Třetí díl filmových Českých kořenů se vydal za krajany do Vídně
30. září v Městské knihovně v Praze proběhne premiéra dalšího dílu filmového cyklu České kořeny, který mapuje krajanské komunity v různých částech světa. Kam se za nimi filmový štáb vypravil tentokrát, prozradí Martina Fialková z Mezinárodního českého klubu:
"Tentokrát cestujeme do Vídně. Vídeň není daleko, dá se předpokládat, že každý z nás tam byl. Přesto můžeme ve Vídni stále objevovat ledacos zajímavého. A to včetně Čechů, kteří tam jsou usazeni. Někteří už po několik generací, jiní jsou tam od roku 1948, další po roce 1968, ale Češi a Vídeň k sobě neodmyslitelně patří. A přestože je to tu celkem známý fakt, tak je stále možné v tomto směru co nového přinášet. A o to jsme se snažili."
Koho jste pro natáčení získali?
"Jako už v předchozích dílech, ani tentokrát jsme nechtěli jít pouze cestou krajanských spolků. Ve Vídni jsme krajanské spolky takřka úplně vynechali, protože by to byla cesta velmi obtížná. Ve Vídni právě kvůli množství obyvatel s českými kořeny těch spolků historicky existuje hodně a bylo by těžké vybírat jen některé z nich. Proto jsme tuto problematiku trošku obešli. Je to podobné jako v předchozích dílech, kde to také byla spíš okrajová záležitost. Věnovali jsme se hlavně příběhům jednotlivých zajímavých osobností a jejich rodin."
A podařilo se vám tímto způsobem zachytit ty jednotlivé vrstvy? Já už jsem v této souvislosti slyšela, že krajané jsou jako Sacher dort. To znamená, že se krajanský život opravdu skládá z jednotlivých vrstev starokrajanů, vln emigrace i těch nově příchozích...
"Sacher dort je hezké přirovnání. Nevím, jestli se nám to podařilo, ale rozhodně v našem dokumentu všechny tyto vrstvy nějakým způsobem zaznamenány jsou. Ovšem s tím, že jsme se soustředili hlavně na ty, kteří do Vídně přišli po roce 1968 a které vyhnala okupace bratrských armád. Takové je i motto všech našich předchozích dokumentů z řady České kořeny. Vrátím se ale k těm starším generacím, protože pominout je nelze. My jsme proto ten vídeňský díl zaměřili nejen na osobnosti a jejich rodiny, ale i na dva velké celky, které mají ve Vídni svou historii už téměř 130 let. A to je česká škola a české divadlo. Tam se právě kontinuita se všemi předchozími generacemi projevuje, tam se střetávají a setkávají. S těmito lidmi jsme mluvili."
Jenom pro upřesnění: česká škola znamená Školu Komenského a divadlo znamená Vlasteneckou omladinu. Natáčeli jste přímo při jejich představení a při vyučování?
"Natáčeli jsme při jedné generálce a kromě toho i zvlášť s hlavními osobnostmi, s manžely Vaďurovými, kteří dnes toto divadlo již několik let vedou. Převzali po předchozích představitelích spolek Omladina. Jde sice o spolek, a jak jsem říkala, chtěli jsme se spolkům vyhnout, ale divadelní spolek je něco úplně jiného, něco zcela specifického. V podstatě jde o skupinu nadšených divadelních amatérů, kteří ale divadlo dělají s velikou láskou. A dá se říct, že na takové úrovni, že snesou srovnání s mnohými profesionály. A protože jde o velkou skupinu lidí, která tradici tohoto divadla nese už od konce 19. století, setkávají se tam a prolínají generace původně přistěhovalých Čechů s emigrací po roce 1948 i s těmi, kteří tam přišli později. A dnes už i s těmi, kteří přicházejí do Vídně studovat a pracovat dnes. A to je na tom to nejhezčí."
A přicházejí mladí lidé do Vídně studovat a pracovat? Je jich hodně?
"Přicházejí. Často to jsou lidé z Moravy, která je blíž. Proto má spolek Vlastenecká omladina kontakty na jižní Moravě, jezdí tam na výměnné zájezdy, zvou moravské folklorní nebo divadelní amatérské soubory hostovat do Vídně a vyjíždějí za nimi. Takže my můžeme vídeňské divadlo vidět i na některé moravské scéně."
A pokud jde o ty studenty a lidi, kteří jdou do Vídně za prací, jak se tam uplatňují a jak tam žijí?
"Vídeň určitě nabízí mnoho příležitostí pro mladé lidi. Někteří proto, že se v těch prvních měsících snaží zorientovat a zjistí, že ve Vídni narážejí na mnoho českých rodin, tak se dají zlákat možností scházet se na půdě Vlastenecké omladiny, dají se zlákat pro divadlo. Přípravkou k tomu jsou v několika posledních letech i české taneční, které také manželé Vaďurovi zavedli. A díky tomu tato nová krev do historicky již starého, dnes ale už opět mladého divadelního souboru přišla."
A kterou z dalších osobností žijících ve Vídni jste oslovili? Pokud se to dá prozradit ještě před premiérou...
"Prozradit to snad můžeme, abychom na film trošku nalákali. Jako i v předchozích dílech jsme chtěli namixovat rodiny méně známé i ty známější, a to i v České republice. Jednou z takových osobností bude určitě výtvarník žijící a tvořící dnes už částečně opět v Praze, ale pořád ještě hlavně ve Vídni - pan Jan Brabenec. Další takovou zajímavou osobností bude i vaše rozhlasová kolegyně, dlouholetá spolupracovnice zahraniční redakce Českého rozhlasu Marie Woodhamsová a její dcera. Ta ovšem přinese trošku jiný pohled, protože ona sama neemigrovala do Rakouska, ale vdala se tam. Ale ani tento pohled určitě není na škodu."
Kdy bude premiéra a jaký bude další osud tohoto snímku?
"Premiéru máme v Praze v pondělí 30. září v Městské knihovně. A protože my máme už tradičně tři premiéry, tak další, takzvanou moravskou premiéru máme 16. října v Kyjově, Odtud jsou mí kolegové, se kterými České kořeny natáčíme. A třetí premiéra bude samozřejmě ve Vídni, na půdě českého velvyslanectví, ve spolupráci s Českým centrem. Tato premiéra bude 4. listopadu."
Předchozí díly Českých kořenů se dostaly i do programu České televize. Budete o to usilovat i v tomto případě?
"Určitě budeme, jsme jen zvědavi, jak to teď dopadne, protože v televizi došlo k mnohým programovým změnám. Budeme ale doufat, že rozšíření prostoru nám přinese štěstí. A snad bude zájem i o České kořeny."
Možná je to náhoda, ale premiéra vašeho nového snímku přichází ve dnech, kdy bude Praha plná krajanů. Právě bude končit Mezinárodní krajanský festival a současně bude začínat senátní konference o migraci a návratové politice. Čekáte, že by na premiéru mohli tedy přijít i krajané ze světa?
"Ano, samozřejmě, a velmi v to doufáme. Já osobně budu přítomna na konferenci a alespoň krátkým vstupem tam budu účastníky zvát na večer do Městské knihovny. Premiéra je ale přístupná nejširší pražské veřejnosti, další okruh zájemců je pochopitelně z řad čtenářů Českého dialogu a členů Mezinárodního českého klubu, kteří žijí v Praze. Může ale přijít každý, velký sál Městské knihovny je opravdu velký dost!"
