Otto Placht ve svých obrazech vypráví legendy amazonských indiánů
Jedním z nejosobitějších malířů střední generace v Česku je dnes Otto Placht. Jeho tvorbu ovlivnil pobyt v Peru, život mezi indiány v amazonském pralese i například zkušenosti s přírodními drogami, které indiáni tradičně používali při svých obřadech. Otto Placht se do Peru opakovaně vrací, založil tam i rodinu. Výstava jeho obrazů byla nedávno otevřena v pražské Galerii Montmartre.
Jak vystavené obrazy vznikaly?
"Ty obrazy vznikají delší dobu vzhledem k mému životnímu stylu. Já pořád přejíždím z jedné strany na druhou a nikdy ty obrazy úplně nedokončím, na jedné ani na druhé straně. Tím pádem některé zůstávají po léta nedodělané. A přijde jeden okamžik, kdy se mi je podaří zharmonizovat, a tím pádem dodělat. Ta situace je nestabilní, ale ty obrazy vstřebávají jakousi energii, kterou já jezdím do amazonského pralesa zažívat. Tato výstava se jmenuje Vypravěč, Ablador. Jak neustále přejíždím z jedné strany na druhou, tak na každé polokouli po mně chtějí, abych jim vyprávěl, jak to vypadá na té druhé straně. Tím pádem si musím vymýšlet nějaký příběh. Kdysi jsem četl knížku od Maria Vargase Llosy, která se jmenuje Ablador. Ta kniha začíná jeho zážitkem z lingvistického institutu, který je na jezeře, kam se já neustále vracím, poblíž města Pucalpa. Llosa tam byl kdysi v 60. letech a mluvil o tom jako o panenském pralese. Také o manželích Schnellových, což byli američtí evangelíci, kteří tam přijeli pomáhat indiánům. Byli jedni z prvních, kteří fungovali v tomto centru, a pak odjeli do vyšší džungle za kmenem Machigengů. Během svého evangelizačního působení se vlastně stali součástí tohoto kmene. Takže jak oni ovlivňovali je, tak Machigengové ovlivňovali tento mladý manželský pár. A zůstali tam už s nimi žít, po léta. Od nich Mario Vargas Llosa čerpal námět na novelu, která se jmenuje Ablador. Je to vlastně povídka o židovském antropologovi, který miluje indiánské amazonské tradice a vidí, jak rychle se ztrácejí. A odjede do džungle a stane se vypravěčem, protože indiáni si ani neuvědomují, že tu svou tradici ztrácejí. Uvědomuje si to člověk, který na to kouká zvnějšku. A snaží se jim jejich tradici znovu převyprávět. Ne že bych se cítil jako takovýto vypravěč, natolik antropologicky vzdělán nejsem, abych mohl vyprávět indiánské mýty samotným indiánům, kteří je už zapomněli. Snažil jsem se ale metaforicky vyjádřit tuto zkušenost a snažil jsem se ve svých obrazech dostat se skrze tuto indiánskou tradici k obecnějším tématům."
Netrváte na tom, že byste byl vědec. Nicméně tu jsou jisté paralely, třeba s tím manželským párem. Cítím to i ve vytrvalosti, která vás vede k návratům. Vy jste se stal také součástí tamního života. Jaké to je a co je pro vás nejtěžší, když se vracíte zpátky?
"To už je vlastně dvacet let. Ten život se odehrával v mnoha rozporuplných periodách. Jel jsem tam bez jakékoliv přípravy, tabula rasa, což byla pro mne svým způsobem výhoda, protože jsem byl té zkušenosti otevřený. Samozřejmě jsem jí byl otevřený až příliš, a tím pádem došlo i k tomu, že jsem se stal otcem a vytvořil jsem rodinu v rámci indiánské komunity. Ale já jsem to tak chtěl. Ta rodina nevydržela, jak to tak bývá, nicméně se neustále snažím tu rodinu udržovat, ačkoliv jsem je přemístil sem do Čech. Nevím, zda to byl dobrý nebo špatný čin, ale děti, které tu vyrostly jako Češi, jsou tu vlastně doma."
Od kdy tu jsou?
"Děti se narodily v r. 1996, 1998 a 2000, takže jsou přibližně od r. 2000 v Čechách. Já je tam samozřejmě vozím na výlety, ale pro ně to vůbec nemá takový význam, jako měla tato zkušenost pro mne před dvaceti lety. Oni se v přímo v tom prostředí narodili a pro ně je naopak nová zkušenost v Čechách. Pro mne nová zkušenost byla tam, takže se to celé dostalo do určitého antagonismu těchto dvou světů. A bude trvat léta, než každý z nás najde svůj kořen. Já tam jezdím rád a hledám tam energii, kterou nenacházím v Evropě."
Uchovaly si vaše děti indiánský jazyk?
"Indiánský jazyk už zapomněly. Dokonce i jejich matka indiánský jazyk téměř zapomněla. Španělsky ale mluví, protože tam chodily do školy."
Říkal jste, že tady chtějí vědět o tamním životě, a zase naopak. Dostaly se sem příběhy indiánů z Peru?
"Snažím se to přeložit do barev a malby. Tím pádem ale pro mne příběh ztrácí v průběhu malování trochu na významu a na významu začíná nabývat samotný proces malby. A do něj znovu vstupuje ten příběh, protože ho vlastně vede. Já jsem figuralista, takže figura mi tam vždycky vstupuje. Je to element, který nese příběh. Příběhy v Amazonii mají tři roviny, jde o přírodu, člověka a ducha. Tato trojice se tam žije v úplné jednotě. Jen my, co to pozorujeme zvnějšku, to takto klasifikujeme. Mýtus, který lidé v Amazonii žijí, je až ad absurdum přijímán jako živý. To, co v Čechách nebo v Evropě zmizelo před dvěma sty lety, tam trvá, jako legenda o bytostech, které žijí v pralese. A dostává se do konfliktu s úplně moderní civilizací 21. století. Samozřejmě to ta legenda prohrává."
