Exil.cz: Červený lev ve zlatém poli
Další podobizna strach nenahání, i když by mohla. Jde totiž o válečníka. Muže, který vyhrával i prohrával bitvy. Prohrál i tu na Bílé hoře. Z oválného výřezu přitom hledí postarší pán s pěstěnou bradkou a zbytky vlasů. V protáhlém obličeji se štíhlým nosem a úzkými rty jsou nápadné hlavně jeho oči. Velmi pozorné, zvídavé a trochu pochybovačné. Vrásky na čele působí ustaraně.
Ta mědirytina, dnes uložená v Knihovně Národního muzea v Praze, zachycuje generála Jindřicha Matyáše, hraběte z Thurnu, vojenského velitele stavovského povstání. Ve srovnání s intelektuálem Komenským toho mnoho nenapsal, všeho všudy jeden spisek na svou obranu. V úpornosti, s jakou se oba snažili přimět evropské politiky, aby zasáhli ve prospěch českého exilu, si ale vůbec nezadají. Bůhví, zda se přitom někdy setkali.
Život budoucího vůdce českých stavovských rebelů proti Habsburkům je plný paradoxů. Tím prvním je už to, že nepocházel z Čech, ale ze starého šlechtického rodu původem ze severní Itálie, který po generace habsburskému domu věrně sloužil. Jeho otec za to v r. 1572 získal od císaře do erbu červeného lva ve zlatém poli. Sám Jindřich se narodil r. 1567 v Innsbrucku, krátce na to ale jeho rodina zakoupila panství Lipnice v Čechách a v r. 1574 se odtud přestěhovala na Moravu. Ačkoliv Thurnova matka patřila k českému rodu Šliků, nikdy se česky dobře nenaučil. Později mu to bude mezi českými pány dělat potíže.
Dalším paradoxem je jeho náboženská výchova. Jeho otec byl původem katolík, po sňatku se Šlikovnou ale přestoupil na luterskou víru. Náboženské konverze z důvodu sňatku nebyly v té době nic zvláštního, zvláště ve šlechtickém prostředí se na ně hledělo dost shovívavě. Otec však brzy zemřel a Jindřichovu výchovu převzal jeho strýc, horlivý katolík. Chlapce to ale zřejmě jen o to víc utvrdilo v protestantismu. Ten byl ostatně v době jeho dospívání tak rozšířen, že moravský zemský hejtman Václav z Ludanic v r. 1560 prý odmítl snahu Ferdinanda I. rekatolizovat Moravu slovy: „Dříve Morava zahyne v ohni a popeli, než aby strpěla nějakého u víře nucení“.Na počátku 17. století se ještě naprostá většina moravských panských rodů, a tedy i obyvatelstva na Moravě, hlásila k evangelické víře.
Přitom ze statistických údajů ze sčítání lidu vyplývá, že třeba v Uherském Hradišti se v r. 2001 k náboženské víře přihlásilo 61 procent obyvatel. Devět z deseti věřících uvedlo, že jsou katolíci. Mohou mít ještě dnes, po téměř čtyřech stoletích, takový dopad tvrdá opatření Ferdinanda II., která odtud vyhnala desetitisíce pobělohorských exulantů? Nebo je to jen spekulace?
Jindřichovi bylo osmnáct, když se jako jiní synkové z panského rodu vydal na cestu do světa. Zatímco ale jeho vrstevníci odjížděli studovat do Heidelbergu nebo do Ženevy, Thurn zamířil na opačnou stranu, na východ. Jako člen doprovodu císařského vyslance navštívil v r. 1585 Cařihrad. Odtud se pak vydal do Palestiny a Egypta, poznal Jeruzalém i Betlém, Alexandrii i Káhiru. Přežil přepadení, při němž byl oloupen o všechny peníze i doklady, i mořskou nemoc na zpáteční cestě přes Středozemní moře. V Itálii pak navštívil Benátky. Rozhodně tak měl po dvouletém putování doma na Moravě o čem vyprávět.
Příliš se tu ale nezdržel. R. 1591 se oženil rakouskou šlechtičnou, prodal své zadlužené panství u Brna a přesídlil do Rakouska. Jeho žena však po narození jediného syna zemřela, a Jindřicha tak definitivně přešla chuť usadit se a pečovat o rodinný majetek. Záhy se z něj stal profesionální voják a tím zůstal prakticky až do své smrti. Mezi vojáky měl velkou autoritu, zřejmě mu přálo i vojenské štěstí a ještě za Rudolfa II. byl jmenován plukovníkem. Střední Evropa tehdy čelila tureckým vojskům, v Uhrách došlo k povstání Štěpána Bočkaje a při jeho potlačení si Thurn vysloužil velké uznání. Čekala ho nejspíš úspěšná kariéra v císařském vojsku, která mohla skončit tím, že za odměnu jednou získá bohaté statky někde v Gorici nebo v Sedmihradsku.
Narůstalo ale i napětí mezi katolíky a evangelíky a Thurn se postavil na stranu českých stavů proti císaři Rudolfovi. Roku 1608 se dokonce ujal velení naverbované stavovské armády a byl jedním z těch, kdo Rudolfa přinutili podepsat Majestát za náboženskou svobodu. A když Rudolf do Čech proti odbojným stavům povolal r. 1611 pasovské, tedy vlastně cizí vojsko proti vlastní zemi, byl to zase Thurn, kdo před nimi bránil Prahu. Nutno podotknout, že neubránil, pasovští nakonec dobyli Malou Stranu i Pražský hrad. Vzápětí vypuklo běsnění a rabování, ke kterému se ochotně přidala i pražská lůza. Dobová rytina ukazuje, jak z věže kostela na Karlově dramaticky padá jakási postava, zatímco lůza dole naráží sudy s vínem…
Situace chtěl ve svůj prospěch využít i Rudolfům bratr Matyáš, který se z Vídně vydal na Prahu, aby získal Rudolfův císařský trůn. Samozřejmě s armádou. Rudolf by proti němu rád vyslal pasovské, ti ale odmítli proti Matyášovi bojovat a tvrdě se místo toho dožadovali od Rudolfa žoldu. Rudolf se v této svízelné situaci (další paradox) dokonce obrátil na české stavy, aby mu pomohly. Zkraťme to ale: Matyáš nakonec do Prahy s armádou přišel a Rudolfovi nezbývalo než abdikovat. A aby těch paradoxů nebylo dost: pasovské, aby je vůbec dostal ze země, nakonec vyplatil Rožmberk Petr Vok. Použil k tomu majetek, který byl původně určen na velkorysou nadaci pro studium českých chlapců na zahraničních univerzitách…
Thurn byl r. 1611 přítomen korunovaci Matyáše a nakrátko se dokonce stal i jedním z nejvyšších úředníků v zemi - karlštejnským purkrabím. Brzy se ale zase znelíbil a musel odejít do ústraní. Spory mezi katolíky a evangelíky mezitím narůstaly, atmosféra houstla, zvlášť když v r. 1617 Matyáše v čele českého království nahradil tvrdý odpůrce protestantů Ferdinand II.
O rok později to byl opět Thurn, kdo se postavil proti Ferdinandovi do čela odbojných stavů. V domě U Smiřických na Malé Straně se na tajném soudním líčení rozhodlo o potrestání královských místodržících Slavaty a Martinice. To, že byli vzápětí shozeni z oken Hradu, byl už jen výkon trestu. Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka vyhodil prý sám Thurn. Tato druhá pražská defenestrace přitom předznamenala konflikt, který se svými důsledky prakticky rovnal 2. světové válce, alespoň v evropském měřítku.
Zatím jsme ale stále ještě v českých zemích, kde se v r. 1618 na pokyn třiceti direktorů začíná verbovat stavovské vojsko. Je vcelku jasné, kdo se ujme velení. A zpočátku se situace vyvíjí v jeho prospěch. Thurn zastaví císařskou armádu u Čáslavi a porazí ji u Lomnice v jižních Čechách. Srovná i odbojné Moravany. Má dokonce šanci dobít Vídeň a zajmout Ferdinanda, musí ale bez boje odtáhnout, když ho, jako ještě několikrát, nechá na holičkách sedmihradský kníže Gabor Bethlen.
Mezitím české stavy utrpěly porážku na domácí půdě, u Netolic. V Praze už od listopadu 1619 vládne Fridrich Falcký, kterého si čeští páni zvolili českým králem. Do českého konfliktu jsou postupně vtahováni evropští hráči, velení stavovských vojsk se ujímá Kristián z Anhaltu a na druhé straně bavorský vévoda Maxmilián postaví vojsko v počtu 30 tisíc mužů na podporu Ferdinanda. Do Bílé hory chybí už jen chvilka.
Bitvu, mnohokrát popsanou, ale přeskočme. Jindřich Matyáš z Thurnu velel na levém křídle a jeho vojáci si dlouho vedli dobře. Byl ale také jedním z těch, kdo Zimnímu králi musel sdělit, jak bitva dopadla. Druhý den zrána Fridrich Falcký urychleně odjíždí z Prahy do Vratislavi, s vozy naloženými stříbrem a dalšími cennostmi z Hradu.
Thurn kvapně odjede na Moravu v naději, že by zde mohl postavit další armádu a vyvzdorovat si tak na císaři příznivější mírové podmínky. Císařská vojska ale vítězí i tady a Ferdinand rozhodně není z těch, kteří by chtěli odbojným českým pánům odpustit účast v povstání. Thurn je v nepřítomnosti odsouzen, zbaven „hrdla, cti i statkův, do klatby dán a jméno jeho na šibenici přibito“.
Thurn zkouší znovu vyjednávat s Bethlenem. Na knížete, kterému ale celý život jde jen o vlastní prospěch, není spolehnutí. Thurn se na Bethlenův popud vypraví i do Konstantinopole, kde byl před pětatřiceti lety jako mladík v doprovodu císařského poselstva. Teď by tu rád vyjednal pomoc Turků proti Habsburkům. Turci patří po celé 16. století k postrachu Evropy, Thurn by se ale v boji s Ferdinandem spojil zřejmě i s ďáblem, kdyby to bylo možné.
V Cařihradě jedná s vyslancem anglického krále Jakuba I., tchána Zimního krále, brzy ale pochopí, že tudy cesta nevede. Vyslanec má od svého panovníka jasné pokyny, aby žádnou misi Jindřicha Matyáše Thurna u sultána nepodpořil. Jakub I. chce naopak udržovat co nejpřátelštější vztahy s Habsburky. Bethlen mezitím uzavře s císařem Ferdinandem příměří…
Tato situace se bude v různých podobách opakovat až do konce Thurnova života. Bude se stále snažit získat Bethlena na stranu protihabsburské koalice, ať už sám bude jmenován velitelem benátských vojsk, nebo přijme nabídku dánského a později švédského krále na velitelský post v jejich armádách. Bethlen vždy něco naslibuje, nakonec ale pokaždé ustoupí. Teprve švédský král Gustav Adolf se stává pro českou emigraci zárukou, že by se válečné štěstí mohlo otočit a exulanti by se mohli vrátit domů.
Ta chvíle, byť jen nakrátko, nastane v r. 1631. Nebude to ale Gustav Adolf, ale saský kurfiřt Jan Jiří, když podnikne trochu nečekaný vpád do Čech. V jeho armádě je v tu chvíli i mnoho českých emigrantů a opět je nevede nikdo jiný než Thurn. Dobudou i Prahu, zůstanou tu ale jen nedlouho. Stačí alespoň pietně do Týnského chrámu uložit uťaté hlavy českých pánů. Ty už od popravy v r. 1621 visí všem pro výstrahu v koších ze Staroměstské radnice.
Poznámka na okraj: do dobrodružné výpravy Jana Jiřího do Prahy se zapojili i čeští exulanti z německé Pirny. Své původní majetky v Čechách najdou v cizích rukách, často zcela zpustlé, a navíc je místní obyvatelé nijak vřele nevítali. Co jen to připomíná? V případě pirenských exulantů jsem pro letitou českou nechuť vůči emigrantům našla jedno opravdu pěkné vysvětlení: i v Čechách se přeci deset let po Bílé hoře muselo žít! - Exulanti se tedy vrátili znovu do Saska, sama Pirna byla ale už v r. 1639 zcela zničena při obléhání Švédy. Zahynulo přitom na šest set měšťanů, mezi nimi i mnoho Čechů.
Zpět ale do Prahy roku 1631. Exulanti na tajné místo ukládají ostatky popravených českých pánů, ve Vídni se už ale proti nim připravuje odvetná výprava. A bude to Albrecht z Valdštejna, původně z protestantského rodu, kdo saskou armádu docela rozpráší. Sasové přitom ještě stihnou Prahu vydrancovat. Sám kurfiřt Jan Jiří dal odtud jako válečnou kořist odvézt na padesát vozů uměleckých předmětů, obrazů, nábytku i historické zbroje, aby si jimi vyzdobil svou rezidenci v Drážďanech. Mnohé z nich tu jsou nejspíš dodnes…
Pohromou pro protestantské armády je náhlá smrt švédského krále Gustava Adolfa v bitvě u Lützenu v r. 1632. Mimořádně schopný švédský kancléř Axel Oxenstjerna sice dál řídí vojenské operace i diplomatická jednání a počítá přitom s podporou českých emigrantů, Thurnovi ale paradoxně svitne naděje z nečekané strany. Doufá, že by se mohl dohodnout se samotným Valdštejnem! Ten je totiž už dlouho velmi nespokojen s tím, jak se k němu chová vídeňský dvůr, a sám na druhé straně budí u dvora podezření. Thurn se s Valdštejnem zprvu jen oťukávají, jednají opatrně přes prostředníky. Thurnovu nabídku, aby se postavil na stranu protihabsburské koalice, Valdštejnovi ovšem potvrdí i mocný kancléř Oxenstjerna. Valdštejn ale stále ještě váhá a čas ubíhá. Jakási exilová vláda, která v emigraci vznikla kolem Thurna, nabídne dokonce Valdštejnovi i českou královskou korunu! Valdštejn ale odpovídá: „Až přijde pravý čas, všechno udělám.“
Místo toho Valdštejn Thurna zajme! Stane se tak v bitvě u Stínavy ve Slezsku, kde Thurn velel nevelké švédské armádě, složené i z českých emigrantů. Kdyby teď Valdštejn tohoto věčného rebela dodal do Vídně v okovech, jistě by si vylepšil svůj obraz. Na druhou stranu ale Thurn ví příliš mnoho o jejich předchozích jednáních. Valdštejn ho proto propustí na svobodu, vynutí si na něm ale krutou podmínku. Sám Thurn musí vyzvat všechny švédské posádky ve Slezsku, aby se Valdštejnovi vzdaly. - Vlastní kůži si tím ale Valdštejn stejně nezachrání, 25. února 1634 ho v Chebu zabije uplacený skotský důstojník John Gordon se svými kumpány. Vytáhnou přitom zesláblého a nemocného Valdštejna z postele…
Karta se postupně obrací i v neprospěch švédských vojsk, která dosud byla jedinou záštitou a nadějí českých exulantů. Kancléř Oxenstjerna stále vážněji přemýšlí o tom, jak stáhnout švédské armády ze střední Evropy a vyjednat s císařem mír, který nebude příliš potupný. Nepomáhají ani výzvy exulantů, aby se jich v jejich těžké situaci zastal. I mezi samotnými emigranty narůstají spory, výčitky, vzájemné osočování a hořkost. Ta se obrací i proti Thurnovi. Thurn se proto pouští do sepsání Apologie. Jsou to vlastně jeho paměti, vyšly tiskem v r. 1636 ve Stockholmu. Bylo mu v té chvíli už 69 let a do dalších bojů už zjevně neměl sílu. A snad ani chuť.
Odešel proto do dnešního Estonska, kde žila vdova po jeho jediném synovi. Ten mimochodem také velmi statečně bojoval ve švédské armádě, zemřel však náhle na jakési horečnaté onemocnění. Thurn v Pernavě prožil poslední čtyři roky života. Roku 1640 ho ale postihl katar, zemřel 22. ledna. Pochován byl ale až o rok později, pod kamennou dlažbu kostela v Revalu. Už nikdy se nesetkal se svou druhou ženou Zuzanou Eliškou, se kterou se narychlo rozloučil krátce po prohrané bitvě na Bílé hoře. Císařští úředníci ji sice v Čechách nechali celá léta dost bídně existovat, nikdy jí ale nedovolili, aby mohla odjet za hranice za manželem. Jak příznačné!
Kolikrát se ještě bude podobný scénář opakovat? Kolikrát se vůdcové českého exilu budou snažit přimět evropské či světové politiky, aby se ujali jejich zájmů? A kolikrát ještě evropští a světoví politici nepochopí, že když nechají v českých zemích vládnout mstivé fanatiky, budou mít brzy sami starostí až nad hlavu? Kolikrát ještě nějaká Zuzana Eliška uvízne za dráty a kvůli bdělému dohledu úředníků nebude smět za svou rodinou?
