Rabínkou v Česku? To bych musela změnit pohlaví, říká Lena Arava-Novotny
Lena Arava-Novotny bude brzy v Berlíně vysvěcena rabínkou. Narodila se v Praze, ale až po odchodu do Paříže začala přemýšlet o svém židovském původu.
V roce 2005 se přestěhovala do Izraele. Letos ale kvůli pandemii slavila židovský svátek Pesach v Praze.
„V Praze jsme dřív svátky nijak neslavili. Židovský život v komunistickém Československu pro mě byl něčím divným, spíš mi naháněl strach. Židovská komunita v Praze byla dost sledovaná a velmi uzavřená. Být Židovkou pro mě znamenalo něco zastaralého. Až díky sefardské komunitě jsem se setkala s přívětivostí, radostí ze života. Přinutilo mě to se zadívat sama do sebe a objevit tak svůj vlastní svět."
Proč jste do Francie odjela těsně po sametové revoluci?
„Během studií v Československu jsem se začala zajímat o křesťanství. Bylo to pro mě něco nového a chtěla jsem prohloubit své znalosti v oblasti teologie a filosofie. Do Francie jsem odjela, abych studovala v jezuitském Centre Sèvres v Paříži. Strávila jsem tam několik let."
Takže jste začala studiem u jezuitů a skončila u sefardských Židů?
„Přesně tak (smích)! Myslím, že právě díky jezuitům jsem si uvědomila, že musím najít svou vlastní, židovskou identitu. Bez jezuitů bych se k tomu nedostala."
Byl pro vás příjezd do Francie po pádu komunistického režimu v něčem šokující?
„Bylo pro mě těžké, že jsem tam byla sama, bez rodiny. Nemohu říct, že bych zažila přímo kulturní šok, o Francii a francouzskou kulturu jsem se zajímala už od mládí."
Začala jste se tedy vracet k židovským kořenům?
„To přišlo postupně, během několika setkání. Mezi lidmi, kteří mě hodně ovlivnili, je například rabín René-Samuel Sirat, profesor Gérard Nahon ze Sorbonny a také doktorka Josette Cohen. Pomohli mi s otázkami ohledně mé identity a původu. Pomalu jsem se mu přibližovala, ale bála jsem se s ním úplně splynout, dokud jsem nepotkala hnutí Massorti, které mi pomohlo tento strach překonat."
Povězte nám něco o tomto hnutí, které je někdy označováno jako druh „třetí cesty" mezi ortodoxií a reformismem.
„Je to střední cesta mezi těmito dvěma směry. Moderní a otevřená alternativa židovských tradic. Potkala jsem se s nimi v komunitě Adat Shalom v Paříži, kde je rabínem Rivon Krygier. V této živé a velmi přívětivé komunitě bylo plno mladých lidí, kteří se chtěli bavit o své židovské identitě v moderní i tradiční podobě."
Jak probíhala vaše emigrace do Izraele v roce 2005? Setkala jste se tam s nějakými Čechy?
„Každý Žid by si v Izraeli měl zachovat část své identity. V rámci české komunity jsem se setkala s několika Čechy, kteří přežili šoa. Jinak ale vztahy mezi českou židovskou komunitou a tou v Izraeli příliš výrazné nejsou."
Mohla byste nám něco povědět o škole, na které studujete v Berlíně, a která nese jméno muže původem z Čech, dobře známého pro své dílo a vliv na hnutí Massorti?
„Škola Massorti v Berlíně nese jméno Zachariase Frankela, a je součástí sítě škol ve Spojených státech. Je to nová škola, otevřela se teprve před několika lety. První rabíni z této školy byli vysvěceni teprve loni. Já patřím ke druhé skupině vysvěcených."
Kdy budete vysvěcena?
„To je otázka. To není jen o vzdělání, je to i jakýsi znak toho, že se cítíte připravená. I přesto, že už dlouho studuji, stále se necítím připravená.
Co Vám chybí?
„Praxe v komunitách. V Praze totiž žádná, kde bych mohla sbírat zkušenosti, není. Čekám, až budu moci odjet do Izraele, kde jsem si už vyhlídla několik stáží."
Proč to v Praze nejde?
„Myslím, že v České republice a obecně ve východoevropských zemích není ještě žena v náboženských kruzích brána za rovnocenného člena. V židovském prostředí není žena považována za někoho, kdo by mohl vykonávat náboženskou funkci. Mám zkušenost s jednou komunitou v Čechách, kterou vede jeden můj přítel, kterého jsem požádala o stáž. Řekl, že jedině po operaci změny pohlaví. Musím říct, že mě to hodně zasáhlo. Uvědomuji si, že jsem žena a nemám absolutně žádný problém se svou ženskou identitou. Nechci se stát rabínkou, abych hrála nějakou mužskou roli; naopak si myslím, že jako žena mám také právo na to ovlivňovat komunitu.
Řekla bych, že jde určitě i o kulturní problém, k některým věcem zde dochází s určitým zpožděním oproti západním zemím. Situace je docela složitá a prozatím není nakloněna tomu, aby náboženské funkce zastávaly i ženy."
Plánujete se vrátit i do Francie?
„Kvůli stážím určitě ano, být rabínka je totiž ve Francii běžnou realitou. Ve Francii už takto působí několik žen. V Berlíně mám také jednu francouzskou kolegyni. Myslím, že ve Francii bude možné absolvovat nějaké stáže."
Chtěla byste dlouhodobě působit i ve zdejší židovské komunitě?
„Jak jsem již říkala, bylo by to tu velmi obtížné. Židovský styl života tak, jak jej znám z Francie a Izraele, zde neexistuje. Jako v jiných, kdysi komunistických zemích, byl nejdříve judaismus poznamenán šoa a následnými desetiletími komunistické diktatury, která zabránila veškerému obnovení běžného židovského života. To, co je dnes prezentováno jako židovský život, má velmi daleko ke skutečnému židovskému životu. Nemám chuť se do toho zapojovat."
Pozitivní test na koronavirus vám zabránil odjet. Co budete dělat, až bude výsledek negativní?
„Odjedu do Izraele a zůstanu tam několik měsíců s tím, že budu moci učit on-line přes internet."
