrum v Budapešti. Jeho ředitelkou je Lucie Orbók, která v květnu na chvíli přijela i do Prahy. Právě na akci, kterou pořádají Česká centra.
Vy jste v Praze byla jako host na Noci literatury. Jak se vám líbila?
„Pro mě to byl velký zážitek především proto, že jsem to mohla sledovat z pozice návštěvníka a nikoliv organizátora. Myslím si, že letošní Noc literatury se v Praze absolutně vydařila jak výběrem textů tak i interpretů. Byli tam opravdu úchvatní herci na úchvatných místech. Třeba v tramvaji modrák“.
Jak probíhá Noc literatury v Budapešti?
„U nás v Budapešti je to tak, že jsme převzali ten pražský koncept. Základem je, aby se zúčastnilo co nejvíce zahraničních institutů a ambasád. U nás v Budapešti se v tomto i minulém roce zúčastnilo 22 zemí a četlo se tedy 22 úryvků zahraničních autorů. Ten koncept je stejný a je tam kladem důraz na to, aby byl projekt co nejvíce mezinárodní. Mezi těmi 22 autory je samozřejmě i autor český“.
Kdo to letos byl?
„Četli jsme knížku Matěje Hořavy Pálenka“.
A líbilo se?
„Velmi. Ta kniha nebyla ještě do maďarštiny přeložena, byť máme kolegyni, která je překladatelka a která by tuto knihu velmi ráda do maďarštiny přeložila. Kniha se letos líbila natolik, že nakonec oslavila jedno nakladatelství a vypadá to, že nakonec v Maďarsku vyjde“.
Jaké další akce připravujete u vás v centru?
„Děláme spoustu zajímavých akcí. Teď proběhla noc literatury a zároveň se snažíme českou literaturu propagovat dál, byli jsme letos spolu se Slovenskem a Polskem čestným hostem na mezinárodním knižním veletrhu. Vyšla spousta českých knih v maďarštině a přijelo mnoho autorů - Jan Němec, Martin C. Putna nebo Dora Kaprálová. Kromě literatury a s ní spojených událostí, je tradiční akcí českého centra i český filmový festival. Každý rok se snažíme představit české filmové novinky. Festival je v únoru, kdy se promítají novinky za minulý rok. Nemůžu zapomenout ani na divadlo. Letos chystáme třetí ročník divadelního festivalu“.
Vy pořádáte i jazykové kurzy češtiny pro Maďary. Češi mají pocit, že maďarština je úplně nepochopitelná. Vnímají stejně Maďaři češtinu? A jaký je o ty kurzy vůbec zájem?
„Ten zájem je čím dál větší. To nás velmi překvapilo. Když jsem v roce 2015 nastoupila do českého centra, tak jsme měli zhruba 90 studentů, letos se blížíme ke třem stovkám. Nějakým zvláštním způsobem zájem o český jazyk stoupá a my se snažíme zjistit proč. Studentům proto rozdáváme formuláře, kde se ptáme: proč se učíte česky, co vás motivuje atd. Z 80 procent lidé píšou: láska k Praze, k České republice, máme rádi pivo, máme rádi Hrabala...Jejich motivace není pracovní, ti lidé se učit češtinu nemusí, ale je to spíše takové jejich hobby“.
Jaký je vztah Maďarů k Česku. My o nich zase tolik nevíme. Kde kdo byl na Balatonu, v Budapešti, každý druhý má rád uherák...Jak si naopak Maďaři představují Česko?
„Pro ně je Česká republika, Praha je taková láska na první pohled. Je to láska skrze literaturu, Hrabala, Haška, láska skrz pivo. Maďaři ale víceméně milují tuto hrabalovsko-pábitelskou notu. Trošku si českou republiku idealizují. My se snažíme upozornit i na to, že česká kultura je i něco jiného než pivo, Hrabal a nemohu zapomenout do svaté trojice zařadit filmy Jiřího Menzela a jeho filmy, které Maďaři milují“.
Jak vy jste se dostala do Maďarska?
„Velmi složitou a dlouhou cestou. Nicméně asi to nejdůležitější je, že když jsem tam dělala ještě jako režisérka jeden divadelní projekt, tak jsem se tam seznámila se svým současným manželem. Takže mě vlastně do Maďarska odvála láska“.
Jak se vám tam žije? Bylo ze začátku něco, co vás překvapilo? Je asi výrazně něco jiného žít v maďarské rodině, než tam jen pracovat...
„Na začátku bylo velmi těžké překonat právě tu jazykovou bariéru. Než jsem se slušně naučila maďarsky, tak jsem v prvních měsících docela narážela. Když jsem se pak začala učit a mluvit, tak jsem zjistila, že Maďaři jsou z toho nadšení. Úplně se to otočilo o 180 stupňů. Právě tehdy pro mě bylo velmi důležité mít kontakt s Českým centrem jako se zprostředkovatelem české kultury. Byť jsem tam nepracovala, tak jsem se s lidmi, kteří tam působili, velmi často stýkala a chodila na akce“.
Když to zkusíme zobecnit, liší se nějak Maďaři od Čechů? Když přijede cizinec sem, tak řekne, že je tady hodně psů, že se přezouváme, že se tady hodně zdraví apod. Mají Maďaři také nějaké specifikum?
„Myslím si, že s přezouváním je to velmi podobné. Přece jenom jsme ve stejném středoevropském kontextu, takže tyto zvyklosti máme myslím všichni. Co mě ale docela překvapilo, že pokud jde o pozdravy, tak v Maďarsku to trochu funguje jako ve Francii. Všichni, co se potkají, i muži i ženy, se líbají na tvář. To mě na začátku trochu překvapilo, přece jen na to tady moc zvyklí nejsme. Druhá věc, která je v Maďarsku velmi zajímavá je, že tam po dvou třech minutách lidi přecházejí na tykání. Nejde jen o lidi stejné generace, ale klidně o lidi s třígeneračním rozdílem“.
Chcete v Maďarsku zůstat?
„Zatím to tak vypadá. Myslím si, že tam žije dobře a Praha mi zatím příliš nechybí, i když sem ráda jezdím. Vzhledem k tomu, že tam mám manžela a brzy i rodinu, tak bych tam chtěla zůstat“.
Zmiňujete rodinu, budete děti učit česky? Existuje třeba v Maďarsku česká škola?
„V Maďarsku česká škola není, existuje tam slovenská škola. Je to asi tím, že česká komunita tam není zase tak velká. Dokonce se přesně neví, kolik Čechů v současné době v Maďarsku žije. Existují samozřejmě kurzy češtiny, koneckonců i u nás. I kdybychom zůstali žít v Maďarsku, tak si myslím, že učit svoje potomky česky je povinnost“.
