Odříznutí od svých domovů a rodin zůstaly v Česku tisíce cizinců

Ilustrační foto: Terri Sharp, Pixabay / CC0

Podle údajů Ministerstva vnitra žije v České republice více než půl milionu cizinců. Kvůli epidemii COVID-19 se v posledních týdnech ocitli v zemi svázané karanténou. Nemohou cestovat domů, aby navštívili a podpořili své rodiny. S několika cizinci jsme mluvili o tom, jak je situace zasáhla a co si myslí o opatřeních, která byla přijata.

Ilustrační foto: Terri Sharp, Pixabay / CC0

Foto: ČTK / Jaroslav Ožana
Za dva týdny se život v České republice změnil ze zcela normálního na přísně kontrolovaný a omezený. Je dovoleno pouze chodit do práce a nakoupit si potraviny. Všem je důrazně doporučováno trávit co nejvíce času doma. Není dovoleno opustit dům bez zakrytí tváře rouškou. Hranice jsou uzavřeny.

Jenomže respirátory ani roušky nejsou běžně k dispozici, v obchodech absolutně nejsou k dostání. Mnozí se proto vrhli na šití vlastních roušek. Udělala to i 26letá Anna z Moldavska, která žije v Česku rok.

„Snažím se šít roušky, ale ještě potřebuju trénovat, protože to není tak lehké. Šiju je pro svého přítele a spolubydlící.“

Foto: Miguel Á. Padriñán, Pixabay / CC0
Anna byla na situaci připravena docela dobře. Už když si o epidemii viru v čínském Wu-chanu přečetla poprvé, neváhala a objednala si základní zdravotní potřeby online, když to ještě bylo možné.

K Anině frustraci ale její spolubydlící byli zpočátku docela klidní a pokračovali v cestách do zahraničí.

"Nejdříve si mysleli, že to je jenom obyčejná chřipka, ale když pak viděli zprávy, jak přísná opatření se všude napříč Evropou dělají, tak pochopili, že je to vážnější, než si původně mysleli. Teď jsou opatrnější. Když jdeme ven, nosíme všichni roušky a rukavice a snažíme si navzájem pomáhat.“

Kanaďan Michael Kiearans žije v České republice již dlouhá léta. Jako sedmdesátiletý patří do rizikové skupiny.

Michael Kiearans, foto: archiv Michaela Kieranse
"Z toho, co se stalo v Itálii je jasné, že se jedná o velmi vážný problém."

Pann Kiearans učí angličtinu, karanténa se ho proto dotkla i profesně.

"Moje práce skončila. Snažím se začít s online kurzy. Navrhuji studentům, abychom ve výuce pokračovali přes Skype a Zoom. Není to ale můj oblíbený způsob výuky. Učil jsem při osobních setkáních, takovou výuku jsem si užil více než online, ale teď je to jediná možnost, takže se o to pokouším. Není to tedy žádný piknik.“

Pan Kiearans doufá, že jazyková škola, pro kterou dosud pracoval, má kapitál nezbytný k přežití. Je jasné, že momentální situace má na hospodářství i jednotlivé firmy devastující účinky.

Anna, která pracuje v jednom z nejvíce zasažených sektorů, ve společnosti, která organizuje mezinárodní kongresy a další akce, říká, že ona a její kolegové v práci se také obávají situace. Zákaz cestování může celý kongresový turismus ochromit na řadu měsíců.

Američan íránského původu Payam Razi před půlrokem v Praze otevřel artové kino Screenshot. Myslel si, že šest měsíců bude třeba vydržet, než začne vydělávat. Půlroku uběhlo a místo prvních zisků přišla krize.

Payam Razi, foto: archiv Payama Raziho
Payam Razi říká, že vládní opatření na podporu podnikání jsou skvělým programem, ale není si jistý, zda se vztahují i na cizince a osoby s trvalým pobytem v zemi.

Ne všechny společnosti trpí rychlým poklesem klientů. Aileen z Panamy, která již více než rok pracuje pro českou pobočku mezinárodní společnosti v oblasti technologie zdravotnictví, říká, že práce mají dost.

Bydlí v Praze se svým manželem Pierrem. Oba bolestně cítí vzdálenost od své rodiny doma.

"Myslím, že v těchto časech je moc těžké být tak daleko. Jsme s rodinou v pravidelném kontaktu, ale jsem nervózní, protože počet případů v Panamě také roste.“

"Každý v rodině z té situace tak trochu šílí a neustále nás kontroluje, aby zjistil, jak se máme a jestli jsme v pořádku."

Stejně jako všichni ostatní respondenti používají sociální média k udržení kontaktu.

Ulice v íránském Šírázu během epidemie koronaviru, foto: Fars News Agency, Wikimedia Commons, CC BY 4.0
Pro některé to však v těchto časech nestačí. Payam Razi má pochopitelně velký strach o svého 74letého otce.

„Byl sám v karanténě asi měsíc. Já a můj bratr jsme oba velmi znepokojení. Jediné, co můžu dělat je, že mu každý den volám. Zatím je všechno v pořádku, nikdo z mé rodiny virem neonemocněl. Ale já mám pořád o něho starost.“

Na otázku, jaká je situace v Íránu, říká, že opatření jsou tam přísnější než v České republice.

"V Íránu teď nemůžete vstoupit do žádného obchodu s potravinami ani do velkých nákupních středisek, aniž by vás nezkontrolovali. Myslím, že Česká republika udělala správnou věc, když velmi rychle uzavřela většinu kulturních zařízení, barů, restaurací a pak i hranice. Řekl bych, že úřady situaci doposud zvládají dobře.“

Aileen se svým manželem Pierrem, foto: archiv Aileen
Anna z Moldavska souhlasí, ale říká, že by se mohlo udělat více pro informování veřejnosti o tom, proč jsou omezení zavedena.

"Myslím, že Česká republika dělá vše, co by měla dělat. Jediné, co bych České republice možná poradila, to je asi lépe informovat veřejnost, proč jsou opatření nezbytná a proč je důležité nosit masku. Někteří lidé nechápou, proč jsou taková drakonická opatření přijímána, a nechápou, že je to pro jejich dobro.“

Manžel Aileen Pierre říká, že je příjemně překvapený postojem místních obyvatel.

"Nevěděl jsem, co čekat, ale vidím, že lidé jsou docela klidní... Pokud vidíte lidi na ulici a v obchodech, nedávají najevo žádnou paniku, dělají to, co musí udělat, podnikají nezbytná opatření a tím to končí.“

Kanaďan Michael Kierans si nemůže vzpomenout si za 70 let nevzpomíná na žádnou krizi srovnatelnou se současnou situací. Zůstává však optimistou, nic jiného nám totiž nezbývá.