Paraguayský veterinář, který v Česku léčí exotická zvířata
Sebastián Franco pochází z Paraguaye, kde mu už během studií nabídli možnost vydat se do světa. Na výběr měl Japonsko, Egypt, Česko a Slovensko. Zpočátku se rozhodl pro Japonsko, absolvoval intenzivní jazykový kurz, jenže japonština je opravdu velmi těžká. Následovaly příjímací zkoušky do Česka. Z třiceti zájemců vybrali šest, mezi nimi i Sebastiána.
Sebastián se rychle naučil česky – už po roce se domluvil plynule, po dvou letech zvládal jazyk na úrovni rodilého mluvčího. „Na vysoké škole se musíte učit, protože všechny přednášky i zkoušky jsou v češtině nebo slovenštině. Když to nezvládnete, končíte,“ vysvětluje. Dnes používá češtinu nejen v práci, ale i doma, a španělsky mluví jen zřídka.
Po příjezdu do Česka se sám cítil jako „exot“. Když se na klinice objevovala exotická zvířata, kolegové si všimli jeho zkušeností a požádali ho o pomoc. „Ukázali mi papouška z Paraguaye. Vzal jsem ho do rukou a bylo jasné, že to umím,“ vzpomíná. Od té chvíle mu začali svěřovat více exotických pacientů – a Sebastián Franco se rozhodl, že právě jim se bude věnovat naplno.
Co všechno je „exotické zvíře“
Podle doktora Franca se za exotická zvířata považují všechny druhy mimo tradiční kategorie psů, koček a hospodářských zvířat. Patří sem ježci, fretky, axolotlové, salamandři, ptáci, plazi i králíci. Největší výzvou je správná identifikace druhu, protože třeba mezi želvami existují výrazné rozdíly v chování a potřebách. Právě tato rozmanitost je pro něj největším lákadlem.
Doktor Franco se setkává s pacienty, které by v ordinaci čekal málokdo. Nedávno ošetřoval korovce – jednoho z nejjedovatějších plazů Latinské Ameriky. Policie ho také přivolala k zásahu, když ve městě utekl klokan a hrozilo, že vběhne na dálnici. „Neměl jsem tehdy pušku s uspávacími šipkami, běžel jsem za ním s foukačkou v ústech. Na druhý pokus jsem se trefil a klokan začal zpomalovat, až jsme ho chytili,“ vypráví.
Nejčastější druhy a časté chyby
Mezi nejčastěji chované exotické druhy v Česku patří agamy, hroznýši a krajty. Sebastián upozorňuje, že hodně lidí si pořizuje zvíře bez dostatečných znalostí. Typickým příkladem jsou gekoni leopardí – lidé se mylně domnívají, že nepotřebují světlo ani vitamíny. „Po pár měsících proto často onemocní,“ varuje.
Karakal jako člen rodiny
Sebastián si práci často bere domů. Sám pečuje o téměř 120 papoušků a také o karakala – africkou kočku, která váží kolem dvaceti kilogramů a vzhledem připomíná malého rysa. Tento neobvyklý domácí mazlíček se do jeho života dostal před pěti lety. Přišel na kliniku s vážnými problémy: nemohl chodit, trpěl nedostatkem vápníku a měl zlomenou nohu. Původní majitelka nechtěla, aby byl léčen, a požadovala jeho utracení. Sebastián se ale rozhodl za zvíře bojovat. Navrhl majitelce, že pokud mu kočku daruje, pokusí se ji vyléčit na vlastní náklady.
Karakal podstoupil tři operace, které dohromady stály přes 100 tisíc korun. Šance na uzdravení byla jen dvacetiprocentní, ale nakonec se to podařilo. Dnes žije šťastně na zahradě a občas odpočívá na pohovce. Bere sice léky proti epilepsii, ale jinak vede plnohodnotný život.
Slabost pro papoušky
Vedle karakala má doktor Franco zvláštní slabost pro velké papoušky. Přisuzuje jim jedinečné charisma a silnou osobnost. Tím víc ho mrzí, když některý z nich trpí nevyléčitelnými nemocemi, jako je aspergilóza nebo bornavirus.
„Stává se, že máme v ordinaci papouška, který žije deset let s osmdesátiletou paní. Onemocní nevyléčitelným nádorem a ona řekne: ‚Nechci, aby umřel, protože když umře, umřu taky.‘ V tu chvíli nejde jen o záchranu zvířete, nikdo nechce mít na svědomí, že paní upadne do deprese a opravdu zemře.“
Radost dělá veterináři upřímná vděčnost, kterou mu projevují jeho pacienti. Stačí se podívat do čekárny jeho ordinace, kde visí několik kreseb ptáků a jiných zvířat, které nakreslily děti, které jsou nesmírně šťastné, že doktor Franco zachránil život jejich mazlíčkům.
