Krajanský festival letos uvedl i premiéru divadelní hry o Terezíně

Premiéra hry Nezapomeneme v podání ochotníků z francouzského souboru Memories

Tento víkend probíhal v Praze už sedmý ročník Mezinárodního krajanského festivalu. Do hlavního města se na něj sjelo na tři sta krajanů především z Ukrajiny, Chorvatska nebo Srbska, poprvé na něm hostovali ale také krajané z francouzské Provence s divadelní hrou Nezapomeneme o Terezíně.

O zahájení i samotném průběhu tří festivalových dnů jsme už informovali na krajanském webu. Jen pro rekapitulaci - festival byl zahájen v pátek, už tradičně v sídle Senátu ČR, kde krajany uvítal například místopředseda horní komory Přemysl Sobotka:

"Slovo krajan má pro mne obrovský význam. Jste to právě vy, kteří jste nejlepšími velvyslanci České republiky v zahraničí, ve svém druhém domově, protože vy svou prací, svou činností a také tím, co tu dnes oslavujeme, svou muzikou, svými divadelními představeními, pomáháte vylepšit obraz České republiky ve světě."

Krajany v Senátu pozdravila i ředitelka a hlavní organizátorka festivalu Věra Doušová z občanského sdružení Sedm paprsků:

"Chci vám všem popřát krásné festivalové dny. Jsem moc ráda, že jste přijeli. Jak ti staří, naši stálí hosté, tak ti noví, ze kterých se doufám taky stanou stálí hosté. Doufám, že nejenom počasí vám bude příznivé, ale že bude jako vždycky i nádherná atmosféra, že nám budete přinášet tu radost, potěšení a také vlastenectví, které s sebou vždycky nesete a kterým nás vždy tak obohatíte."

V prvním festivalovém dni proběhla také už tradiční ekumenická bohoslužba, tentokrát ovšem netradičně v kostele sv. Martina Ve zdi. A po ní následovala už první vystoupení krajanů v pražských Dolních Chabrech. Páteční večer měl ovšem trochu netypický průběh - poprvé se totiž na krajanském folklorním festivalu představili i divadelní ochotníci, tentokrát až z francouzské Provence. Uvedli premiéru hry Nezapomeneme, která byla inspirována příběhy Židů v terezínském ghettu za druhé světové války. Je dílem režiséra ochotnického souboru Jaromíra Knittla, posrpnového exulanta, který našel druhý domov ve Francii. Před několika lety ho tam ale znepokojil nárůst rasistických nálad. To ho také přivedlo ke vzniku hry:

"Začal jsem s touto tématikou v roce 2008, kdy jsem byl jmenován ředitelem Divadelního centra v Alsasku. Jednoho dne jsem odvedl dceru do školy a tam byly všude hákové kříže. Potom po pár dnech - já myslel, že sním, ale nebyl to zlý sen, byla to skutečnost - zde byl opravdu nacistický průvod. Tak jsem si řekl, že je to opravdu důležité, protože najednou se děti ve škole ptaly, co to vlastně jsou ty hákové kříže? A byla z toho ve Francii celostátní anketa, ve které se zjistilo, že až šedesát procent dětí ve Francii neví, co je to Drancy a kam situovat Auschwitz. A historie má zvyk se opakovat, pokud si nedáme pozor, a pokud ji necháme opakovat. Když si člověk uvědomí, že ani ne před dvěma roky šílenci v Toulouse stříleli na židovské děti a zabili je! A že tu neustále jsou hrozby pumových atentátů a že v tramvaji nebo v metru neustále člověk slyší: to je Žid! Jsme v roce 2013 a v roce 2015 si budeme připomínat sedmdesát let od osvobození koncentračních táborů a konce druhé světové války. Proto jsme se dali do práce a dnes je premiéra tříletého seriálu Nezapomeneme."

Jak byste alespoň stručně popsal své představení?

"Je to pohled skutečnýma očima na realitu. V historii přeci nebylo všechno černé! Nemůžeme jen ukazovat hrůzy, aby se vytahovaly kapesníky! To, co řeknu, je tvrdé, ale je to naprostá pravda. Děti, které byly ve frontě na plynové komory, si zpívaly a hrály si s míčem. A smály se. To je skutečnost, že totiž i v té nejhorší chvíli života se člověk může smát. A můžeme jít, jak říkal Werich a Voskovec, srandou proti smrti."

Vy tam citujete známou dětskou operu Brundibár, která vznikla v Terezíně. Vy jste ji do své hry ale zapracovali jiným způsobem, pracujete s ní jinak...

Premiéra hry Nezapomeneme | foto: Milena Štráfeldová

"My se díváme na její vznik, na její začátek. Ne když je už hotová. První verze měla ukázky Brundibára, pak jsem si ale říkal, že dávat trošku Brundibára, a trošku Schwenka a trošku zas z něčeho jiného - byla by z toho taková míchanice. My jsme ale nakonec vzali prakticky jen ten titul. Co napsal Adolf Hoffmeister v textu Brundibára? Brundibáři byli nacisté, to byli esesáci, to byl Hitler!"

Představte i ten trochu zvláštní soubor, který vaši hru uvádí...

"Je to velice zvláštní soubor. Já jsem profesionální režisér, jsem ve Francii od roku 1968. Nemohl jsem dostudovat DAMU v Československu, tak jsem jak režii tak divadelní vědu vystudoval ve Francii. A od roku 1972 jsem francouzský režisér českého původu. Poslední dobou pracuji taky hodně s francouzský amatéry, učím a vychovávám další generace herců. Už se mi podařilo vychovat několik, kteří jsou dnes v hlavních rolích filmů. Zatím to ale všechno bylo ve francouzštině. Teď je to poprvé, co jsem přidal české amatéry, krajany, pro krajanský festival. Takže v této hře se mluví francouzsky, ale taky německy a hodně i česky. Celá druhá část, kde je dětská poezie ze 40. let, hlavně Petra Ginze a Zdeňka Ornesta, je v češtině. A proto jsem pochopitelně ve Francii hledal české herce. Našel jsem krajany, kteří mají chuť hrát české divadlo."

Kde jste je získal?

"Jak se říká v Česku, v hospodě. Zašli jsme ne na pivo, ale na růžové víno, a řekli jsme si, že budeme dělat divadlo. A podařilo se to, někteří řekli, že to zkusí. Bylo horší přesvědčit je nežli profesionální herce. Ti zase bylo třeba přesvědčit, že budou hrát s amatéry. Polovina hereček z dnešního představení byla dnes poprvé v životě na jevišti před diváky. Dovedete si představit, co jim dělá srdce!"

Jak dlouho jste zkoušeli?

"Zkoušeli jsme skoro šest měsíců, ale s velkými přestávkami, protože každý pes byl z jiné vesnice, jak se říká v Česku. Já mám opravdu herce ze všech koutů Francie. A dát je dohromady byl opravdu čínský hlavolam. A taky dozkoušet hru a dojet s ní až do Prahy! S tím byly další problémy. Hodně nám pomohla naše radnice, naše městečko ale má jen tisíc tři sta obyvatel."

Jaké je to městečko?

"Montfort sur Argens, v departementu Var, to městečko je asi šedesát kilometrů od Saint-Tropez."

Žije tam víc Čechů?

"V celém departementu je nás dvacet až třicet, což je dost. A na celém jihu je nás až tři sta."

A kolik z těchto krajanů účinkuje ve vaší hře?

"Mimo mne, i když já neúčinkuji, ale režíruji, to jsou dva. Syn jedné krajanky a moje dcera, takže můžeme říct, že jsou to taky krajané."

Mluví česky?

"No, že by to bylo něco ohromného, to se nedá říct. O chleba by si řekli, o pivo taky, ale tam budeme myslím končit. Právě proto je ale třeba jít dál a pokračovat. Mít trpělivost a hrát české divadlo, protože pak ta čeština přijde. Ty děti si uvědomí, že jsou z Česka, i když jsou rodilí Francouzi."

Co právě těmto mladým lidem přinesla práce s terezínským tématem? Jak to prožívají?

"Jednak se těší a mají z toho hrůzu, že v pondělí (30.9.) pojedou do Terezína. Mají tam prohlídku a večer budou hrát na místě, kde se to všechno odehrálo. Jde jim taky mráz po zádech, na druhé straně je to ale pro ně velké povzbuzení, protože si říkají, že hrají pro ty, kteří tam opravdu byli. Něco se tím naučili a najednou se přiblížili České republice."

Francouzský krajanský soubor Memories získal za toto představení Zvláštní cenu Mezinárodního krajanského festivalu.

Další rozhovory s účastníky Mezinárodního krajanského festivalu 2013 přineseme v příštích dnech.