Karel Pacák: Ocenění je krásné a úžasné, ale patří všem Čechům, kteří v zahraničí reprezentují naši vlast
Vítězem ankety Zahraniční Čech roku 2016 se na základě hlasování posluchačů Českého rozhlasu stal významný český lékař v USA prof. Karel Pacák. Čemu se ve svém povolání věnuje a jak se liší práce lékaře v Česku a USA?
Pane profesore, můžete pro laika popsat, čím se zabýváte?
„Já se zabývám nádory. Nazývají se neuroendokrinní nádory. Z těch neuroendokrinních nádorů se především zabývám tzv. feochromocytomem a paragangliomem. Těmito nádory se zabývám už asi patnáct šestnáct let“.
A co přesně děláte?
„Já jsem vlastně takový hybrid. Já dělám jednak vědeckou práci, ten základní výzkum, a zároveň dělám klinický výzkum. Oba dva výzkumy se prolínají. Já vždycky říkám, že se neučíme jenom z knih, ale učíme právě se hlavně od pacientů. Poznatky od pacientů přeneseme do laboratoře, tam se na to podíváme, uděláme některé pokusy. Některé trvají velice dlouho, některé krátce. Pokud máme některé zajímavé výsledky, tak se snažíme tyto výsledky zase převést k pacientům. Naším úkolem je, abychom pacientům na základě vědeckých poznatků pomohli a pomohli jim s léčbou, s diagnózou a samozřejmě s vyléčením té nemoci“.
Jaké nemoci to mohou být. Myslím, že nádory ledvin?
„No, nejsou to nádory ledvin, ony jsou to nádory tzv. nadledvin. Ty nadledviny jsou právě na horním pólu ledviny. Nádory nadledvin se dělí na tzv. kortikální nádory a medulární nádory. My se zabýváme především těmi medulárními nádory. Laicky bych řekl, že jsou to nádory z dřeně nadledvin a nazývají se feochromocytomy. Když se objevují mimo tu dřeň nadledvin, tak je nazýváme paragangliomy. Tak těmito nádory se hlavně zabýváme“.
Vy jste se rozhodl velmi brzo, že budete lékařem. Jak se vám tahle dětská vize splnila?
„Myslím si, že se mi naprosto splnila, že došlo k tomu, co jsem si vždycky přál. Když si něco přejete, tak se to nakonec splní, musíte za tím ale jít a někdy to je dlouhá strastiplná cest. Já už jsem chtěla dělat onkologii ve svém dětském věku, to už bylo dávno. To mi bylo šest sedm let, když jsem přemýšlel o onkologii a na gymnáziu jsem si vždycky četl ty onkologické knihy. Potom jsem se dostal na školu a dělal jsem i některé pokusy, pracoval jsem na tzv. CKO, to tehdy bylo Centrum klinické onkologie. Po škole jsem se rozhodoval, jak to všechno bude a dostal jsem se na III.interní kliniku. I když, ono to bylo tak. Já jsem se zezačátku dostal na to Centrum klinické onkologie,ale asi už po třech nedělích jsem říkal svému mentorovi, že abych se naučil dobře onkologii, tak musím umět internu. On byl velice moudrý pán a říkal mi: ´Když se chceš naučit internu a já se budu snažit tě tam poslat a zajistíme platební podmínky z CKO. Já jsem si vybral III.interní kliniku, to byla a je jedna z nejlepších interních klinik. Dostal jsem se na internu, po roce mi tam pak nabídli místo, a protože to byla interna a ne onkologie, tak jsem přemýšlel, co bych si vybral a volba padla právě na endokrinní nádory. Hned jsem se k nim ale nedostal, to pak až hlavně ve Spojených státech“.
Stejně tak, jako jste měl vizi stát se lékařem, tak jste v době, kdy to nebylo nejen běžné, ale i vlastně povolené, narazil v nějakém časopise na Národní institut dětského zdraví. Jak jste se tam potom dostal? Vy jste musel být jeden z prvních lékařů, který takto odešel...
„Já jsem odcházel úplně těsně po revoluci. Vždycky jsem chtěl odejít na stáž, nikdy jsem nechtěl na dlouhou dobu zůstat ve Spojených státech. Přemýšlel jsem o tom, že bych šel na stáž tak třeba na dva roky, abych se něco naučil, především některým vědeckým metodám, které bych mohl přinést zpátky do tehdy ještě Československa. Tak jsem různě někomu psal, jestli by mě vzali třeba do Washingtonu nebo do New Yorku. Nakonec jsem měl to štěstí, že mi přišla pozvánka na Národní instituty zdraví, které se nacházejí blízko Washingtonu ve městě Bethesda. Je to vlastně největší státní instituce ve Spojených státech. Měl jsem štěstí, že přišla pozvánka těsně po revoluci. Odcházel jsem začátkem roku 1990“.
Nebyl to pro vás šok?
„To byl hrozný šok. Já jsem přijel do USA, nic jsem neměl, jenom pas a dvacet dolarů. Musel jsem začít úplně od začátku. Přiznávám se, že ani ta moje angličtina nebyla nijak vynikající. Učil jsem se sice tady, ale přece jenom to bylo problematické. I z kulturního hlediska to bylo jiné, tam se žije naprosto jinak. Začátky byly těžké. Práci, kterou jsem neznal, jsem samozřejmě musel zvládnout a musím říci, že když mě provázeli institutem a můj bývalý šéf mi něco říkal, tak jsem mu rozuměl každé páté slovo. Začátky byly opravdu poměrně složité, ale když máte do toho chuť a máte to, čemu říkáme drive, něco, co vás žene uvnitř, chcete něco udělat a dát dohromady, tak si myslím, že to jde, ale je to poměrně velké úsilí.
Prvních pět let, když jsem přišel do USA, tak jsem začínal pracovat velmi brzy ráno. Vstával jsem ve 3:30 a odcházel z domova ve 4. hodiny. Ve 4:30 jsem začínal pracovat a vracel jsem se zhruba ve 20 hodin. A to jsem dělal celých pět let. Kromě sobot a nedělí, ty byly trošku lepší, to jsem vstával v šest hodin, tam jsem si trošku pospal, ale vracel jsem se stejně pozdě. Těch prvních pět let bylo krušných, ale zároveň jsem se hodně věcí naučil, hodně věcí jsem publikoval, otevřelo mi to cesty, abych si udělal nostrifikaci, atestaci z interní medicíny, z endokrinologie, diabetu, metabolismu a začal tam také pracovat s pacienty“.
Dá se srovnat práce lékaře u nás a v USA? Je v něčem jiná?
„Jsou tady samozřejmě určité rozdíly. Tlak, zejména v robě atestace, já jsem dělal atestaci tady i ve Spojených státech, obě z interního lékařství, ten tlak je v USA daleko větší. Musíte sloužit každý třetí den a práce je velmi náročná, velmi složitá, protože do nemocnice se přijímají velmi těžcí pacienti. Vždycky jsme říkali, že pokud nemá pacient čtyři nebo pět šlahounů, které mu koukají z těla, tak se nepřijme. Nepřijme se nikdo třeba na pozorování nebo nějaký lehký úkon. Všechno jsou to pacienti, kteří jsou velmi složití a problematičtí. Ty služby jsou tam asi tak, že se vyspíte zhruba hodinu, maximálně dvě. Musíte dělat hodně zkoušek i během té atestace, zkoušejí vás v podstatě každý týden, udělají o vás takový zápis a měsíčně to všechno vyhodnocují. Musíte obsáhnout celou internu, ale ta je tam malinko jiná, než v České republice. V České republice, když děláte internu, tak neděláte neurologii, dermatologii nebo revmatologii, kdežto ve Spojených státech, když děláte interní lékařství, tak děláte všechno. Musíte naprosto všechno obsáhnout, musíte se naučit zavádět katetry, musíte dělat lumbální punkci a další věci. Je toho poměrně velice hodně. Do toho probíhají ty zkoušky a hodnocení. Mně se ale podařilo, že tu atestaci, která je tam na tři roky, nevím, jestli za dobré chování a výsledky, stihnul za dva roky. Byl jsem potěšený, že jsem mohl za dva roky odejít, protože to bylo poměrně velmi těžké“.
Co pacient americký a pacient český? Chová se nějak jinak?
„Jo, určitě. Český pacient je strašně hodný pacient. To jsou pacienti, kteří vám vyjdou vstříc, se kterými si rád popovídáte. Je zajímavé, že se víceméně čeští pacienti moc neptají, oproti jiným pacientům v jiných zemích, a celkově je vztah pacient lékař postaven na hezké, přátelštější úrovni. Ve Spojených státech má pacient hodně velké vědomosti, všechno si najde na internetu, zajímá se o to. Myslím, že tady někdy pacienti ani nechtějí znát diagnózu na rozdíl od pacientů ve Spojených státech, kde tu diagnózu chtějí vědět dopodrobna. Rozmluva je složitější, náročnější a do hloubky. Řekl bych ale, že přívětivost pacientů není až tak veliká, na rozdíl od pacientů českých“.
Pane profesore, vy jste byl oceněn několikrát, šlo ale o profesní ocenění. Teď jste vyhrál naši anketu o Zahraničního Čecha roku s poměrně opravdu výrazným výsledkem. Kdy jste se to dozvěděl a co jste si pomyslel?
„Ježíš, já jsem o tom vůbec nevěděl. Manželka mi o tom, přestože dostala zprávu od své kolegyně, že je něco takového vyhlášeno, nic neřekla. Když pak začalo hlasování a blížilo se ke konci prvního kola, toho výběru finalistů, tak se mi o něčem zmínila. Já jsem jí říkal: ´Prosím tě, neblbni, ani mi to neříkej, já myslím, že máme v zahraničí tolik vynikajících pracovníků, že to je naprosto nemožné.´ Pak jsem se od manželky dozvěděl, přísahám, že jsem se nikdy na nic nepodíval a nikoho neoslovoval, že možná budu vybrán mezi ty finalisty, že ví, že mě někdo nominoval. Já jsem nevěděl, kdo jsou finalisté, a říkal jsem, že to ani nechci vědět. Manželka mi pak ale říkala jména lidí, kteří postoupili. To jsem říkal, že to teda snad není možné. Nakonec se to ale povedlo. Je to něco krásného, úžasného a překvapivého. Není to ale jenom moje ocenění. Myslím si, že je to ocenění nás všech, kteří jsme v zahraničí a kteří pocházíme z této krásné rodné země. Ocenění všech Čechů, kteří dobře a poctivě pracují a podporují naši zemi a jsou na ni hrdi. Myslím si, že to nepatří jenom mě. Když vyhraje jedna osoba, je to přeci jen relativní, ale myslím si, že to patří celé komunitě lidí, kteří poctivě a dobře pracují a reprezentují naši vlast“.
Anketu Zahraniční Čech roku 2016 vyhlásily stanice Vltava a Radio Praha (zahraniční vysílání) u příležitosti 80. výročí vzniku Radia Praha. Cílem ankety je připomenout fenomén Čechů v zahraničí v české veřejnosti. Partnery ankety jsou Týdeník Rozhlas a společnost Lasvit.
