V novozélandském Queenstownu se koná už druhý ročník českého filmového festivalu
Vlaďka Kennett, česká honorární konzulka na Novém Zélandu, stála v roce 2016 u zrodu filmového festivalu Škoda Czech Film Festival Queenstown. Ten v pondělí 15. října 2018 zahájil svůj druhý ročník, který potrvá až do soboty 20. října. Uvede snímky s historickou i současnou tematikou, mezi nimi také Úsměvy smutných mužů. Film uvede osobně Jaroslav Dušek, který v něm ztvárňuje jednu z hlavních postav. Víc už prozradí sama Vlaďka Kennett:
„Tohle je druhý ročník festivalu. Ten první – inaugurační – se konal v roce 2016. Byl to pokus zprostředkovat českou kulturu, konkrétně český film, nejen Novozélanďanům, ale přinést ho na Nový Zéland i pro naše expaty, tedy pro naše české a slovenské spoluobčany, kteří na Novém Zélandu žijí. Už na úvod jsme si řekli, že festival budeme dělat jednou za dva roky. Teď je to tedy druhý pokus. Uvidíme, jaká bude návštěvnost. A těšíme se jak na filmy, tak na naše diváky."
Festival bude v letošním roce zahájen v duchu oslav 100. výročí založení Československa. Diváci ale uvidí i filmy se zcela jinou než historickou tematikou.
„V letošním roce slavíme 100. výročí založení Československa, takže i festival začínáme symbolicky snímkem Masaryk: Následně jako pozdější film v noci poběží film Planeta Česko Mariána Poláka. Za tu jsem hodně ráda, protože to je povedený dokument. V úterý máme Teorii tygra, abychom vše trochu odlehčili. Ve středu Operace Anthropoid, ve čtvrtek Bába z ledu, v pátek Úsměvy smutných mužů. Zakončujeme v sobotu 20. října filmovým maratonem s Jardou Duškem a seriálem Pustina."
Jak jste vybírala filmy pro letošní ročník festivalu?
„V podstatě stejně, jako pro první ročník. Vždycky se snažím, aby byly filmy uchopitelné jak pro české a slovenské publikum, tedy lákavé novinky nebo filmy, které jdou trochu dál do historie, ale aby zároveň oslovily i to novozélandské publikum. Nějaká témata, která jsou stravitelná a srozumitelná, například historické události tak, aby i to novozélandské publikum aspoň trošku vědělo, o co jde. Přiznám se, že první ročník v roce 2016 mě v určitém smyslu překvapil. Například film Rok ďábla, který byl pokusem o alternativu v českém pojetí, byl vyprodán. A ohlasy na film ze strany Novozélanďanů byly úžasné. Což mě překvapilo. Tenhle film jsem trochu podcenila. Myslela jsem si, že nikdo nebude chápat souvislost Karel Plíhal – Jarek Nohavica – Čechomor – Jaz Coleman. A ejhle! Snahou je, aby to bylo trochu zkousnutelné i pro Novozélanďany."
Festivalu se osobně účastní i Jaroslav Dušek, který navštívil českou a krajanskou komunitu v Austrálii a na Novém Zélandu už v loňském roce.
V kolika filmech, které budou ve festivalové nabídce, se objevíte?
„Objevím se v devíti filmech, ale z toho osm z nich jsou díly série Pustina. To jsou ale vlastně hodinové filmy, takže osm hodinových snímků. Potom tam budou Úsměvy smutných mužů. Vezu s sebou ještě film Když kámen promluví s anglickými titulky, abychom ho, když bude příležitost, pustili mimo program, v rámci nějakého setkání. To je film o mně. Natočil ho Viliam Poltikovič. A na Novém Zélandu ještě neběžel."
Představil byste film Úsměvy smutných mužů? Ten bude mít na festivalu novozélandskou premiéru, stejně jako seriál Pustina.
Jaroslav Dušek: „Nevím, jestli se Pustina nevysílala na Novém Zélandu v televizní síti."
Vlaďka Kennett: „Bude to premiéra obou snímků, jak Úsměvů smutných mužů, tak Pustiny. Řekla bych, že je to i pacifická premiéra, nejen novozélandská, protože to zatím nebylo promítáno ani v Austrálii."
Jaroslav Dušek: „Je to film z protialkoholní léčebny podle skutečného osudu spisovatele Josefa Formánka, který napsal knihu Úsměvy smutných mužů. Režisér Dan Svátek pak spolu s ním vytvořil scénář k tomuto filmu. Film je zajímavý tím, že je v něm i několik herců, kteří jsou skutečně vyléčení alkoholici. Je to film ze života, který obsahuje i jistý happy-end, i když je velmi drsný, protože několik postav z té léčebny se nevyléčí, někdo dokonce i zemře. Nevím, jestli víte, kolik lidí z těch, kteří jdou do léčebny, se vyléčí. Jsou to pouhá tři procenta lidí. Je to opravdu velmi málo. A Pepík Formánek patří k těm třem šťastným procentům."
Film Úsměvy smutných mužů je nejmladším snímkem uvedeným na festivalu. Premiéru měl v polovině července. Co o něm říká sám autor předlohy, spoluautor scénáře a také jeden z protagonistů, cestovatel a spisovatel Josef Formánek?
„Ve filmu zazní téma odpuštění. Je to film i o laskavosti mezi lidmi, kteří spadli na dno, a i když teď žijou různé životy, spojuje je společný boj o život proti tomu černému drakovi závislosti, kterého má každý alkoholik v sobě. A oni si musejí, chtě – nechtě, pomáhat. A získají k sobě určitou náklonnost. Je to film určitě úsměvný, ale přes úsměv a slzy vypovídá o tom, jak někdo se zkoušeí vyškrabat nahoru z nejhoršího dna a někdo to prostě už zabalí a řekne, že už nemá sílu. Ten film i ve mně, když se natáčel, byť jsem napsal knížku, a pomáhal jsem pak se scénářem režisérovi Danu Svátkovi, když jsem viděl, jak ho herci hráli, musím říct, že to ve mně taky cvičilo. I když jsem věděl, jaké budou scény, jaké jsou pointy mikropříběhů, které jsou navzájem propojené. Některé příběhy mě dostaly, některé rozesmály. A navíc, moc jsem od toho filmu nečekal. Říkal jsem si, že mě většinou baví knížka víc než film. Snažil jsem se být spíš rezervovaný. Jenže Dan Svátek vyzval ke spolupráci úplně skvělé herce. O Jardovi Duškovi jsem věděl, že je brilantní herec, ale že třeba je tak dramatický a zároveň uměřený David Švehlík, jsem netušil."
Předlohu pro film jste napsal na základě vlastní zkušenosti.
„Ano, na základě vlastní smutné zkušenosti, kdy jsem skončil v protialkoholní léčebně. Nejdřív jsem se z toho vnitřně hroutil a říkal jsem si: Já jsem přece nepatřím, to jsem teda skončil, to jsem dopadl. Když si ale člověk začne říkat pravdu, přizná si, že je na stejné lodi jako ostatní. Přiznal jsem si, že mám stejný problém s alkoholem jako oni. Když jsem si tuhle pravdu řekl, řekl jsem si také: No, tak jsem alkoholik, budu se léčit. A díky tomu, že píšu knížky, jsem si také řekl: Všechno špatné je pro něco dobré, aspoň budu mít o čem psát. A jen tak z profesionální nutnosti jsem si psal všechno, co jsem slyšel a viděl. A knížka vznikla velmi rychle. Napsat to pro mě byla stavovská čest, protože jsem to prožil. Nic jsem ale od ní nečekal. A ona bude mít už čtvrté vydání. Mile a nečekaně mě překvapila, že se tak hezky prodává. Byť jsem si nejdřív myslel, jestli ty příběhy, které jsou sice někdy veselé, často ale tragické, budou někoho vůbec zajímat. A reakce jsou moc milé."
Vlaďka Kennett tedy pro festival zvolila filmy s různorodou tematikou, které zobrazují český film a českou kulturu z nejrůznějších úhlů pohledu, a to mnohdy hodně syrového, ale jak už to tak s českými filmy bývá, v kombinaci s laskavostí a humorným nadhledem. Napadlo mě, jak asi takové filmy vnímají novozélandští diváci.
Cílíte především na česko-slovenskou krajanskou komunitu, na expaty žijící na Novém Zélandu. Jaký ohlas má festival mezi Novozélanďany?
Vlaďka Kennett: „V minulém ročníku nás příjemně překvapil ohlas, který měl mezi Novozélanďany film Rok ďábla. Pro spoustu lidí jsou některá témata nová. První ročník jsme uváděli například film Lidice. O Lidicích někdo něco věděl, většina ale samozřejmě ne. Některé snímky jsou dost emotivně laděné a Novozélanďané na to, řekla bych, adekvátně reagují. Po určitých filmech za mnou chodila spousta lidí. Ptali se na souvislosti. Chtěli vědět trochu víc, obzvlášť o historických událostech nebo o životním stylu, třeba v době socializmu v naší republice, protože třeba ten proces jim nebyl úplně jasný. Rozebírali jsme tedy, jak to přesně fungovalo. Většinou se po skončení filmu rozvedla nějaká debata, byl na to prostor. Pro Novozélanďany to byl vhled do života v České republice nebo do historických událostí tak, jak o nich třeba vůbec nevěděli. Myslím si, že to rozhodně zaujalo."
