Otto Ulč zažil za války v Plzni těžké bombardování i osvobození Američany
Česko-americký spisovatel, publicista a bývalý profesor Newyorské univerzity v Binghamtonu v USA Otto Ulč byl hostem ve studiu Radia Praha už několikrát. Hovořil tu o svých zkušenostech z amerického exilu, o svých zážitcích z cest po celém světě, komentoval také současnou situaci v Česku. Při své zatím poslední návštěvě Prahy zavzpomínal i na dětství a mládí, které prožil v Plzni.
Jaká je vaše nejstarší dětská vzpomínka?
"Nejstarší dětská vzpomínka je z listopadu 1935, když mi bylo pět roků a měl jsem vynikající šanci, že budu zabitý, poněvadž jsem přebíhal ulici a vrazil do mne nákladní automobil. Odvezli mne do špitálu, měl jsem šest operací lebky. Maminka byla šest měsíců těhotná s bráchou. Doktor si vzal stranou tátu a řekl, že to před ní nechce říkat, mohli by mne zachránit, realisticky by ale bylo lepší, kdyby se to nepovedlo, protože není možné, abych byl normální."
Kde se to stalo?
"Stalo se to v Plzni, v předměstí jménem Košutka na Karlovarské ulici."
Řekněte mi něco o rodičích...
"Tatínek byl automechanik. Potom začal taky závodit, jezdil závody na motocyklech Praha Paříž a zpět. Vypracoval se, u komunistů nebyl, a když pak měl svou živnost, tak si tím samozřejmě nepolepšil. Byl z poslední české vesnice v západních Čechách, na Plzeňsku. A maminka byla z první německé vesnice."
Vaše maminka byla původem Němka?
"Ano, byla sudetská Němka, mluvila ale perfektně česky. Samozřejmě když začala válka, tak ji ten německý kmen pokládal za zrádkyni a český kmen ji nikdy nepřijal, protože to byla německá svině. S tím byly strašné problémy!"
Mluvila na vás jen česky, nebo jste byli dvojjazyčná rodina?
"Já jsem byl dvojjazyčný. Moje němčina už samozřejmě po dlouhém čase osychá, mám ale perfektní přízvuk."
Jak jste z pohledu tohoto dvojího původu prožívali válku?
"Válku jsme prožívali v Plzni, zásluhou anglo-amerických vzdušných pirátů. A ti se zpravidla nestrefovali do správných cílů, ale do předměstí. Nám ulítla střecha na baráku aspoň třikrát. A i když neulítla, tak se vždycky rozbila okna. A já vám řeknu, že po náletu lézt zpátky do postele, ve které jsou střepy, bylo velice nepříjemné! Já jako tercián nebo kvartán jsem chodil do gymnázia a nosil jsem střepiny z bomb. S těmi jsem tam handloval, protože jsem byl ze čtvrti, která byla vždycky zasažená."
Jak se o válce mluvilo u vás doma? Nebo se o ní raději mlčelo?
"To se nemohlo mlčet! O válce se mluvilo denně."
A jaké tedy byly ty postoje? Přela se o tom nějak vaše maminka s tatínkem, nebo jí bylo o Hitlerovi jednoznačně jasno?
"Samozřejmě! O tom nebyly žádné pochyby."
A měl jste třeba problémy se spolužáky, když věděli, že jste ze smíšeného manželství?
"Oni to vlastně nevěděli. O tom se ve škole nemluvilo."
Jaký je váš vůbec nejhorší zážitek z války? Bylo to bombardování Plzně?
"No ano. Jednou nám bomba spadla metr od domu, naštěstí ale nevybuchla. Pak přijelo komando, ti ji deaktivovali a odvezli. To byl asi nejhorší zážitek. Možná ještě jeden. To bylo den před koncem války, když k nám na dvůr přijeli nějací esesáci zrekvírovat vozy, které jsou pojízdné. Byl jsem na balkoně a koukal na ně. Bylo mi patnáct a můj bratránek Zdeněk stál u zdi s rukama nahoře a esesák mu mířil kulometem na břicho. A to bylo nepříjemné."
Přežil?
"Ano. Pak hned další den byl nádherný. Byla to sobota, 6. května, když jsme seběhli z předměstí do města a přišli jsme na hlavní náměstí. Tam už byly americké tanky a byly hrozně špinavé. Pak přiběhly rozjásané plzeňské dívčiny v chodských krojích a lezly na ty zablácené tanky. A najednou se ozvaly zvuky, jak když bouchne nafouknutý papírový pytlík. A já jsem viděl, jak se ti Američani s kulomety začali pomalu rozhlížet. Všechno to ale bylo takové poklidné. A najednou z věže sv. Bartoloměje začala kulometná palba. To byli ti volkssturmové, stařečkové, ti začali střílet. Já jsem byl blízko renesanční plzeňské radnice, tak jsem vběhnul do dveří a schoval jsem se tam. Vykukoval jsem odtud a hledal, kdo na koho střílí. Zadním vchodem jsem pak zmizel a doběhl domů. Matka tam lamentovala a tatínek mne sice nemlátil, ale nadával mi, že jsem si to mohl první poválečný den odskákat."
Vybavíte si ještě náladu toho dne? Jaké bylo počasí a jak to tehdy vypadalo?
"To bylo v osm hodin ráno, tak sluníčko ještě příliš nehřálo, byly ještě mlhy..."
Myslím spíš, jaká byla atmosféra při příjezdu Američanů?
"Ta byla nádherná! To byly ty nejkrásnější pocity. Přijely tanky a zrovna u nás, na Karlovarské ulici, shermany zastavily. Pak se otočily a jely zpátky. V té době jsem se snažil anglicky učit a promlouvat. Tady jsem měl první příležitost užít angličtinu v praxi. Výsledky byly ale spíš žalostné než radostné. Byla to ale doba nádherná."
Vás to už vlastně nepostihlo, protože jste v té době školu už končil. Jak jste ale pak vnímal to, že plzeňští žáčci museli ve škole opakovat, jak je osvobodila Rudá armáda?
"U toho já už jsem nebyl."
Vnímal jste jako dítě, co se za války děje s Židy?
"Dost málo. Tím jsem se pak hodně zabýval, zejména když jsem utekl s tím svým kamarádem. To byl Žid, který přežil Osvětim. Mám ale třeba takový zážitek: jel jsem tramvají do školy a přistoupil tam nějaký člověk. Stál na plošině a měl židovskou hvězdu. Přišla jakási kontrola a on jim ukázal dokument, že má právo jezdit tramvají. A můj první zážitek byl na plzeňském předměstí, kde bylo asi pět nebo šest rybníků. Rodiny se tam jezdily koupat. Jmenovaly se Bolevák, Šidlovák, Kameňák a jeden se jmenoval Židovák. Ptal jsem se táty, co to je. A on mi řekl, že je pro Židy... Abych z toho ale udělal nějaký velký závěr, to ne. Vím ale tolik, že se u nás schovávalo pár lidí. To jsem se ale dozvěděl až po válce."
Přímo u vás doma, nebo ve vašem domě?
"Rodiče je schovávali."
To bylo hodně nebezpečné!
"To tedy ano."
