Česká a slovenská škola v Severní Karolíně má za sebou první rok
Českých škol v zahraničí přibývá, jedna z nich vnikla nedávno v Severní Karolíně. A právě o ní bude v dnešní krajanské rubrice hovořit ředitelka České a slovenské školy v Durhamu Marta McCabe. Na její zážitky, a nejen ty pedagogické, se jí ptala Martina Bílá.
Jak jste se ocitla v Americe?
„Já jsem odcestovala do Ameriky asi před 10 lety v rámci programu work and travel. To je program pro studenty, který vám dá pracovní vízum na léto. Studenti pak jezdí pracovat do zábavních parků nebo do národních parků. Já jsem odjela do yellowstoneského parku“.
Zjevně to ale nebylo jenom na léto…
„Tehdy to ale bylo jenom na léto. Poté, co jsem procestovala západní parky, kam vždycky všichni míří, tak jsem se ještě vrátila do Čech, do Ameriky jsem se odstěhovala až dva roky poté. V tom létě jsem ale poznala svého budoucího manžela, ale nějakou dobu trvalo, než jsme se rozhodli, kde budeme žít, jestli se budeme brát. Nakonec jsem se dva roky poté odstěhovala do Ameriky.“
Asi nejklasičtější otázka na Čechy, dlouhodobě žijící v zahraničí, je, jestli vás něco překvapilo. Bylo něco takového?
„Překvapilo mě hodně věcí, ze začátku jsem si je i psala. Co si ale pořád pamatuji i bez zápisků je, že všichni zaměstnanci obchodů i lidi na ulici se na vás stále usmívají a ptají se vás, jak se máte a vůbec reagují velice pozitivně. Možná je to taky tím, že člověk v Praze je zvyklý nekoukat na lidi a nekomunikovat.“
Bylo zase naopak něco, čím vy jste překvapila Američany? Třeba nějakým českým zvykem?
„Že bych je překvapila přímo já, o tom nevím. Myslím si ale, že existují různé zvyky, které Američany překvapí. Jedním z nejvýznamnějších zvyků, který je překvapí, je velikonoční pomlázka. Američané nejsou schopni pochopit, proč by kluci měli honit děvčata a bít je pomlázkou. Takže to nepraktikujeme.“
Ani v české škole?
„Tam jsme dělali vajíčka a pomlázky jsme si zkoušeli plést, ale nepoužívali jsme je.“
Kdy jste se rozhodli založit školu?
„Nápad založit školu vznikl asi tak v roce 2014. Od té doby jsem zjišťovala, jestli by byl zájem, prostory a tak. Škola pak vznikla v roce 2015. Já se vlastně věnuji vzdělávání dětí cizinců obecně a vystudovala jsem v Americe doktorát na pedagogické fakultě. Zajímá mě tohle téma akademicky i osobně. M8m své děti a škola byla založena také pro to, aby tam moje děti mohly chodit. Zjistila jsem, že česká komunita v Severní Karolíně nemá žádný český spolek, žádná organizace neexistuje a ta škola tak byla prvním spolkem pro všechny Čechy, kteří tam žijí.“
A kolik jich tam žije?
„Abych pravdu řekla, přesně nevím, ale z nějakých statistik jsem vyčetla, že kolem 800 lidí mluví česky. Myslím si, že jich tam ale žije víc. Do školy nám nicméně chodí 41 dětí.“
Když mají České školy bez hranic svá setkání, tak se na nich často hovoří o tom, jak namotivovat děti, zvláště starší, aby se učily češtinu vlastně ve svém volném čase. Řešíte také tento problém?
„Potýkáme se s ním a věděli jsme hned od začátku, že to bude velký problém. Snažíme se do toho zařadit programy, které by děti bavily, nesedíme celé dvě hodiny nad slabikářem, ale snažíme se hrát hry a udělat výuku tak, aby byla zábavná a aby děti do školy přijít chtěly.“
Vím, že je to široké téma, ale můžete představit, o čem všem se ve vaší škole vyučuje?
„Hlavně se snažíme děti naučit česky číst a psát. To mluvím o těch starších. U mladších se zaměřujeme na jejich slovní zásobu a schopnost se česky vyjádřit. Velkou součástí výuky jsou české a slovenské tradice a dějiny. Mluvili jsme o Velikonocích, Vánocích a Mikulášovi apod.“
Nakolik to děti baví?
„Ty zábavné části je baví hodně. Chvíli sedět a psát také vydrží a hlavně se potom těší, že budou s kamarády venku běhat a hrát fotbal po skončení školy.“
Jak staré děti tam vůbec chodí?
„Máme děti od tří do patnácti let, takže máme třídu školky, kde jsou děti od tří do pěti a potom máme několik školních tříd.“
Vy jste říkala, že se dlouhodobě věnujete pedagogice, jste schopna srovnat systém amerického a českého školství?
„To je velice široká otázka. Řekla bych, že alespoň některé americké školy přistupují k výuce spíše volně, učí se způsobem projektového vyučování. Děti se učí tím, že něco vytvářejí. Nesedí hodinu a nečtou z učebnice. Je to také proto, že v Americe škola trvá od půl deváté třeba do tří. A to i pro prvňáčky.“
Tedy daleko delší dobu…
„Ano, je to delší doba, ale ony za tu dobu stihnou jít ven a pozorovat mravence a potom si o nich přečíst knihu a něco se naučit.“
Když jste hovořila o těch patnáctiletých, kteří už můžou mít nějakou představu o budoucnosti. Chtějí třeba vrátit do Česka nebo vůbec nějak tu češtinu využít?
„Ti patnáctiletí jsou velmi různorodí. Někteří neumějí skoro vůbec česky a češtinu se snaží naučit jenom proto, aby se přiblížili svým kořenům. Někteří zase chtějí jet do České republiky a studovat tady na vysoké škole, celý program nebo jen jet na výměnný pobyt. S těmi se pracuje lépe, protože mají důvod, proč se učit. Ale není jich tolik. Těch je hodně málo. Nejvíce máme malých dětí školkového věku.“
Zatím jsme mluvili o dětech, co učitelé?
„Učitelé, kteří pracují v naší škole, jsou většinou rodiče dětí. Jsou to maminky, ale i tatínkové, kteří se do Ameriky přistěhovali a své děti se snaží naučit češtinu. Ti nám s největším nadšením pomáhají a jsou našimi učiteli. Ne každý má pedagogické vzdělání, ale většina je hrozně nadšená a chce pomáhat téhle organizaci, aby se děti naučily česky.“
Jak probíhá provoz? Kolikrát týdne se scházíte a kde?
„Scházíme se jednou za týden, v sobotu mezi desátou a dvanáctou hodinou. Scházíme se v kostele, ten kostel patří moraviánské církvi. K české historii to tedy nemá ž tak daleko, ale to je jen náhoda, že byl kotel ochoten pronajmout nám prostory.“
Přihlásili jste se k podobným kořenům?
„Dali jsme jim to vědět, když jsme se jich poprvé ptali, jestli by nám dovolili používat jejich prostory a myslím, že to pomohlo. Pastor z toho kostela cestoval zrovna to léto do Prahy na nějakou konferenci. Máme společnou historii, ano.“
Jak vidíte budoucnost školy?
„Doufám, že e bude jedině rozvíjet. Zatím první rok proběhl velmi úspěšně, takže doufáme, že budeme mít i více dětí, že se trochu rozrosteme a budeme pokrčovat úspěšně dál.“
