Jiří Korecký: Lidé ve světě vědí o Lidicích stále ještě moc málo

Pohled na střed vypálených Lidic s kostelem sv. Martina 11. června 1942 (unikátní snímek pořízený tajně českým četníkem Josefem Sýkorou)

Vypálení Lidic v r. 1942 si připomínáme každoročně. Osud této malé obce na Kladensku zná snad celý svět. Byly o ní napsány desítky studií, natočeny filmy, ti, kteří přežili, mají za sebou stovky besed na školách... A přesto se i po letech vynoří příběh, o kterém se dosud téměř nevědělo. Mezi skupinou lidických dětí přežil i Jiří Korecký Kříž.

Dětství strávil v adoptivní české rodině ve Stránčicích a svou skutečnou matku potkal až ve svých šestnácti letech. Od srpnové okupace žije ve švýcarském exilu a dodnes řídí úspěšný podnik, který se podílí i na stavbě jaderných elektráren v Česku. Na nedávném setkání českých krajanů v Ženevě, kde se promítal i film Lidice, poskytl rozhovor Radiu Praha. Publikujeme jeho závěrečnou část:

Vy jste žil nějakou dobu v Německu a pak jste přesídlil do Švýcarska?

"Ne, já jsem měl jet do Německa, do Mnichova, když jsem ale viděl, že jsou otevřené hranice do Švýcarska, a německy jsem už taky trošku uměl, tak jsem se přihlásil sem. A měl jsem tu otevřené dveře."

V jaké profesi jste tu pracoval?

"V chladicí technice."

Byl to dobrý byznys?

"Já jsem chladicí techniku už do určité míry vystudoval v Československu, kde byla v té době dost na výši. Tak jsem tu měl výhodu. Ale školy jsem samozřejmě udělal tady. V Kolíně nad Rýnem v Německu a v Bernu ve Švýcarsku. Od té doby dělám těžkou energetiku, atomové elektrárny a tak dále. I v Čechách."

Máte vlastní podnik, nebo jste zaměstnán v nějakém podniku?

"Byl jsem zaměstnaný deset roků, než jsem dokončil školy. Pak jsem si založil svůj podnik, kde mám čtyřicet lidí."

Takže pracujete dál?

"Vloni mi bylo sedmdesát roků a jedu od rána do večera. Stále musím makat."

Kde teď žijete?

"V kantonu Frybourg. To je německo-francouzský kanton. Moje paní mluví francouzsky a ve firmě se mluví oběma jazyky. Je to dvojjazyčný kanton, z toho důvodu jsem tam."

Jak často se dostáváte do Čech?

"Kvůli elektrárnám jezdím do České republiky dvakrát do měsíce a kvůli firmě ještě taky asi jednou. Každých čtrnáct dní jsem v Česku."

A pokud to můžete prozradit a není to nějaké temelínské tajemství, jak se konkrétně podílíte na českých elektrárnách?

"Dělám jak Dukovany, tak Temelín. Jsou do dochlazovací jednotky. Ale jsou to i tepelné elektrárny, například Tušimice. Nestačíme ale všechno dělat, protože mám málo lidí. Děláme ale, co můžeme."

Jak dlouho spolupracujete s českými elektrárnami?

Jiří Korecký Kříž | foto: Milena Štráfeldová

"Jak se obrátila situace v České republice a začaly tam atomové elektrárny. Teď tam mají americké mašiny. Tak i my jsme tam v té době začínali."

A počítáte s tím, že budete pokračovat i při dostavbě Temelína?

"Já věřím a doufám, že pomůžeme i v Temelíně. Máme na tom velký zájem. Jsem obchodníci, tak bychom všude rádi zaklepali na dveře."

Máte pokračovatele ve firmě?

"Ano, mám. Zetě. Mluví sice německy a francouzsky, česky ale mluví taky, má mou dceru z prvního manželství. A funguje to"

Vraťme se ještě do Lidic. Jak se vám líbí v Památníku?

"To, co se v Památníku stavělo za komunistů, bylo katastrofální. Teď se to ale opravdu obrátilo a má to úplně jiný vzhled. Dřív to bylo hrozné. Já jim fandím, dělají to dobře. A chci k tomu ještě dodat, že Lidice a Ležáky tu památku udržují. Omladina o tom ví, a to se mi hrozně líbí. Stále se to snaží připomínat, protože jinak by se všechno zapomnělo. Takoví lidé jsou potřeba. Lidický Památník je do budoucna velice důležitý."

Lidický památník na pietním území zničené obce | foto: z archívu Vojenského historického ústavu a Eduarda Stehlíka

Vy už jste viděl film Lidice? Ten v Česku přitáhl velký zájem k Lidicím, i u mladých lidí.


"Tak ta hlavní osoba ve filmu Lidice - já jsem jeho poslední potomek. On zabil, je to tak. Přežil díky tomu, že byl v žaláři. S mou rodinou jsme ale všechno zrekapitulovali, ujasnili jsme si to. Měl pravdu, byl nevinný. Nechtěl zabít. Přežil a do Stránčic mne chodil navštěvovat. Umřel, je to asi třináct let."

Promiňte, že to tak řeknu, vy ale vlastně jste takový živý muzejní exponát. Jak se člověku s takovým osudem žije? Jak se s tím může srovnat?


"Dost jsem si o tom přečetl, slyšel jsem různé názory. Když jsem odešel z republiky a měl jsem možnost číst i v cizí řeči, tak jsem viděl tu pravdu. Člověk se na to musí dívat reálně. To je život."

A podle vás, vědí skutečně lidé v Německá a ve Švýcarsku o Lidicích? Nebo je to jen součást naší propagandy?


"Řeknu vám na rovinu, že o tom vědí málo. A propaganda je ještě špatně nasměrovaná. Vědí o tom samozřejmě tady v Ženevě, v Bernu, je to ale málo lidí."

Mluvil jste o tom i vy sám, třeba ve školách? Nedělal jste někdy přednášky?


"Já jsem ve školách přednášky dělal, ovšem vyučoval jsem chladicí techniku. Abych se ale zmiňoval o Lidicích, to ne. My jsme technikové, svět tady uvažuje úplně jinak. Dívají se za korunou, je to honba za penězi."