Před 30 lety si 66 unesených Čechoslováků vydalo na pochod napříč Angolou
Letos v březnu je to je právě třicet let, co vojáci protivládního hnutí UNITA v Angole zajali 66 Čechosláváků a donutili je k pochodu napříč celou zemí. Muži, ženy i děti ušli za 84 dní zhruba 1300 kilometrů. Po 111 dnech byly ze zajetí propuštěny alespoň ženy s dětmi. Spolu s nimi se pak zpátky do Československa vrátilo ještě několik mužů. Zbylé muže však vojáci UNITA zadržovali ještě další rok. Slovák Jaro Navrátil se už nevrátil, během pochodu jako jediný unesený zemřel.
Čeští a slovenští odborníci přišli do Angoly koncem 70. let minulého století, aby v Alto Catumbele vybudovali a uvedli do provozu celulózku a papírnu. Doprovázela je i skupina zdravotníků. V r. 1983 se ale ocitli uprostřed konfliktu občanské války. Proamericky orientované hnutí UNITA v čele s Jonasem Savimbim zaútočilo na kasárny vládních jednotek ve městě a šest set vojáků marxisticky orientované MPLA se vzdalo. 12. března brzy ráno pak Savimbiho vojáci zajali československé experty i s jejich rodinami. Savimbi chtěl únosem přinutit mezinárodní organizace, aby uznaly jeho hnutí. Uneseným přislíbil, že až dojdou na hranice sousední Zambie, budou propuštěni.
Cesta trvala skoro tři měsíce. Část zajatců přitom měla velké zdravotní potíže, trpěli malárií a průjmy, a angolští vesničané je museli nést na nosítkách. Stejně tak malé děti absolvovaly velkou část cesty na zádech svých rodičů nebo angolských nosičů. Slovák Jaro Navrátil cestou zemřel na následky diabetického kómatu, bylo mu pouhých 36 let. Savimbi přitom tvrdil, že zajatci jsou v dobrém zdravotním stavu. Pochod skončil 23. června 1983, když se zajatci dostali do tábora UNITA na hranicích Angoly se Zambií. O týden později UNITA všechny ženy a děti a sedm nemocných mužů propustila a předala je Mezinárodnímu červenému kříži. Tato skupina se pak vrátila z Harare domů do Československa. Dvě desítky československých mužů spolu se skupinou Portugalců zůstayi ale v zajetí až do 21. června 1984.
O únosu Čechoslováků široce referovala světová média, rukojmí po návratu do Československa ale nesměli západním novinářům poskytovat žádné rozhovory. Tuto situaci, stejně jako postup celého Husákova vedení, kritizoval například The Washington Post. Podle listu "celá řada amerických a západoevropských novinářů byla hrubě odmítnuta, když u čsl. úřadů usilovali o to získat informace o situaci rukojmích, o které čsl. úřady svět neinformovaly „ ani přiměřeným způsobem“.
O celé anabázi československých zajatců v Angole napsal její účastník Lubomír Sazeček třídílnou kroniku Zajati v Angole. Režisér Vladimír Kavčiak o ní natočil televizní inscenaci a poté téma zpracoval i knižně pod názvem Angolský pochod smrti. Oba se kriticky vyjadřují k postoji, který k únosu zaujalo husákovské vedení.
