Karel Ulvr utekl do exilu jako sedmnáctiletý kluk

Hostem krajanské rubriky Radia Praha je tentokrát poúnorový exulant Karel Ulvr, který přijel na návštěvu do Prahy až z australského Brisbane. Je mimo jiné naším stálým spolupracovníkem ve vysílání českého krajanského rozhlasu v Austrálii

"Já jsem odešel do Austrálie 13. prosince 1949."

Kolik vám bylo tehdy let?

"Sedmnáct let."

Sedmnáct? Takže jste dokonce ani nebyl plnoletý?

"Já jsem nebyl plnoletý!"

Šel jste s vědomím rodičů, nebo jste utekl z domova?

"Já jsem utekl z domova."

Vaši rodiče vůbec nevěděli, že se chystáte emigrovat?

"Rodiče o tom nevěděli a já jsem jim nechtěl uškodit. Kdybych jim řekl, kam jdu, byli by samozřejmě proti tomu. A nejen to. Policie by přesně věděla, kam jsem šel."

Co vás v sedmnácti letech vedlo k tomu, abyste utekl?

"To byla vášeň! Tehdy jsme všichni mladí lidé chtěli do světa. To byl ten důvod."

Kde jste tehdy žil?

"V Čechách jsem žil v Krkonoších, ve vesnici Studenec. Odtud pocházím."

Měl jste nebo máte sourozence, kteří tu zůstali s rodiči?

"Měl jsem dvě sestry. Jedna už je mrtvá, ale druhá ještě žije."

Vy jste tehdy studoval nebo jste se něčemu učil?

"Já jsem se učil jako automechanik. A v tomto oboru jsem pokračoval i v Austrálii."

To bylo šikovnější, než leckdy studium práv nebo medicíny. Studenti pak s těmito obory měli často po emigraci problémy. Vy už jste naznačil, že jste utíkal do Německa. Jak ten odchod probíhal?

"Přes hranice jsme šli ilegálně a vyšlo to."

Ve kterých místech jste je přecházeli?

"Kolem Chebu."

Kolik vás tehdy bylo?

"Byli jsme dva kamarádi."

Vy jste to s kamarádem plánovali společně?

"Ano, společně."

Jak to tehdy na hranicích vypadalo? Už tam chodili pohraničníci se psy?

"Chodili tam, bylo to ale na podzim, takže hodně lidí pracovalo na polích. Proto nás neviděli."

A pomohl vám přitom někdo, nebo jste šli úplně na vlastní pěst?

"Úplně na vlastní pěst."

Vy jste ten kraj už znali? Stávalo se, že třeba skauti bývali někde na letních táborech na Šumavě a pak věděli, kudy jít. Znali jste to tam?

"Neznali, ale už předem jsme to plánovali, takže jsme měli určitou naději, že půjdeme správnou cestou."

Kde jste se pak ocitli? Předpokládám, že jste šli do nějakého uprchlického tábora.

"Oni nás poslali do Regensburgu, odtud nás poslali do Murnau a z Murnau, jelikož jsme byli ještě nezletilí, nás poslali do Bad Aiblingen. Tam to bylo pro mladistvé."

Říkám si, že to musel být pro úředníky i zpravodajce dost velký problém, když tam najednou přišli dva nezletilí kluci...

"Přesně tak!"

Měli jste vůbec nějaké doklady?

"Myslím, že jsem měl dokonce sokolskou legitimaci."

Jak s vámi zacházeli?

"Velmi dobře. Opravdu, všechna čest."

Nedělali vám problémy?

"Žádné problémy. Samozřejmě jsme museli udělat screening. na všechno se nás ptali. Jinak to ale vyšlo dobře."

Dostali vás do ruky taky zpravodajci?

"Ne, protože tehdy tam přecházelo hranice velké množství Čechů a Slováků."

Jak to vypadalo v táborech a jak dlouho jste tam byli?

"V Regensburgu to bylo špatné, ale v Murnau to už bylo mnohem lepší a v tom dětském táboře se o nás opravdu starali jako o mladistvé."

Měli jste tam možnost se třeba učit němčinu nebo angličtinu?

"Tam jsme právě začali s angličtinou."

A když jste utíkali z Československa, měli jste představu, kde vlastně chcete skončit? Kam máte namířeno?

"My jsme chtěli skončit v Americe, ale jelikož v červenci v roce 1948 uzavřeli hranice do Ameriky, tak jsme neměli šanci tam jít. Jiná země ale hledala uprchlíky, kteří jsou ochotni v ní žít, tak jsme se dostali do Austrálie."

Jak dlouho jste museli čekat na odchod do Austrálie?

"Jen asi šest měsíců."

To byla poměrně krátká doba.

"Ano, krátká. Jelikož jsme byli nezletilí, dali nám přednost před starší generací."

Pak jste tam pluli lodí? Jak dlouho trvala plavba?

"Z Německa nás poslali do Itálie a z Neapole jsme jeli americkou námořní lodí asi měsíc do Sydney. Odtud nás poslali do dalšího tábora, Bathurstu. A odtud nás pak posílali na určitá pracovní místa."

To musela být pro vás kluky docela dobrodružná plavba, ne?

"Opravdu byla, obzvlášť tak daleko."

Vím, že když do Austrálie přicházeli uprchlíci právě po r. 1948, museli se tam na dva roky smluvně zavázat na určitou práci a nemohli si ji moc vybírat. Jak to bylo s vámi? Vy už jste byli v té době zletilí? Už vám bylo osmnáct?

"Ano. Původně jsme měli pracovat, kam nás na dva roky dali. Nebylo to ale tak přísné. Když si někdo našel lepší práci, nebyl za to potrestán."

Šli jste spolu s tím kamarádem, se kterým jste utíkali?

"Ne, už v Německu jsme se rozešli. Já jsem dostal možnost jet do Austrálie, ale on ne. On ale po dvou nebo třech letech taky přijel do Austrálie."

Kde jste pracoval v Austrálii nejdříve? A bylo to těžké?

"Nejdřív jsem byl na farmě, pak jsem šel z jednoho místa na druhé, až jsem se naučil trochu anglicky, abych mohl začít pracovat v oboru, který jsem chtěl."

Automechanik, to mělo určitě tehdy v Austrálii velkou budoucnost!

"Ano, ano. Pak jsem pracoval i na Nové Guinei, na kakaové a kokosové farmě. Staral jsem se tam o všechny motory, které tam byly."

Byl jste zaměstnán u farmářů, nebo jste byl svým pánem?

"Ne, byl jsem zaměstnán, celý život."

Neměl jste touhu mít vlastní firmu?

"Já jsem měl svou firmu. Dokonce jsem měl lahůdkářský obchod."

To je ale někde úplně jinde, ne ve vašem oboru!

"To bylo ve městě, v Brisbane. Za ten čas člověk mnohokrát změnil práci."

U svého oboru jste zůstat nemohl?

"Mohl, člověk ale viděl, že to někde třeba bude lepší. Chtěl dělat něco jiného."

Kdy jste se usadil v Brisbane?

"V r. 1959. A žiju tam dodnes."

To už je víc jak půl století.

"Ano, to je. V Brisbane jsem pracoval u autoklubu. Nejdřív devět let jako mistr v dílně a pak jsem šel na silnici opravovat auta, kde bylo třeba."

Bylo to dobrá práce?

"Byl jsem tam pětadvacet let!"

Jak se vůbec žije v Brisbane. Tam je poměrně hodně Čechů, pokud vím...

"V Brisbane je asi 750 Čechů."

A to jsou všechno uprchlíci po roce 1948, nebo tam přicházeli postupně?

"Ne, i z roku 1968. Těch z r. 1948 je už jen asi polovina, jelikož stárnou a umírají. Díky těm z r. 1968 a z 80. let tam ale ještě máme společnost."

Sám jste tam založil rodinu?

"Ano, moje paní byla Australanka, mám dvě děti a čtyři vnoučata."

Doufal jste, že se někdy vrátíte do Česka?

"Měl jsem takovou snahu, za komunistického režimu to ale bylo nemožné."

Vy jste se nechtěl nidky vyplatit nebo se domluvit s režimem, aby vás sem pustili? Mnozí to udělali...

"Já jsem tu byl v r. 1975 s rodinou. Musel jsem zaplatit čtyři sta dolarů, to tehdy bylo hodně peněz, za to, že jsem se tu začal učit. Rodina už ale byla australská, tak mne to táhlo zpět."

Neměl jste tehdy strach, že tu třeba budete popotahován za útěk?

"Naopak. Když jsem přešel hranice, spadl mi kámen ze srdce."

Zastihl jste tu ještě rodiče?

"Matku. Otec už ne, ale matka ještě byla v Austrálii. Přijela se za námi podívat."

Jak to vlastně rodiče prožívali, když jste jako sedmnáctiletý utekl?

"Velmi, velmi těžce. Samozřejmě. Na druhé straně jsem byl ale rád, že jsem jim nic neřekl, protože je pak stíhala policie. Byli vyšetřováni, jenže oni nevěděli, kde jsem a co jsem udělal. Tak jsem je nemohl dostat do ještě horší situace, než už byli."