Otto Ulč: Exil mne ohromně obohatil!

Jaké byly v 50. letech začátky uprchlíka z komunistického Československa v New Yorku? A jaké byly kompromisy, které musel dělat i v Americe? Co exil člověku dává a co mu naopak vezme? Na tyto otázky odpovídá v druhé části našeho rozhovoru spisovatel, publicista a bývalý profesor Newyorské univerzity v Binghamtonu Otto Ulč:

Kdy jste se v Americe začal cítit jako doma?

"Na to bych si ani netroufl odpovědět. Asi až po pěti letech. Aspoň trošku. Pak jsem si začal uvědomovat výhody, které jsem tam získal. Těch prvních pár roků na Kolumbijské univerzitě byla pro mne ale těžká doba! Já neměl stipendium, poněvadž jsem nebyl americký student. Nemohl jsem proto dostat domácí stipendium. Nebyl jsem ale ani cizí student, protože jsem byl přistěhovalec. Takže jsem se musel ohánět. A jak jsem se oháněl, začal jsem psát jako freelance pro Svobodnou Evropu. To ovšem pak nestačilo, protože škrtili fondy, tak jsem se musel stát číšníkem. Já o tom mám kapitolu v knížce, od ideodiverzantů k Vašatovi, z pisálka pikolíkem. Takhle to bylo. Bylo to mé jediné manuální nebo polomanuální povolání, ve velice zajímavé společnosti. A vůbec prostředí ve Svobodné Evropě! Jeden z prvních zážitků bylo pozvání od Ferdinanda Peroutky. Vzal mne k nim na jezero v Connecticutu. Přijeli jsme tam a on mi napřed asi nevěřil. Měl dojem, že tu českou situaci maluji příliš černě, abych ho tím nějak potěšil. Já jsem mu ale říkal, že netvrdím, že to, co mu povídám, je realistická diagnóza stavu společnosti v té části světa. Tak jsem to ale viděl. A nechci to zkreslovat."

Co byl váš nejlepší zážitek v Americe?

"Když se mi podařilo udělat doktorát, který v průměru trvá sedm roků, za tři roky. To nebylo nic příjemného. Pak ale ten pocit, když jsem to měl za sebou! Říkal jsem si, že jsem přeci jen něco docílil."

Kdy jste nejsilněji zažil pocit, že je opravdu dobře, že jste z Československa utekl?

"Ten jsem měl od začátku! O tom jsem nikdy nezapochyboval. Ani v nejmenším. A kdyby se náhodou bylo stalo, že bych měl nějaký nostalgický pocit, tak bych se chopil Rudého práva, Tribuny, Tvorby - a bylo to!"

Viděl jste se pak ještě s rodiči?

"Neviděl. Ještě v Německu se mi podařilo poslat tátovi auto. Pak v roce 1965 jsme byli s manželkou v Evropě a měl jsem se s ním sejít ve Vídni. Na poslední chvíli mu ale nedali povolení. Když jsem utíkal, maminka už nežila. A tátovi jsem řekl: ahoj, já jedu k moři. Neřekl jsem mu ale, že uteču. Důvod jsem mu pak vysvětlil v dopise, který mu propašovali Američani. Neřekl jsem to z toho důvodu, kdyby za ním přišli, když nemohli lapit mne. Tvrdili by, že mne chytli a že jsem jim prozradil, že o tom útěku táta věděl. A vzhledem k tomu, že to neohlásil, tak se dopustil trestného činu. Když by nemohli mít mne, měli by tátu. Takhle jim mohl říct po pravdě, že to nevěděl. A kdyby mu začali vyčítat, co jsem udělal, tak jim mohl říct: pokud jsem ho vychovával já, tak neutekl. Tím zrádcem se stal, když byl vaším soudcem. A utekla přeci i Stalinova dcera! A chcete snad ode mne, abych byl bdělejší a ostražitější, než byl Stalin?!"

Bylo něco, co vám tam opravdu hodně chybělo?

"Ne. Možná kdybych teď začal hodně přemýšlet, tak by mi třeba chyběl dobrý chleba nebo znojemské okurky. Jinak ale nic."

Když se teď setkáte se svými dávnými spolužáky z plzeňských škol, umíte si představit sám sebe na jejich místě? Že byste tu celá ta léta žil a jak by se váš život odehrával?

"To víte, tohle mi v hlavě klokotalo furt! Jaké by to bylo, kdybych tu žil. A říkal jsem si, že jsem rád, že se mi to nemuselo stát. Stejnou otázkou jsme se zabývali s Josefem Škvoreckým. Říkali jsme si, že kdyby tu člověk byl, mohl by se dostat do situace, že by se po něm požadovalo, aby udělal nějaké svinstvo. A třeba bych neměl odvahu říct ne! Snažil bych se to nějak prokličkovat, to by se ale nepovedlo. Musel bych dělat nějaké kompromisy, pak bych si odplivnul a byl bych zmenšen a zničen."


A myslíte, že v Americe nebo jinde ve světě jste kompromisy dělat nemusel?

"Tam jsem si zašvejkoval! Dám krátký příklad. Když začaly řádit feministky, tak nás kantory svolali na tzv. sensitivity trainning, takové školení. Tam byl tribunál, seděly tam tři zarputilé feministky. A začaly řádit, bičem šlehaly do nás, tvorů podivných a hanebně si počínajících. Pak to skončilo a ptaly se: jsou tu nějaké otázky? Bylo to jako u nás: tak soudruzi, ptejte se, my vám hlavu neutrhneme! Tak jsem zvedl ruku a přihlásil se. A začal jsem je velebit! Lidi kolem koukali, jestli jsem blbec nebo co! Co to dělám? Já jsem je velebil a pak jsem říkal, jak jsem jim vděčný, že mne přivedly do dob mého mládí! To je totiž přesně to, co jsem zažil za stalinismu!"

Takže to lidé pochopili...

"Pak už to pochopili. A takhle jsem to vždycky udělal."

Máte přesto pochopení pro exulantskou nostalgii?

"Mám. Řada lidí se toho stala ne obětí, ale dobrovolnou součástí. Jeden můj kolega z Prahy, slavný sociolog, který už je taky po smrti, žil i v exilu v Praze. A tento stav měl velice nezdravý dopad na vztah k dětem. Nutit děti mluvit doma česky, když se už přeci nemůžou pokládat za Čechy! V nejlepším případě můžou být jedině dvojjazyčné. Vnucovat jim hodnoty, se kterými se nemohou ztotožnit! Kvůli tomu docházelo v mnohých rodinách ke značnému rozkolu. To byl jeden extrém. A na druhé straně byli agresivní asimilátoři, kteří předstírali, že vlastně vůbec nejsou z Evropy. A když museli mluvit česky, tak u toho imitovali cizí přízvuk. To byly směšné postavičky, nikdy jich ale nebylo víc než pět, maximálně deset procent."

Mám poslední otázku, pokud se to dá vůbec několika slovy říct. Co vám dlouholetý exil dal a co vám vzal?

"Dlouholetý exil mně ohromně obohatil! Vždyť já jsem objel celý svět. Působil jsem v roli poradce ministerského předsedy v Jižním Pacifiku. Mám doma natočené dlouhé povídání s Matkou Terezou, než se stala veleslavnou. Taky povídání s Indirou Gándhíovou v místech, kde pak byla zavražděná. S ministerským předsedou v Queenslandu jsme si říkali křestním jménem. A takových příležitostí jsem měl hodně. A pak taky seznámení s mou budoucí ženou! Na český Silvestr přišlo exoticky vypadající stvoření, kolem něhož jsem začal kroužit. Odháněla mne, poněvadž moje rysy pokládala za odporně orientální. Já jsem samozřejmě nevěděl, kdo to je. Věděl jsem jen to, že pracuje ve Spojených národech. Pak jsem se oklikou dozvěděl, že je z jedné z kdysi nejbohatších rodin v celé Číně a že je to princezna. A já jako plebejec, chám, jsem se začal radovat. Ona se pak k té své žluté modré krvi přiznala."

Takže exil jednoznačně vítězí?

"Jo, jo. Určitě!"