Exil.cz: Ti první
V dnešní ukázce z chystané knihy Mileny Štráfeldové Exil.cz připomeneme několik exilových "prvenství". Jedněmi z prvních, kdo opustili české země a vydali se do světa, byli žáci sv. Cyrila a Metoděje, ale i sv. Vojtěch nebo kanovník Osel, první Čech, který doputoval do Svaté země.
Toho trudného o českém exilu bude ještě dost, tak na začátek alespoň pár zajímavostí. Vrátíme se pro ně ovšem o víc jak tisíc let zpátky. Vystopovat, kdo z Čechů či Moravanů se jako první vypravil do vzdálených krajů, je obtížné, a taky trochu pochybné. Co vlastně vzít za základ v zemi, kde se stěhovalo celé obyvatelstvo? Alespoň tak nás to přeci dodnes učí ve školním dějepisu. Pomineme-li pravěk s lovci mamutů, Věstonickou venuši, dobu bronzovou a železnou a všechen ten lid popelnicových a jiných polí, po kterém zůstaly jen střepy, byli zřejmě prvními stálými obyvateli dnešních českých zemí Keltové. Dali nám ostatně i jméno. Nikdo neví, kde se tu vzali, kolem začátku křesťanského letopočtu je ale odtud měli vytlačit Germáni. Zda se tak doopravdy stalo, už nejspíš nedokážeme. Průzkum DNA ale současné obyvatele Česka prý nejvíc spojuje s lidmi žijícími v Bretani a Walesu, kde se dodnes uchovaly keltské tradice. Každý tak prý v sobě máme kapku keltské krve.
Stejná historie se pak asi opakovala o půl tisíciletí později, kdy Germány odtud začali při stěhování národů vytlačovat pro změnu Slované. Možná vytlačili, možná ne. Možná tu germánské obyvatelstvo zůstalo stejně jako předtím to keltské a my Češi jsme jen jakousi pravěce-keltsko-germánsko-slovanskou směskou s příměsí avarských a tureckých nájezdů. Anebo skutečně odtud obyvatelstvo opakovaně utíkalo v hrůze před přicházejícími hordami, které vraždily, vypalovaly a ničily úrodu, jen aby získaly půdu a mohly se samy usadit.
Jak ale potom vybrat, kdo byli první Češi, kteří odtud odcházeli do světa? Mohli to být Moravané, kteří v r. 867 doprovázeli Cyrila a Metoděje při jejich cestě do Říma? Šlo o první skupinu budoucích duchovních, které soluňští bratři při své misii na Velké Moravě připravovali pro kněžskou dráhu. Moravané měli být původně vysvěceni v Cařihradě, v Benátkách se ale dozvěděli, že v hlavním městě Byzantské říše došlo k převratu. Byl při něm zavražděn i císař Michal III., který původně vyslal Cyrila a Metoděje na Moravu. Věrozvěstové tedy operativně změnili plán a vydali se do Říma. Nutno podotknout, že celou dobu s sebou jako dar nesli kosti sv. Klimenta. Papež Hadrián II. jim vyšel vstříc až před brány města. Podle Palackého se měli bratři v Římě zdržet až do r. 869.
Do Věčného města ostatně r. 965 zamířila i přemyslovská princezna Mlada, příští zakladatelka a abatyše kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. Putovala tam s polským poselstvem, aby u papeže vymohla vznik Pražského biskupství. Podle Kosmovy Kroniky české tato „panna Bohu zaslíbená … se odebrala na zbožnou pouť do Říma a byla tam od otce apoštolského velmi vlídně přijata. Pobyvši tam nějaký čas, sdostatek se s mnišskými pravidly seznámila“. Kronikář píše, jak jí svatý otec udělil opatskou berlu a jméno abatyše Marie. Dostala od něj i list pro svého bratra Boleslava II., aby „při kostele svatého Víta a svatého Václava mučedníků povstal biskupský stolec“. Papež ale taky velmi důrazně napsal, aby Boleslav vybíral vhodného kněze „ne podle obřadů neb sekty bulharského a ruského národa, nebo dle slovanského jazyka, … nýbrž v latinské řeči vzdělaného, který by dovedl radlicí slova rozbrázditi úhory srdcí pohanských“. – Otázkou zůstává, jak mohl účinněji brázditi pohanská česká srdce v jazyce latinském? V r. 988 navštívil Řím i sv. Vojtěch. Slavníkovský biskup, nespokojený s poměry v Čechách, odešel z Prahy nejprve do kláštera v Monte Cassinu. Ani ten ho ale příliš neuspokojil a Vojtěch nakonec zvolil ortodoxní klášter na římském Aventinu. Podle legendy měl dokonce v úmyslu doplout až do Svaté země, tolik se prý ale zalekl moře, že od svého úmyslu upustil. K moři se dostal i v r. 997 u dnešního Gdaňska, při své misii k pohanským kmenům. Vojtěch jim ovšem ve své horlivosti pokácel posvátné duby a pohané ho za to provrtali kopími. Moře bylo možná to poslední, co zahlédl.
Pouť až do Svaté země se jako prvnímu Čechovi zdařila kolem r. 1092 jakémusi Oslu, tedy kanovníku Asinovi, o kterém se také zmiňuje kronikář Kosmas. V průběhu 12. století ho následovali další, Vznata, Jindřich Zdík, Dlúhomil, Humbrecht a Gilbert. Roku 1130 se do Palestiny vydali i biskup Menhart a donátorka sázavského kláštera šlechtična Přibyslava, zřejmě první česká cestovatelka.
Snad bychom k těmto prvním „cestovatelům“ mohli připojit i dosud zcela neznámý počet pohanských otroků, kteří byli v raném středověku ve velkém prodáváni na malostranském otročím trhu. Dostávali se odtud až na sám konec tehdy známého světa, do Španěl nebo na sever Afriky. Bez návratu, pochopitelně. Do té doby určitě nejvzdálenější cestu ale podnikl v první polovině 14. století františkánský mnich Odorik z Pordenone. Sám se narodil někdy kolem r. 1276 (pravděpodobněji ale 1286) v severní Itálii, v obci Villanova u Pordenone. Jeho otec zřejmě pocházel z Čech, i když to dnešní historici zpochybňují. Měl být vojákem Přemysla Otakara II., jehož posádka ležela ve Furlánsku. Matka byla z Udine. Odorik se sám označoval za Oldřicha z Čech. Už v patnácti letech vstoupil do řádu a po krátké misii v Arménii jej papež vyslal do Číny, ke dvoru mongolského chána. Čína byla už tehdy pro Evropu velmi atraktivní zemí. Odorik putoval přes Cařihrad, Babylón a Bagdád, indickou Bombaj, Srí Lanku, Sumatru, Jávu a Borneo. Navštívil možná i Filipíny a někdy v roce 1325 dorazil do Číny. U dvora v dnešním Pekingu strávil tři roky a pak se vydal na zpáteční cestu přes pevninskou Čínu do Evropy. Poznal při ní tibetskou Lhasu, přešel i Hindukúš a Persii. Když se r. 1330 vrátil do Itálie, byl z něj zchátralý stařec, kterého nikdo nepoznal. K papeži, který tehdy sídlil v Avignonu, se svou zprávou už nedošel. Zemřel v Udine jen o rok později. Stačil ale ještě většinu svých zážitků nadiktovat písaři, sám tedy psát asi neuměl. Jeho cestopis byl ovšem ve své době stejně slavný jako Milion Marca Pola, nejspíš ale pravdivější. I když, kdoví…Popisuje v něm například boháče, kterého krmilo na padesát panen: „Když usedne za stolem, aby se najedl, přinášejí mu každé jídlo čtyřikrát nebo pětkrát, zpívajíce rozličné písně a hrajíce na rozmanité nástroje. Podávají mu sousta do úst, jako by byl ptačím mládětem; mimo to před ním zpívají, až jsou všechna jídla snědena. … Říká se, že v tomto království Manzi jsou čtyři takoví boháči jako on.“ - Z cestopisu Odorika z Pordenone nicméně ještě v 17. století čerpali Angličané při zakládání svého světového impéria.
Pro další prvenství českého putování do světa musíme až do r. 1490, kdy se Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic vydal do Afriky. Cestování po Evropě nebo Blízkém východě, tedy zejména Svaté zemi, už nebylo ničím výjimečným, tento humanistický vzdělanec, básník a spisovatel byl ale asi první, kdo navštívil i Egypt, Káhiru a Kartágo. Nebo o tom alespoň zanechal zprávu. Měl v té době za sebou už církevní kariéru, byl vyšehradským proboštem. Kromě toho byl i vysokým úředníkem královské kanceláře, vedl oficiální i soukromou korespondenci krále Vladislava Jagelonského. Jako dobře situovaný šlechtic a církevní i dvorský hodnostář si Bohuslav Hasištejnský podobnou cestu jistě mohl dovolit. O poměrech v tehdejších Čechách ale hodně vypovídá i to, že jen o dva roky později, tedy r. 1492, se do Afriky vydal litomyšlský měšťan Martin Kabátník. Jako člen výpravy Jednoty bratrské putoval nejprve přes Polsko a Uhry do Cařihradu a později navštívil i Malou Asii, Damašek, Jeruzalém a Egypt. A do třetice se do Egypta r. 1598 vydal další vzdělanec, spisovatel a hudebník Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Ano, ten, který 21. června 1621 skončí mezi sedmadvaceti českými pány na staroměstském popravišti. - Je to takový vhodný oslí můstek k největší vlně exilu, která do té doby české země postihla.