Osmadvacátý
Ohlášení: Nad státním svátkem 28. října se zamýšlí Zdeněk Vališ.
Měli jsme demokracii. Už to samo o sobě nebylo v předválečné evropské džungli málo, demokracii vyspělou a fungující. Měli jsme silnou a ceněnou korunu, výkonný průmysl, dobře pracující zemědělství a armádu budící respekt. Americký deník The New York Times napsal v třicátých letech, že Češi jsou Yankeeové střední Evropy. Přesto dnes slaví Češi 28. října zase jeden svátek, se kterým neví, co si počít. Kdyby státní instituce nemusely vlajky a prapory vyvěšovat povinně, vypadaly by ulice ve sváteční pondělí stejně jako v jakýkoliv všední den. Takový už je ale úděl všech českých svátků, s výjimkou Vánoc a částečně Velikonoc. Rozdíl mezi obyčejnými dny volna o víkendech a svátky není v mysli lidí prakticky žádný.
Od listopadu 89 se nestalo, že by občané na ulicích spontánně mávali státními vlajkami. Samozřejmě až na finále olympijského hokejového turnaje v Naganu. Češi rádi oslaví jednorázově svou soudržnost po společném vítězství nad nepřítelem, ať je to komunismus, nebo cizí hokejová reprezentace. Naproti tomu cyklickým a ritualizovaným oslavám svátků se nějak nedaří. Zřejmě proto, že tyto svátky nejsou pro dnešní lidi naplněny srozumitelným významem. Nejsou pro ně posvěcením nějakých národních hodnot, národních hrdinů, národní historie a národních ideálů. Působivost 28. října je pak výrazně oslabena už tím, že neexistuje stát, který se v ten den připomínal.
Moc ale dnes nezabírají ani různé národní mýty. Třeba ten o třistaleté porobě. Jizlivé jazyky mohou připomenout, že zásluhou oné "poroby" má například Praha tolik nádherných barokních památek, kterými se dnes pyšníme před cizinci. A naše sociální demokracie by neměla zapomínat, že vznikla už v bývalé monarchii a že její zástupci zasedali v demokraticky zvoleném parlamentu ve Vídni. Také o tak principiální otázce, jako je ztracená a znovunabytá česká státnost, se v souvislosti s 28. říjnem už léta hodně polemizuje. Vždyť po právní stránce až do vzniku republiky přece trvalo České království. Tak jakápak ztracená státnost! Mimochodem, někdejší disident Petr Uhl poněkud ironicky připomíná, že republika nevznikla v roce 1918 z vůle lidu. Ten, jak ukazuje známá dobová fotografie, se dožadoval socialistického národa, a ne republiky. Uhl připomíná, že Češi si vždy přáli krále, proto také nakonec vnutili svému prezidentovi královské prvky, od sídla na královském hradě, přes standardu, heslo a fanfáry až po poštovní známky, které jinde zobrazují monarchy.
A aby byly zmatky kolem české státnosti ještě větší, nadělil nám Parlament z vůle některých pravicových poslanců její další svátek, ne 28. říjen, ale 28. září, den svatého Václava. Jak dopadá oslava tohoto svátku, jsme už měli možnost se třikrát přesvědčit. Podle historika Dušana Třeštíka to ze všeho nejvíce připomíná vesnickou pouť ve Zlámané Lhotě, amatérsky režírovanou místním panem řídícím učitelem. Pravda, imaginární souboj obou osmadvacítek zatím přece jen jasně vyhrává ta říjnová, přestože pro současné středoškoláky je už Československo uzavřenou kapitolou historie, k níž většinou nemají žádný emotivní vztah. A ostatní občané jsou z oslavování 28. října spíše na rozpacích, i když je pro ně Československo ještě téměř současností. Co ale s tím? Zvláště když si uvědomíme, že za dva roky by už měli být Češi členy Evropské unie a přijdou tak o část toho, čeho v roce 1918 jako českoslovenští občané dosáhli, tedy o nemalý díl své samostatnosti.
