Jaroslav Stránský, ministr Benešovy exilové vlády a vydavatel Lidových novin, zemřel právě před čtyřiceti lety

Jedním z nejvýznamnějších československých politiků v exilu v letech druhé světové války i po únoru 1948 byl vydavatel Lidových novin Jaroslav Stránský. Ministr v londýnské vládě Edvarda Beneše zemřel 12. srpna 1973, je to právě čtyřicet let. Jeho osobnost v dnešní krajanské rubrice připomene jeho vnuk, Martin Jan Stránský.

"Zbývá jen doufat, že nepadne tak brzo v nepaměť |ďábelství, které lomcovalo světem v uplynulých třech desetiletích a které překonalo všechno, oč se kdy čert pokusil. Hitler sice nezaloží Tisíciletou říši, kterou se chvástal založit, ale jedno se mu možná podařilo. Lidé tisíc let nezapomenou, co Němci dovedou, když chtějí zakládat tisíciletou vládu nad světem. Co nás se týče, i my jsme mysleli, že po svém osvobození už nemusíme vzpomínat Lipan a Bílé hory. To byl náš omyl. Kdykoliv teď budeme znovu slavit 28. říjen, pamatujme přitom také na 15. březen! Kdyby naši potomci zapomněli na toto druhé vydání Braniborů v Čechách, dočkali by se třetího. A pak už by se asi nedočkali ničeho."

Takto promlouval Jaroslav Stránský na vlnách BBC z Londýna v r. 1944. Ve svých krátkých proslovech dodával, stejně jako například Jan Masaryk, lidem v okupovaném Československu odvahu a naději, že druhá světová válka skončí porážkou nacistů. Sám v té době působil jako ministr spravedlnosti v exilové vládě Edvarda Beneše. Měl už za sebou dlouholetou kariéru politika v prvorepublikovém Československu, kdy stál vždy na straně Hradu a prezidenta T. G. Masaryka. Po svém otci Adolfu Stránském převzal už za první republiky vydávání Lidových novin a vytvořil z nich prestižní deník, pro který psali Ferdinand Peroutka, Karel Čapek, Karel Poláček nebo Eduard Bass. Převzal i nakladatelství František Borový, kde vycházela díla většiny významných českých spisovatelů. Po roce 1945 se Jaroslav Stránský do Československa a k vysoké politice ještě krátce vrátil, únor 1948 ho ale znovu vyhnal do exilu. V Londýně také 12. srpna 1973, tedy právě před čtyřiceti lety, zemřel. Na právníka, politika, publicistu, vydavatele a svého dědečka vzpomíná jeho vnuk, lékař, publicista a vydavatel Nové Přítomnosti, Čechoameričan Martin Jan Stránský. A hned na začátku našeho rozhovoru vyvrátil dohad, že v rodině Stránských se vlastně o ničem jiném než o politice nemluvilo:

"O politice se se mnou dědeček kupodivu nikdy nebavil. Spíš se bavil o konkrétních věcech, o tom, jací byli lidé. Pokud se bavil o Československu, tak šlo o Československo jako takové. Narozdíl od ostatních lidí, kteří se u nás pravidelně scházeli, jako Ferdinand Peroutka, Pavel Tigrid a další, kteří neustále rozebírali a probírali První republiku, komunistický puč a období, které mu předcházelo. Co mělo být, kdo se mohl s kým spojit a tak dále. Dědeček to vždy spíš jen poslouchal. Vždy vnímal Československo jako otázku národní. On se spíš zabýval tím, co to znamená být Čechoslovákem."

A co to podle něj znamenalo?

"Věřil, že jsme národ, který má obrovský potenciál v tom, že má velice bohaté kulturní i náboženské zázemí. Hlavně ke konci svého života byl velice silně věřící. Ne v katolickém nebo křesťanském smyslu, i když byl katolík, ale spíš věřil, že existuje vyšší princip spravedlnosti a dobra a že Češi k němu mají velice blízko. V tom byl založen jeho patriotismus. To člověk slyší a čte přímo v jeho slovech i mezi řádky. Vždy vynášel národ jako rodinu vzhůru. Já ho sám nepovažuji za politika, spíš za filozofa. Byl jedním z lidí, kteří prosazovali tuto myšlenku, a dokonce ji i realizoval."

A já jsem si myslela, že právě díky vašim rodinným tradicím, několika generacím politiků, publicistů atd., se u vás o ničem jiném než o politice ani nemluvilo...

"Je zajímavé, že to říkáte. Já jsem tu od r. 1990 měl skutečně nemalý počet možností hovořit o naší rodině, ale o politice se ani v případě mého otce skutečně nemluvilo. Tam se mluvilo o pravdě, o barbarství bolševické vlády, o jednotlivých kauzách, jako v případě Milady Horákové nebo Václava Havla, ale Jaroslav Stránský a do jisté míry i můj otec Jan Stránský byli nešikovní politici. Politika, aby v ní člověk dosáhl úplný vrchol, vyžadovala jak v první republice, tak i dnes určitou drzost. A tu oni v sobě prostě neměli. Proto prosazovali myšlenky, a ne ty tvrdé lokte."

Teď je ale chvíle, abychom zrekapitulovali, jaká vlastně byla politická nebo veřejná činnost vašeho dědečka. Začal se jí zabývat už jako velmi mladý člověk...

"Na základě toho, že jeho otec Adolf Stránský se velice dobře znal s naším prvním prezidentem T. G. Masarykem, a vlastně pro něj a s ním založil Lidové noviny, pak se stal prvním ministrem obchodu československého státu, byl Jaroslav vychován a vyrostl v této tradici. Lidové noviny ho zajímaly mnohem víc než Adolfa. Jaroslav je vnímal jako možnost pro rozvoj československé kultury, kdežto Adolf je vnímal jako praktický list pro založení československé nezávislosti. V tomto smyslu Jaroslav z těchto novin udělal skutečnou perlu české žurnalistiky. Lidové noviny měly i redakce v cizině, v Londýně sloužil můj otec. Během první republiky se Jaroslav začal zajímat o politiku. Byl zakladatelem politické strany Národní strana práce. Tuto stranu podobně jako Občanské fórum založili samí intelektuálové. Je zajímavé, jak se všechno pořád opakuje. Pak přišla druhá světová válka a rodina byla nucena utéct, protože Jaroslav byl samozřejmě vehementní antinacista. S Ferdinandem Peroutkou a ostatními vedli tento boj přes Lidové noviny. Byl ministrem spravedlnosti a místopředsedou exilové vlády, můj otec Jan byl tajemníkem tehdejšího předsedy vlády Msgr. Šrámka. Po návratu, pokud se nemýlím, Jaroslav ještě zůstal krátce ministrem spravedlnosti. Vím, že podepsal dekret nad panem Frankem, poté, co ho Frank prosil o milost velice elegantním dopisem, který napsal tužkou na papír a kde se odvolával na to, že má čtyři dcery a že je křesťan. Vím, že dědeček se tím strašně trápil, protože to pro něj jako pro silně věřícího byl problém. Nakonec to vyřešil tak, že mu jako odpověď poslal bibli. Příští den Franka popravili. To je metafora Jaroslava Stránského. Pak se stal ministrem školství. Tam jsou taky velice zajímavé historky, jak spolupracoval s arcibiskupem a držel náboženské svátky i přes zákaz bolševika. Pak byl samozřejmě nucen utéct, podruhé opustil vlast. Na rozdíl od mého otce, který skončil v Mnichově a pak v New Yorku se Svobodnou Evropou, se Jaroslav usadil v Anglii, kterou miloval. Tam pracoval pro BBC a věrně, stejně jako během druhé světové války, posílal Dopisy domů. Já jsem se s ním pravidelně vídal jak v Anglii, tak v Americe, kde nás navštěvoval. A co se týče mého angažmá v této zemi, tak to byl Jaroslav, kdo na mne měl mnohonásobně větší vliv než můj otec. Přinejmenším tím, že se mne na smrtelné posteli zeptal, jestli se ještě pořád chci stát lékařem. To se mu moc nelíbilo, protože věřil, že jako právník bych měl větší možnost jednoho dne zasáhnout. On sám byl právníkem, jeho otec byl právníkem i můj otec byl právníkem. Řekl jsem mu, že chci dělat medicínu, a on se na mne podíval a řekl mi, že mu musím slíbit, že pokud jednoho dne budu moci něco udělat pro Československo, že to udělám. Slíbil jsem mu to a on na to zemřel. To je těžký ortel. Nedá se to vymazat. Já jsem se toho držel, i když jsem věřil - nevěřil, doufal jsem... Kdo by to taky tehdy věděl? On byl přitom tak prozíravý, že ne mého otce, ale přímo mne jmenoval jako univerzálního dědice svého majetku, protože byl absolutně přesvědčen, že ten den jednou musí nastat, kdy se vrátí svoboda a kdy se sem vrátí i naše rodina a pokusí se obnovit určité tradice. A tak se i stalo. Takže žije dál!"