Letošní ceny Gratias agit dostaly světově proslulá mezzosopranistka i laická kazatelka z Ukrajiny
Černínský palác v Praze se 7. června opět stal místem slavnostního ceremoniálu udílení Cen Gratias agit. Letos byly tyto prestižní ceny uděleny už po sedmnácté. Za šíření dobrého jména České republiky ve světě je dostalo celkem 13 jednotlivců a jedna humanitární organizace.
Mezi oceněnými byli jak zahraniční Češi, zástupci krajanských organizací a spolků, tak umělci, duchovní nebo bohemisté a překladatelé, ale i zahraniční diplomaté a lidé, kteří se zasloužili o rozvoj hospodářských či vědeckých styků s Českou republikou. Co mají ocenění společného, řekl Radiu Praha ministr zahraničí Karel Schwarzenberg:
"Právě zasazení o nás, o náš stát, o český národ a především o českou kulturu. A v tom vykonali opravdu mimořádně mnoho. V různých oblastech, ať už v rámci náboženství nebo v hudebním světě, jako Magdalena Kožená, která je opravdu světoznámá česká umělkyně. Nebo Jiří Georg Dokoupil je už dnes v Německu i v Evropě opravdu známý malíř. Nebo lidé z českého kulturního spolku ve Vídni, které znám velmi dobře, poněvadž jsem jejich práci pozoroval po dlouhá léta. Obětavou práci, to, co nazýval Masaryk drobnou prací. Nebo Polák Andrzej Jagodzinski, který byl opravdu spojený s naším disentem. Já si ho pamatuji ještě z 80. let. Je to velmi různorodá společnost, všichni jsou ale naši přátelé a spoustu toho pro nás udělali."
Mezi oceněnými je tak například římsko-katolický biskup Petr Esterka. Jde o jednu z nejvýznamnějších osobností českého exilu. Z Československa odešel už v r. 1957. Byl přijat do Papežské koleje Nepomucenum v Římě a v r. 1963 byl vysvěcen na kněze. Působil mezi českými krajany v Texasu, a přestože se pak vrátil do Říma, nikdy nepřerušil kontakty s českým katolickým exilem. V r. 1986 se stal biskupským vikářem pro české krajany ve Spojených státech a v Kanadě. Papež Jan Pavel II. pověřil Mons. Esterku v r. 1999 duchovní péčí o české katolíky v cizině. V současné době působí při české misii v Kalifornii a koordinuje duchovní službu pro české krajany v USA, Kanadě a v Austrálii. O své dráze duchovního nám řekl:
"Když jsem byl vysvěcený, jel jsem do Texasu. Tam to byla služba víceméně pro krajany. Ale nejen pro ně, taky pro další lidi, co už dnes žijí v našich vesničkách a městečkách. Po třech letech jsem se pak vrátil do Říma. Tam jsem si dodělal teologii a pak jsem byl profesorem na jedné koleji pro ženy, dnes je to univerzita. Tam jsem učil teologii. A to bylo asi dvacet pět roků."
Myslím, že ale i v té době jste se setkával s krajany...
"Samozřejmě. Když jsme mohl, měl jsem pro ně mše svaté, přednášky a podobně. Nebyla to ale přímo má hlavní náplň."
Když se ale řekne čeští katoličtí krajané, rovná se to - biskup Esterka...
"Máte pravdu. Zatím je to tak, protože mne tam všichni znají. A když mne pozvou, tak se k nim snažím dostat."
Jak vlastně žijí české katolické krajanské komunity v Americe? Co je drží pohromadě?
"Dnes už jich není mnoho. Kdysi krajané, co tam přijeli, se v někde usadili a postavili si tam kostel a školu. Dokonce i řeholní sestry, co tam působily, byly z našich českých, moravských i slovenských rodin. A ti to drželi. To byla ale první generace. Od té druhé se to už začalo míchat s Američany. Když jsem ale ještě i já přijel do Spojených států, tak třeba v Texasu kněží v semináři, kteří tam učili, byli českého původu. To bylo zajímavé. Když jsem se pak dostal na sever, do Minnesoty, tak tam byli taky všichni profesoři českého původu. Byl tam jen jeden Irčan, aspoň jsem si to myslel. Pak jsme ale byli na nějaké schůzi a on přišel a začal na mne mluvit česky. Ptal jsem se, jak je možné, že mluví česky, a on mi řekl - já su přeci Čech! Měl přitom irské jméno. Tatínek byl totiž Ir, on ale vyrůstal na farmě maminčiných rodičů, kde se mluvilo česky. Takže jeho rodná řeč byla čeština. My jsme tam měli dobré jméno a stejné to bylo v Omaze, v Nebrasce i jinde. Je nás tam fůra, samozřejmě je to už ale hodně poameričtělé. Když dnes ta stará generace zemře, tak už to nebude české."
Přeci jen tam ale přichází hodně současných mladých Čechů. Jsou to studenti, jdou tam za prací, zakládají rodiny. Jsou mezi nimi i katolíci?
"Třeba v San Diegu mám českou misii, je tam ale většina Slováků. Mladí Slováci se nějak dostali do jižní Kalifornie. Většina z nich jsou dobří katolíci, nechávají si pokřtít děti a i po náboženské stránce je vychovávají velice dobře. A já s nimi mám velice dobrý styk. Oni tvoří takové jádro naší misie v San Diegu. Tak to ale není všude, třeba v Los Angeles je to většinou české. Jsou tam nějací Slováci, je jich tam ale málo. Když se člověk mladým lidem, co tam přicházejí, věnuje, tak z nich vytvoří velice pěknou komunitu. Když jsou to ale pak jen starší lidé, tak je po jejich smrti už nic nenahradí. V tom je ten problém."
Jaká je situace v Kanadě?
"V Kanadě je to podobné jako v Americe. Jsou tam opravdu česká centra, třeba Toronto. Když jsem tam přijel, ještě to tak nebylo. Dnes je ale farnost sv. Václava v Torontu takový pilíř pro celou komunitu. A nejenom po náboženské stránce, i staří lidé tam mají pro sebe nějaké programy. Jsou tam ale i jiná společenství, třeba zpěváci. Kromě Toronta jsme ale v Kanadě do ostatních měst neprorazili. Prostě to tam nebylo dobré. A máme tam taky kněze. Pokud máme kněze, a pokud on s nimi umí pracovat, tak je to nádherné. To samé je v Chicagu v Americe. V Chicagu je farnost skoro jako v Torontu. Je to ale tím, že tam máme dobrého kněze, který se lidem věnuje a dělá pro ně všechno možné. A oni si toho cení a oplácejí to."
Myslím před dvěma lety se slavilo velké jubileum Jana Nepomuka Neumanna. Tady v Čechách je skoro neznámý, a přitom to byl první světec českého původu v Americe...
"On ale nebyl českého původu. Byl to Sudeťák, Čechy ale nezavrhoval. Byl z Prachatic, a ty byly většinou německé. Takže mluvil německy, prý ale taky trochu česky. Některé jeho dopisy jsou dokonce psané česky. My se to teď ale budeme snažit z Ameriky taky trochu protlačit. Příští rok bude zvláštní pouť. My ale myslím nejsme jediní, kdo na něj má právo. Naši sudetští krajané na něj mají větší právo nežli my. Je ale katolík, tak proč bychom ho trošku nevyzdvihli?"
Z opačné strany, tedy z východní Evropy, přijela do Prahy pro cenu Gratias agit Marie Provazníková, laická českobratrská kazatelka z vesničky Veselynivka na východní Ukrajině. Bývalá dojička, která desítky let pracovala v kolchoze, je potomkem pobělohorských exulantů, kteří se složitými cestami dostávali až na Ukrajinu. K obnovení evangelické víry v této oblasti došlo vlastně až po r. 1990. Marie Provazníková se ujala obnovy evangelického sboru ve Veselynivce, podařilo se jí zrekonstruovat i tamní kostel a pravidelně vede nedělní bohoslužby. V Praze se každoročně účastní tzv. farářských dnů, které pro laické krajanské kazatele pořádá Českobratrská církev evangelická. Stala se velmi váženou osobností duchovního života evangelíků na Ukrajině. Jak sama přiznává, z Veselynivky do Černínského paláce to byla dlouhá cesta:
"Je to patnáct let práce, ve sboru, ve vesnici. Starost o to, aby se čeština udržela. Je to dlouhá cesta a já myslím, že vrcholem všeho byla oslava století vesnice. To byla krása. Kolik se sjelo lidí, jen při obědě nás bylo dvě stě padesát. Dalo to spoustu práce všem lidem, to není jen moje zásluha. Myslím, že ale všichni lidi ve vesnici, kteří mluví česky, si tu odměnu zasloužili."
Jak vlastně Veselynivka vypadá? Kdy vznikla a jakou má historii?
"Vesnice je založená v r. 1912. Tehdy tam přišlo pět českých rodin. Dosud ale nevíme, čí je to půda. Nevíme, jestli je darovaná, pronajatá nebo koupená. Je nám na ní ale dobře. Je tam už ale málo lidí. Hodně jich odchází do měst, protože tam není práce. Nejdražší pro nás ale je, že se tam udržela čeština."
Jak se to povedlo, udržet ji tam víc jak sto let?
"Já myslím, že do 60. let minulého století to bylo docela lehké. My jsme se jako děti drželi u rodičů, pracovali jsme a mluvilo se česky. V 60. letech už ale začalo být hodně smíšených rodin, hodně dětí šlo studovat. Do té doby se to udržovalo. My, starší generace, česky mluvíme, i naše děti. Máme ale obavu, že za pár let už přestanou."
Co se tam změnilo za těch patnáct let?
"Já myslím, že se nezměnilo nic."
Přibyl kostel...
"Nás je ale ve sboru málo a nemáme odkud přibývat. Je tam ještě sbor baptistů, tam taky pár lidí chodí. Ve vesnici nemáme mnoho lidí. Teď jsme ale měli 9. května oslavu Dne vítězství. Bylo nás hodně vedle pomníčku. Máme pomník uprostřed vesnice, před modlitebnou. Tam nás bylo asi padesát, dvacet dětí. Slavili jsme veterány, zůstalo jich ještě jedenáct. Oslavujeme je, vždycky jim na Den vítězství dáme nějaké dárky. Nás bývá tak dvacet, pětadvacet, jen když je nějaký větší svátek, je nás víc."
A co děti?
"Děti z vesnice dojíždějí do školy, v tom to mají špatné, že pořád dojíždějí."
Chodí i do kostela?
"Ano, přicházejí. A teď se už těšíme, že přijede učitel češtiny. Děti se tak budou mít kde bavit. Těší se na učitele, i když nevíme, kdo letos přijede. Tak je to dobré!"
A na závěr představíme ještě jednu osobnost, která si z Prahy odvezla letošní Cenu Gratias agit. I když světově proslulou operní pěvkyni, mezzosopranistku Magdalenu Koženou asi není potřeba příliš představovat. Absolventa brněnské konzervatoře a bratislavské Vysoké školy múzických umění pravidelně vystupuje na nejprestižnějších pódiích a festivalech po celém světě. Stala se absolutní vítězkou Mozartovy hudební soutěže v Salcburku, je Rytířkou řádu umění a literatury Francouzské republiky a jako vůbec první Češka získala v r. 2004 na Gramophone Awards titul Umělec roku. Vystupuje na festivalu v Salcburku, v Metropolitní opeře v New Yorku a na dalších světových scénách. V současné době žije v Berlíně. Letos Magdalena Kožená slaví čtyřicátiny, a tak Gratias agit zdaleka není jediné ocenění, kterého se jí dostalo:
"Já jsem vlastně dostala tři ceny najednou, což bylo pro mne obrovské překvapení. Samozřejmě si jich velice vážím. Zpočátku jsem si říkala, jestli to není kvůli mému věku, ale doufám že ne. Je to úžasné, v jaké společnosti jsem se tu ocitla. Jsou to lidé, kteří třeba působí i na malých městech a dělají věci, které by se mohly zdát malinké. Člověk v tom ale vidí, že každý může přinést k té velké věci něco svého. A to je krásné. Jsem strašně ráda, že se taková ocenění dávají i lidem, kteří jsou pro širší veřejnost třeba neznámí. Přitom ale pro naši vlast dělají mnoho."
Teď jste to zmínila, jsou tu oceněni lidé, kteří dělají drobnou práci. Co z toho vás zaujalo, co vám uvízlo v hlavě? Pro mne to třeba je Marie Provazníková, dojička z Veselynivky...
Přesně! Tato paní mi velice imponuje. Mohla jsem s ní i chvilku mluvit a z ní čiší to moudro ženy z lidu. A to já obdivuji. Jsou tu ale i lidé, kteří nejsou Češi, přitom ale překládají českou literaturu a propagují českou kulturu. To taky velice obdivuji. Sama to vím, protože žiji v zahraničí, snažila jsem se naučit několik jazyků, a to je velice těžký úkol. A pokud se to někomu podaří na takové úrovni, že se v tom jazyce dokáže vyjádřit dokonce lépe než mnozí Češi, tak toho si taky velice vážím."
Žijete v zahraničí, přesto tu ale jako místo vašeho bydliště zaznělo - Česká republika. Kde je tedy váš domov?
"Já bych to rozdělila na dvě místa. Samozřejmě žiji v Berlíně, kde máme dům a kde žije moje rodina. Pro mne je domov v podstatě tam, kde je moje rodina. Může to být kdekoliv. Srdcem se ale cítím jako Češka. A vždycky se tak i prezentuji a myslím, že to nikdy nebude jinak. Působím na poli kultury, hudby, a už to bohatství, které máme v hudbě, je úžasné. Myslím, že Češi jsou opravdu šikovní lidé. V zahraničí se setkávám s lidmi, kteří pronikli do různých oblastí, o kterých třeba široké publikum nic neví. Mne to ale vždycky zahřeje u srdce, že Čech zase něco dokázal. Jsme přeci jen malý národ, když si vezmeme poměr našich deset milionů lidí třeba proti Němcům nebo Angličanům... Když se ale něco podaří, tak si říkám: je nás tak málo, přeci ale máme lidi, kteří ve světovém měřítku něco znamenají. A v tu chvíli se cítím velice hrdá."
Dalšími nositeli letošních cen Gratias agit jsou například v Německu žijící výtvarníci Magdalena Jetelová a Jiří Dokoupil, bohemisté Polák Andrzej Jagodzinski, Bohuslava Bradbrooková z Velké Británie nebo Adel Čiljaková z Uzbekistánu, dále představitelky krajanských spolků Leonora Janotová z Chorvatska, Dagmar Takáczová ze Slovenska, Helena Basler z Vídně, a také bývalý indonézský velvyslanec v Praze Leonard Tobing nebo honorární konzul České republiky v italském Udine Paolo Petiziol. Cenu získala i Charita České republiky. Portréty dalších oceněných přineseme v některé z dalších krajanských rubrik.
