Jezuité v Novém světě šířili svou víru, bojovali o přežití i ochutnávali exotické ovoce. Vše popsali ve svých dopisech domů
V rubrice Češi v zahraničí se tentokrát vypravíme do zámoří. Do míst, která kdysi ovládala říše, nad níž slunce nezapadalo. Bude nás zajímat úsek zhruba od poloviny 17. do poloviny 18. století. Tehdy se totiž do španělských zámořských držav dostali i čeští jezuité. A právě jejich korespondenci se ve své nově vydané knize věnuje Pavel Zavadil. Název má téměř stylově barokní: Čeští jezuité objevují Nový svět. Dopisy a zprávy o plavbách, cestách a živobytí z Ameriky, Filipín a Marián (1657-1741).
Kdy vůbec začali čeští jezuité, pokud to tak vůbec můžeme říct, vyjíždět?
„Čeští jezuité, to je pojem, který zasluhuje na začátek vysvětlení. Pojem čeští jezuité nejde definovat ve smyslu českého národa, ale ve smyslu české provincie, která byla jakousi administrativní složkou jezuitského řádu existující na tehdejším našem území a části Slezska, která dneska patří Polsku.
Čeští jezuité začali do zámoří vyjíždět díky takové šťastné politické konstelaci. Ve Španělsku totiž vládli Habsburkové a u nás také vládli Habsburkové, a protože ve španělských misiích začaly docházet vlastní zdroje a nastala personální nouze, tak španělský panovník dovolil, aby do zámořských misií, do španělských držav mohou vyjet i poddaní jeho středoevropského příbuzného, tedy i členové české provincie jezuitského řádu“.
Jak vůbec probíhala ta cesta do zámoří? Museli se, předpokládám, první dostat do Španělska...
„Ano. Ta jejich cesta byla složitá a hodně dobrodružná. Trvala měsíce až roky, v některých extrémech až 4 roky. Důležité je také říct, že ta cesta byla jednosměrná. Oni věděli, že tam jdou na celý život a že se nikdy nevrátí. Cesta v některých případech vedla skutečně přes polovinu glóbusu. Probíhala např. takto: plavbě přes oceán předcházela cesta z Čech do Španělska, která nebyla z politických důvodů po souši možná. Šlo se tedy pěšky nebo na koních či v kočáře do Janova. Odtud se pak plulo ve Středozemním moři do Španělska. Už plavba Středozemním mořem byla dost dobrodružná, protože bylo tehdy plné plavidel, například s falešnými vlajkami, takže nikdy se nevědělo, jestli tam náhodou nejsou, jak se tehdy říkalo Turkové nebo barbaři“.
Nebo i piráti?
„I piráti. Většinou se tehdy jednalo o muslimské piráty. Tahle dobrodružná první plavba směřovala do Španělska, tam se čekalo na indickou flotilu. To byla španělská flotila, která spojovala Ameriku a Evropu a byl to jediný oficiální přepravní mechanismus mezi Španělskem a Amerikou. Španělská flotila vyplouvala zpravidla jednou ročně, ale byly i roky, které vynechávala, takže to nebyl nějaký kyvadlový provoz. Ve Španělsku se tedy muselo počkat, než ta flotila vypluje. To čekání mohlo trvat rok až dva. Během té doby se většinou jezuité věnovali vzdělávání, učili se řeč, zdokonalovali se v architektuře, astronomii, zkrátka v tom, co si mysleli, že by se jim mohlo hodit“.
A hodilo se jim to pak? Nebo potom byli zaskočeni, když dorazili na místo určení, do jižní Ameriky nebo třeba na Filipíny?
„Ten rozdíl mezi tím, co očekávali a tím, co v misiích našli, byl neuvěřitelně citelný. Je to jedna z emotivně nejpůsobivějších složek jejich korespondence. To, jak našli něco jiného, než čekali, to, jak je to překvapilo, někdy v dobrém někdy ve špatném smyslu. To, jak všechno museli konfrontovat se svou evropskou zkušeností, se svou výchovou, se svou mentalitou. Dopad, po skoku do Nového světa byl mnohdy tvrdý a nějak se s ním museli vyrovnat. Někdo to dokázal s veselou myslí, ale někomu ten dopad nalomil životní názory. Ne, že by otřásl jejich vírou, to nikdy, ale třeba důvěrou v člověka“.
Co třeba pro ně znamenalo největší náraz? Co jim bylo úplně nepochopitelné? Oni přece nebyli první, kdo vyjel do zámořských držav, tek přece nějaké informace mít mohli.
„Připraveni mohli být jen málo. Šlo totiž o to, které informace k nim prosákly. Jezuitské dopisy podléhaly cenzuře a mezi kandidáty do misií se dostávalo jen to, co bylo vhodné. Ony pak byli dost často zpracováni propagandou a cenzurou, protože ty špatné zprávy k nim nechodily. O tom, jak ta situace v misiích bude vypadat, o tom, že cizinci dostávají ty nejhorší misie, že jsou tam třeba předmětem opovržení, o tom se nedozvěděli.
V tom dobrém slova smyslu je občas překvapila povaha místních obyvatel, o kterých tehdy celá Evropa, nejen jezuité pochybovali, zda jsou to vůbec lidi, zda to nejsou zvířata. Občas je překvapilo, že se chovají lépe, než křesťané. To byla tehdy velice odvážná až provokativní myšlenka. Přinesl ji misionář na Mariánách Augustin Strobach z Jihlavy. Jindy byli misionáři velice znechuceni nebo rozčarováni tím, jak se chovají jak Španělé, tak i samozřejmě někteří Indiáni, jejichž zvyky pro ně byly nepochopitelné. Že dochází na odlehlých místech k defraudaci peněz, že tam je velice takový přezíravý přístup k cizincům a že to, co oni chápali, když odcházeli z vlasti, jako elitní poslání, považovali se za nejelitnější skupinu svého řádu, tak najednou zjistili, že jsou tou nejnižší a nejopovrhovanější složkou toho světa. Byli posíláni ta, kde je to nejnebezpečnější, zatímco ti, kteří tam byli delší dobu, tak si tam hřejí svá teplá místa. Oproti tomu čeští misionáři šli do těch nebezpečných oblastí, do chudých oblastí, kde museli bojovat za každodenní přežití“.
Vy jste se věnoval korespondenci, která z těch španělských zámořských držav chodila zpátky do Čech. Co se v ní vlastně všechno psalo a komu vůbec chodila?
„Ta korespondence je naprosto fascinující. Jestli české království mělo nějaký podíl na zámořských objevech, tak je to právě tato účast jezuitského řádu v misiích. Dostat se do těch oblastí bylo pro někoho z našich zemí téměř nemožné, Španělé si to pečlivě hlídali. Jezuité měli vystaveny pasy, kde byl jejich přesný popis, aby se tam nevloudil žádný špion. Tím zajímavější je, že se ta korespondence dochovala. I kdyby se nějaký český dobrodruh, například voják, do těch oblastí dostal, tak o tom asi nic nezaznamenal a pokud zaznamenal, tak se to nedochovalo. Kdežto z toho jezuitského podílu na objevování nového světa se korespondence zachovala, takže jej i dneska, po těch 330 a více letech, můžeme zase znovu poznávat a připomenout si jej. Ta korespondence je pro nás jedinečné a jediné svědectví o tom, jak české země zasáhly do zámořských objevů“.
Oni se v té korespondenci nevěnovali jen misijní činnosti, ale také zcela běžnému životu...
„To je pravda. Ta korespondence, co se u nás dochovala, má jednu velikou výhodu, byla psaná osobním přátelům. Jezuité byli lidé, jako jsme my. Měli povinnost psát dopisy, psát výroční správy o stavu misií, ale také to byli lidé, kteří vedli každodenní boj o přežití. Museli se potýkat s problémy, jako je zima, chlad, hlad, exotická zvířata, nová potrava, nové klima...a svým osobním přátelům o těchto věcech psali a svěřovali se jim. Ze začátku jejich pobytu byl tento dopad nového světa velice silný, a proto o těch věcech psali intenzivně. Postupně se tam zabydleli, stali se z nich první Češi v Americe a stali si prvními „českými Američany“. V tom světě se zabydleli a přestal jim připadat tak podivuhodný. Ze začátku jim podivuhodný připadal, a proto o tom tak rádi psali“.
A co tam třeba konkrétně popisovali?
„Popisovali přírodu, která jim přišla naprosto nová a nepoznaná. Už na lodích viděli živočichy, rostliny a jevy, se kterými se nikdy dříve neměli možnost setkat - žraloka, velrybu, ochutnali želvy, potom i na pevnině viděli zvířata, která také do té doby nikdy neviděli. V Americe poznali flóru a faunu, která je v amazonském pralese dodneška. Tedy byla neznámá, v Evropě neklasifikovaná, takže pro ni používali evropská jména. Pumu nazývali lvem, jaguára tygrem a všechna ta zvířata viděli na vlastní oči. Jeden z těch jezuitů píše, že má doma kožich pumy, který by rád svému příteli poslal, kdyby to jen šlo. Ochutnali také věci, které dneska snad už ochutnat nejde, jedli třeba krokodýlí vejce. Byli první Češi, kdo ochutnali a popsali třeba banán, ty popisy v jejich korespondenci taky najdeme. A banán je věc, která je nám důvěrně známá. Ochutnali papáju, avokádo, kořeny v Tichomoří, třeba taro, jam apod. Byli první Češi, kdo to ochutnali a vědomost o tom zprostředkovali své domovině“.
Konec působení českých jezuitů v zámoří přišel s vypovězením řádu z Portugalska a Španělska. Mladší členové tovaryšstva se vrátili do Evropy, někdy do italských nebo portugalských vězení, někdy se dostali až do Čech, kde vyprávěli a vzpomínali na svět, kdesi na druhé straně zeměkoule.
