Pavel Machotka: Na stopě Paulu Cézannovi
Toulat se celé tři měsíce s fotoaparátem po francouzské Provence a hledat místa, odkud jeden z nejslavnějších francouzských krajinářů 19. století Paul Cézanne maloval své obrazy... To je pro většinu z nás naprosto nesplnitelný sen. Splnil se ovšem Pavlu Machotkovi, pedagogovi z Kalifornské univerzity v Santa Cruz ve Spojených státech. A ze Cézannových obrazů a dnešních fotografií stejných míst sestavil knihu nazvanou Landscape into Art.
Patří k renomovaným pramenům studia Cézannova díla, současně se ale zabývá i tím, jak umělec ve svém díle reflektuje a mění skutečnost. Do exilu v Americe však pro Pavla Machotku a jeho rodinu vedla poměrně strastiplná cesta. On sám utíkal přes hranice v roce 1948 jako jedenáctiletý a až teprve v Německu se setkal se svým otcem.
"My jsme vlastně museli utéct, nejdřív můj otec, pak já a pak matka se sestrami. Pak jsme se nějak našli v Německu. Potom to šlo sice pomalu, ale šlo to..."
Já vás jen ještě přeruším, protože vím, že váš tatínek se účastnil Pražského povstání. Můžete k tomu říct pár slov? A proč ho to pak vyhnalo do exilu?
"O povstání musím říct, že to bylo velké české vítězství, až do 8. května. A 9. května byl vlastně začátek studené války. Nevím, jak moc byl tatínek zklamán ihned, a později ano. Četl jsem to v jeho knize o Pražském povstání, kterou napsal s kolegy v exilu. Byl činný v národně socialistické straně, napsal její program a v roce 1948 se samozřejmě stal pro novou vládu nežádoucí osobou. Byl například Zdeňkem Nejedlým vyhozen ze své profesury, ten dopis dokonce mám. A život tu nemohl pokračovat dál. Dokonce mu prozradil jeden žák, komunista, ale slušný člověk, že bude do dvou dnů zatčen. Tak hned odešel. My jako zbytek rodiny jsme se také snažili odejít a konečně se to podařilo, po šesti týdnech. A začal život jinde."
Vy jste odcházel jako chlapec. Pro vás to mohlo být tak trošku "prázdninové dobrodružství". Je to tak?
"To je až moc romantické. Já jsem viděl, jak je to vážné. Ten útěk se podařil po dvanácti hodinách a byli jsme v Německu. Šel jsem s neznámými osobami. Maminka šla týden po mně s oběma dcerami, mám dvě sestry. Utekly společně s větší skupinou. To jsem ještě nevěděl, dozvěděl jsem se to až v Německu."
Jako rodina jste se tedy sešli v Německu. Jak dlouho jste tam zůstali?
"Tři měsíce. Já jsem se nějak dostal k Američanům, ti nás vyslýchali, kdo je kdo. Já jsem hledal otce a za týden mne vzali k němu do Frankfurtu. A týden nato se objevila moje matka. Od bývalých studentů mého otce, těch bylo v Německu hodně, slyšela, kde je. Pak jsme byli spolu."
Měli jste štěstí, protože některé rodiny pak byly na dlouhá desetiletí rozděleny. Ne vždy se ten přechod podařil. Pokud nesebrali odvahu brzy a neodešli v těch prvních dobách, měli smůlu. Tatínek pak s vámi odešel do Spojených států?
"Tatínek nás dovedl do Spojených států. Měl totiž smlouvu s Chicagskou univerzitou. Dostali jsme se tam ale až v polovině léta, tak musel všechno odučit za šest týdnů. Původně to mělo trvat šest měsíců. Pak našel jiné pozice, každou na jeden rok, a potom už trvalou, na jiných univerzitách na východním pobřeží Spojených států. Ale díky němu jsme se dostali do Spojených států."
Jaké to pro vás jako kluka bylo, přejít z české školy do americké? Chodil jste vůbec do školy v Německu?
"Ne. My jsme myslím překročili hranice v dubnu a v červenci jsme odletěli do Spojených států, takže jsem zažil jenom americké školy. Bylo to ale tak milé a tak snadné! Učitelé nebyli nikdy přísní, vždycky nám se vším pomáhali. Pro mne to bylo těžké pochopit. Viděl jsem, že je to úplně jiný režim. Měl jsem disciplínu z českých škol a to mi strašně pomohlo."
Jak rychle jste se naučil anglicky?
"Já jsem chodil do anglické školy. V Praze byla soukromá anglická škola, ze které se potom stalo anglické gymnázium, které přežilo i válku. Jeho ředitel ale ne, byl zastřelen pár dní před koncem války. Tam jsme se učili anglicky, samozřejmě tajně. Nebylo to praktické učení, přeci jen jsem ale něco uměl. A do dvou tří měsíců v Americe se mi zdálo všechno srozumitelné a jasné a angličtina se stala víceméně mou řečí."
Jaká byla vaše cesta na vysokou školu?
"V tom mi taky pomohla americká laskavost. Můj školní poradce mi řekl, že existuje stipendium pro mládež, která ještě nechodí do dvou posledních tříd, aby mohla jít na univerzitu dřív. Vypsala je Fordova nadace. A vládě se to líbilo, protože by z mladých mužů v případě světové války udělala důstojníky. Tak se dvě stě z nás dostalo na jednu ze čtyř amerických univerzit. Tam jsme studovali a vůbec jsme se nestarali o válku. Bylo to krásné stipendium a já jsem se dostal na pěknou univerzitu. Chicagská univerzita byla výjimečná. Tak to byl můj začátek a měl jsem v tom velké štěstí."
Byla psychologie vaše první volba, nebo jste se k ní dostával oklikou?
"Psychologie byla otázka postupu na univerzitě, na Harvardu. Dělal jsem sociální psychlogii, a snad celkem slušně, ale nemůžu říct, že bych to dělal úplně úžasně. Můj poradce mi ale umožnil napsat tezi o psychologii estetiky. Tu jsem udělal a pak jsem dostal první pozici, kde mi slíbili, že budu moci dělat estetiku, jak budu chtít, když jim tak evaluuji program na psychiatrii. Tak jsem se dostal na psychiatrii a to pro mne bylo velmi důležité. Jako student bych nebyl studoval klinickou psychologii nebo psychiatrii, v této nemocnici jsem to ale trošku provozoval. A strašně mne začala zajímat psychologie osobnosti. Zmiňuji se o tom proto, že jsem u psychologie osobnosti zůstal až do své práce o umění. Takový to byl začátek, pět let strávených v psychiatrické nemocnici, s velmi inteligentními, zajímavými kolegy a s určitou svobodou, kdy jsem mohl provozovat to, co jsem chtěl. Pak jsem se dostal na Kalifornskou univerzitu v Santa Cruz. Byla nová, založená před pěti lety, úplně volná, experimentální. Krásný život pro učitele nebo intelektuála, který chce vyjádřit, co zná, a povzbuzovat studenty, aby to poznali taky anebo aby s ním spolupracovali na výzkumu. Tam jsem strávil dalších třicet let, až do důchodu. Postupně jsem dělat stále víc psychologii umění, výtvarna i estetiky a k tomu jsem se věnoval své první lásce, a to byl Cézanne."
Já jsem se dívala na různé recenze a fotografie z knížky, kterou jste věnoval Cézannovi. Jen na vysvětlenou - vy jste vlastně šel v jeho stopách, hledal jste místa, odkud vznikaly jeho obrazy, a fotografoval jste je. A alespoň z toho mála porovnání je vidět, že to jednak skutečně byl typický krajinář, který pracoval v přírodě, jsou to skutečně reálná místa, která zachytil ve svých obrazech. Je tam ale také vidět umělecký posun oproti reálu, jak ho viděl. A právě tento posun vás velmi zajímal. Vy jste tomu věnoval nejenom tuto knihu o Cézannovi, ale věnoval jste se tomu i jako psycholog.
"Říkáte to přesně. To je to Cézannovo tajemství. Já normálně nemluvím o Cézannovi v jedné větě, protože on se nedá shrnout. Jedna věta ale stojí za to. Jeho krajiny, objev těch krajin, mne naučil, že jeho cílem bylo vyobrazit strukturu, barvu a harmonii té krajiny. To, co ale docílil a co bylo tak zázračné, byla určitá technika, která se stále vyvíjela, až dospěla k posledním obrazům ze Saint Victoire, které jsou jakoby abstraktní. Je tam vyrovnanost vášně pro realitu a vášně pro malbu. Pro strukturu malby. To se jen tak nevidí!"
Jak jste vůbec došel k tomuto nápadu, jít po jeho stopách a hledat ta místa? Co vás inspirovalo?
"To nebyl můj nápad. Roku 1927 vyhledal jeden malíř z Kalifornie hodně těchto krajin. Vyfotografoval je přitom takovým obyčejným fotoaparátem. V roce 1935 velký kunsthistorik John Rewald vyfotografoval ta místa znovu a našel spoustu dalších. Jsou to moc krásné fotografie. Používal Leicu, měl smysl pro kvalitu. A pak nebylo dlouho nic. Tak jsem si říkal, že si to musím prohlédnout sám. A nezamýšlel jsem nic velkého, žádnou publikaci. Začal jsem ale ta místa hledat, tři měsíce jsem strávil v Aix-en-Provence a našel jsem je. Mne to tak zaujalo! A pak mne Rewald pozval, abych představil své výsledky na kolokviu k jedné výstavě. Lidé se o to tam zajímali a viděl jsem, že mám dobré fotky. A k tomu i určitou analýzu. Vrátil jsem se tam ještě dvakrát, hledal jsem pak nové motivy, které jsem dřív neznal, a nějaké jsem opravdu našel. Člověk dostane takový čich pro krajinu, to ale trvá nějakou dobu. Pak jsem napsal knihu s titulem Cézanne Landscape into Art a ta se pak vydala. Nebylo to hned, trvalo čtrnáct let, než jsem to vydal. To ale bylo v pořádku, zatím jsem knihu opravoval. Myslím, že to bylo pak lepší, nežli na začátku. A najednou to vyšlo v Anglii, v Yale University Press. A už to bylo!"
