Odmítnout člověka v nouzi, to se v Maroku nestane
Casablanca je největší a snad i nejevropštější město Maroka a také nejdůležitější přístav severozápadní Afriky. V tomto živém, hlučném a kosmopolitním městě žijí víc jak tři miliony lidí a mezi nimi i několik desítek Čechů. Dnes jsme na návštěvě u Lenky Chaoui, v moderním, slunném bytě v samém centru Casablanky. Lenka a její marocký manžel tu mají lékárnu, ale i galerii moderního umění.
„V Maroku žijeme od roku 2006. Synovi bude brzy dvanáct, takže už to bude skoro třináct let, co jsme s rodinou v Casablance,“ říká Lenka Chaoui, která je původní profesí veterinářka. A tak nás nepřekvapí, že v jejím bytě najdeme voliéru s papouškem Žako a na příjemném, zeleném balkóně spoustu klecí s drobným ptactvem.
Její muž Mohammed má v obývacím pokoji zase sbírku starých berberských předmětů. Lenka a Mohammed se seznámili v Brně, kde oba studovali na Veterinární a farmaceutické univerzitě.
„Můj strýc, který je lékárník, studoval v 70. letech na Slovensku. Oženil se tam, takže moje teta je ‘zo Slovenska’. Počátkem devadesátých let nás bylo pět bratranců a sestřenic z Maroka, kteří jsme studovali farmacii v Brně. Ostatní tam byli už přede mnou, říkali mi, že je to ráj, tak jsem tam šel také. Sice dělám v češtině chyby, ale čtu vaši literaturu, znám vaši hudbu a vaše umění. Jsem, pardon, su Moravák!“ směje se Mohammed Chaoui.
Jakou jste měli svatbu, českou nebo marockou? Obě, říká Lenka Chaoui:
„V Čechách českou a po příjezdu do Maroka marockou. V Maroku je to obrovská událost, na níž se musí pozvat celá rodina, všichni spolupracovníci a známí. Samotná svatba trvá celou noc, ale den předtím a den poté se konají ceremonie, které s obřadem souvisejí. Takže je to asi týden setkávání.“
Lidem, kteří nemají peníze, dáváme léky zadarmo
Casablanca je město plné kontrastů, hlavně těch sociálních. Lenka Chaoui ale připomíná, že to, co charakterizuje marockou společnost především, je solidárnost.
„Ty sociální rozdíly jsou obrovské. Myslím ale, že za tu dobu, co v Maroku žijeme, se situace v mnohém zlepšila. Stručně řečeno: ti, co mají, pomáhají těm, co nemají. Začíná to už tím, že bohatší rodiny vytvářejí pro chudé pracovní místa.“
Vaše rodina provozuje lékárnu. Je běžné, že dáváte zadarmo léky lidem, kteří na ně zkrátka nemají peníze?
„To je náš denní chleba. V Maroku se téměř nestane, že byste někomu něco nedal. Dáváte pořád, celý den: tu deset dirhamů, tu patnáct dirhamů. Takhle to taky prostě funguje.“
Co se vám na životě v Maroku líbí?
„Já vlastně nemám svůj současný život v Maroku s čím srovnat. V Čechách jsem žila jako dítě a studentka, tady žiji svůj rodinný a profesní život. Když přijedu jednou za čas do Čech, nemám se už podle čeho orientovat. V obchodě ani nevím, zda jsem za nákup zaplatila moc nebo málo… Navíc se všude všechno neustále mění. Zvolili jsme si zkrátka život v Maroku a myslím, že nám to jde docela dobře.“
V rodině Lenky Chaoui se mluví česky a francouzsky, ostatně její děti, Leila a Salim, chodí v Casablance do vyhlášené francouzské školy. Na prázdniny ale jezdí do Čech. A tak se ptám, zda jsou spíš Maročané nebo Češi. Leila odpovídá diplomaticky: „Maminka je Češka a tatínek Maročan.“ A Salim dodává: „A my jsme obojí.“
