Exil.cz - tisíc let odchodů i návratů
Nad tisíciletými dějinami českého exilu se v chystané knize Exil.cz zamýšlí Milena Štráfeldová. Vychází přitom nejen ze studia historického materiálu, ale i ze své dlouholeté práce v Radiu Praha, kde se věnuje právě tématu českého exilu a krajanů žijících v zahraničí. Kniha vznikla i na základě mnoha rozhovorů a osobních setkání se zahraničními Čechy. Přinášíme z ní první ukázku:
Dvě tváře exilu
Vjíždíme do Peregu. Z Prahy až do Nadlaku na severozápadě Rumunska vedou vcelku běžné evropské silnice. Cestou jsme několikrát zastavili na benzínce, abychom kávou z automatu zahnali únavu z mnohahodinové jízdy. Za okny mikrobusu přitom celou dobu svítí stále stejné značky - ÖMV, Kaufland nebo Bauhaus. Zkrátka globalizovaný kontinent. Kousek za Nadlakem se ale cesta mění. Sjíždíme na stále horší silničky plné výmolů a děr. V ohradách se pasou koně, další hubený koník už táhne povoz přímo proti nám. Na úzké silnici se sotva vyhneme. Poslední vesnice před Peregu Mare, tedy Velkým Peregem, je Malý Pereg. Vlastně jen shluk chalup snad z počátku minulého století. Řada z nich je opuštěná, i ty obydlené ale vypadají zchátrale. Po bahnité návsi pobíhají toulaví psi.
Zchátralá je i první chalupa Velkého Peregu, minulou zimu se jí propadla střecha. Hned vedle ní je ale nový plot kolem místního evangelického kostela. Čerstvě posekaná tráva na jeho zahradě ještě voní. Je vidět, že kostel nedávno omítli, má fortelnou střechu, a jak brzy uslyšíme, i zvon. Právě o tomto víkendu se bude slavit půlstoleté výročí od chvíle, kdy začal sloužit věřícím. O pár čísel dál, ve starém sboru, se už smaží řízky, peče vepřová a chystají hromady zákusků. V butylkách tu na oslavu padesátiletí tu čeká padesátiprocentní slivovice z “církevních” švestek. Pan Kalousek, ordinovaný kazatel místní reformované církve evangelické, si ji tu k této příležitosti hýčká už kolik měsíců. “Tak vás tu pěkně vítáme,“ říká pan Kalousek, sotva se vysoukáme z mikrobusu. Má lehký přízvuk, jako můj dědeček z Chrudimi.
V této vesnici totiž už víc jak sto let žijí Češi. Přistěhovali se sem, na dnešní maďarsko - rumunskou hranici, v dobách, kdy tu žádná hranice nevedla. Narodili se sice ve východních Čechách, i tady ale ještě stačili umřít jako věrní poddaní císaře pána. V jedné vsi žili společně s Maďary, Rumuny, Němci i Rusíny. Všichni tu pěstovali kukuřici, pšenici a okurky, chovali dobytek a prasata a v neděli chodili do kostela. Každý ovšem do svého - dodnes je tu katolický, pravoslavný i evangelický. Zdejší Češi byli a jsou protestanti. Ještě ani neměli pořádnou střechu nad hlavou, a už si stavěli sbor. Místo, kde se přes den budou děti učit číst a psát a kde se sami budou scházet, aby si zazpívali z prastarých kancionálů. Přežili tu první i druhou světovou válku, přežili i Ceausesca, který chtěl vesnici vystěhovat, a teď patří do jiného mnohonárodního “soustátí” - Evropské unie.
“Věrko, nelelkuj a podej mi tu cibuli,” je slyšet z kuchyně až na dvůr starého sboru. Ten totiž, jak Čechů časem přibývalo, už nestačil. Pustili se proto do stavby nového kostela. V původním sboru se teď scházejí k oslavám, při svatbách a pohřbech. Dnes se tu bude slavit ta slavná padesátka. Koukněte, přijeli hosté až z Prahy! Z kuchyně se linou úžasné vůně, olej pod cibulí prská a syčí a hospodyně, které tu vyvářejí už třetí den, se mezi sebou dohadují jadrnou češtinou. Jako by se sem přistěhovaly sotva před týdnem. Právě tak byste mohli stát na dvorku venkovské hospody u Přelouče. (I tady se už mimochodem naráží soudek piva, dovezený z Čech.)
Až se ale všichni, dobrá stovka lidí, usadí k dlouhým stolům ke společné večeři, na chvilku se ztiší - a pak se dají do zpěvu. Upřímně pánubohu poděkují za to, že se tu mohli sejít a že mají co do úst. A mně, neznabohu, je v té chvíli líto, že tu jejich píseň neznám a nemůžu se přidat.
Ani slovo anglicky
Přistáváme v New Yorku. “Fasten your seatbelts”, rozsvítil se nápis nad hlavou a letušky probíhají Airbusem, aby zkontrolovaly, že jsme se se všichni opravdu připásali. Honem sbírají poslední plastové kelímky od kávy a pytlíky od sendvičů, jejich profesionálními úsměvy už ale prosakuje únava. Unavení jsme všichni, máme za sebou dlouhých devět hodin letu. Moře podél pobřeží je i z té výšky neuvěřitelně špinavé. Máme namířeno do Astorie v Queens, kde před sto lety newyorští Češi založili svůj spolkový dům Bohemian Hall. Na konci 19. století jich tu žily tisíce. Češi zde měli celé ulice, vlastní pekařství i řezníky, doktory i notáře, školy i modlitebny. Tiskli si vlastní české noviny a knížky. Babička Stejskalová, která se sem v r. 1896 ve svých dvaašedesáti letech přistěhovala s celou rodinou z Mladé Boleslavi, se nemusela naučit slovo anglicky. Žila a dožila mezi svými krajany.
Na začátku 20. století už měli místní Češi tolik sebevědomí a takovou potřebu se scházet, že si začali stavět vlastní budovu. Bude v ní velký sál s jevištěm, kde se dají pořádat i bály. Bude tu ale i oblíbená zahradní restaurace pro stovky hostů a učebny pro českou školu. A stejně bude Bohemian Hall sloužit i po stu letech. V restauraci s mohutnými stromy je i dnes narváno. Jen té češtiny tu člověk moc neuslyší. Knedlo zelo vepřo zde vaří asijští kuchaři, plzeňské pivo roznášejí Italové a Švédi a hosté na sebe pokřikují anglicky, německy i rusky. Zkrátka melting pot. Čeština (a taky slovenština) se tu sobotu co sobotu ozývá jen v malých učebnách v prvním patře. Učí se ji tu kolem šedesáti dětí (těch slovenských je víc), jejichž rodiče se už buď sami v Americe narodili, nebo sem právě přijeli za prací. “V Praze je mnoho památek…” slabikují děti z učebnice, většina z nich ale zná Prahu právě jen z obrázků. O přestávce se mezi sebou pošťuchují anglicky. Když pak “škola” skončí a utíkají po úzkých schodech domů, domlouvají se na baseball. Maminky, co tu na ně čekaly se svými cadillaky, zatím naplánovaly sousedské barbecue.
Ve velkém sále v přízemí, kde jakoby dodnes doznívají poslední tóny dávného jiřinkového bálu, zatím probíhá seminář o českých krajanech. Pořadatelé sem na oslavu stoletého výročí velkoryse sezvali Čechy z Česka, ale i ze Slovenska, Chorvatska, Rumunska nebo Srbska. A také z Francie, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu. Celé dny se tu mluví o české identitě a jak ji ve světě neztratit. Debatuje se o smyslu vlastenectví, který nám, českým Čechům, jaksi uniká. Krajané z Východu a ze Západu se dohadují, co by pro ně mohl a měl udělat český stát. Představy obou stran jsou ale zcela jiné. Přesněji - protichůdné. Všichni tu sice mluvíme česky, avšak každý jiným jazykem.
V sále jsou připraveny desítky židlí pro Čechy žijící v New Yorku, členy krajanského sdružení, které Bohemku vlastní a které tento seminář organizuje. Nepřijde ale téměř nikdo. Česká identita ve světě, vlastenectví ani pomoc českého státu krajanům tu zjevně nikoho příliš nezajímají. Newyorčané se sejdou až večer, na slavnostní dinner, kdy se poněkud ošuntělý sál promění v přepychově vyzdobenou jídelnu. Typicky česká jídla pro tuto příležitost ovšem uvařili stejní asijští kuchaři, obsluhovat budou stejní Italové a žádnou z místních dam by nejspíš ani nenapadlo, že by mohla pro krajany sama napéct buchty s mákem. Až docela na závěr, off-record, se dozvídám, že krajanské sdružení drží pohromadě hlavně díky výnosům zdejší restaurace a že v něm léta bují spory, hádky, padají nařčení z krádeží i vzájemné žaloby. Mimochodem, před společnou večeří tu zazpíval najatý harmonikář. Přidal se k němu málokdo.
Peregu Mare a New York: výmluvná zkratka života zahraničních Čechů
Mezi mými cestami do Velkého Peregu a do New Yorku utekl shodou okolností pouhý týden. Těžko si ale představit dva vzdálenější, dokonce protichůdnější světy českých krajanů, než jsou tyto dva. Na jedné straně stoletá soudržnost, snaha zachovat si svou identitu, jazyk a tradice navzdory všem tlakům a měnícím se režimům, a na straně druhé touha co nejrychleji zapadnout do bohaté společnosti a asimilovat se, zmizet v ní. Čechoameričané, Čechoaustralané nebo Čechonizozemci pak to své “češství” prožívají někdy už jen ve svárech a osočování.
A mezi těmito dvěma krajnostmi se prostírá milion variací, protože podle střízlivých odhadů žije ve světě zhruba milion lidí s českými kořeny. Ty méně střízlivé odhady mluví až o dvou milionech, obou čísel je ale těžké se dopočítat. A každý z těchto krajanů má v sobě jinak namíchaný koktejl sentimentálních nebo trpkých vzpomínek, kýčovitých nebo drsně realistických obrazů domova (pokud prožil například deset let na uranu v Jáchymově), hořkostí, lítosti a někdy i výčitek nad tím, co za sebou zanechal, i snahy ukázat těm doma, co jsem dokázali my světě…V mnohých ta dálka probouzí cosi, co zase v mnohých z nás doma vyvolává rozpaky - totiž vlastenectví.
Peregu Mare a New York pro mne už napořád zůstanou velmi názornou a výmluvnou zkratkou života zahraničních Čechů. Zabývám se jimi už řadu let, a čím víc se dozvídám o nich, tím víc se učím i o nás. A o sobě. Tato kniha je takovou mapou, kde jsem se při setkání s českými krajany dozvídala i o nás v Česku. Jen se obávám, že na jejím konci bude víc otázek než odpovědí…
