Petr Bísek o Amerických listech i veslování
V Městské knihovně v Praze proběhla toto pondělí beseda s dlouholetým vydavatelem Amerických listů Petrem Bískem z New Yorku. Do Česka se na několik měsíců vrátil jako trenér Veslařského klubu Blesk v pražském Podolí.
„Celý život mne potkávaly různé výzvy. A já jsem je přijímal,“ řekl Petr Bísek při své úvodní přednášce o tom, jak se vlastně dostal do Spojených států a k vydávání Amerických listů. Jako mnoho jiných exulantů měl v bývalém Československu handicap: pocházel z evangelické rodiny. V 50. letech to znamenalo jediné - nemohl studovat. Vyučil se proto typografem a několik let pracoval v tiskárně. Dodnes vzpomíná na tehdejší „šlechtu“ mezi typografy, skvělé odborníky a také slušné lidi. Režim mu ale ani později neumožnil studovat na vysoké škole pro typografy v Lipsku v NDR a v Petru Bískovi pomalu zrála myšlenka na odchod do exilu.
Došlo k němu v roce 1965, během dovolené. S manželkou Věrou se vydali nejprve do Švédska a po půl roce nastoupili na nákladní loď, která je odvezla do Ameriky. „Těch osm dní mořské nemoci během desetidenní plavby, co jsme tehdy zažili, bych ale nikomu nepřál,“ vzpomínal Petr Bísek na svou cestu do New Yorku. Hned na začátku je ale postihla další komplikace. Jejich sponzor v USA mezitím prodělal bankrot a Bískovi se ocitli v přístavu se dvěma kufry a pár desítkami dolarů v kapse, bez dalšího zázemí. Prvních pár dnů je ale u sebe ubytovala jejich spolucestující ze Švédska. O další pobyt se postaral kamarád exulant, který už v New Yorku žil… Brzy se našla i práce v oboru a pro manžele Bískovy postupně začal běžný, každodenní život. Narodila se jim dcera Veronika a po pěti letech strávených v New Yorku se rozhodli přestěhovat se na jeho předměstí. V domku, který si tehdy koupili, žijí dodnes.
„Byl to takový příjemný život,“ vyprávěl Petr Bísek v knihovně. „Dobré zaměstnání, tenis, práce ve sdružení rodičů v privátní škole, kam chodili dcera Veronika a syn Jonathan. Později se k tomu přidalo i veslování.“ Mezitím ovšem musel zvládnout nové technologie, které do jeho oboru počátkem 70. let přinesly počítače. Aby je sám důkladně poznal, učil je ostatní. „To je nejlepší způsob,“ tvrdí dodnes. Po čase se také s manželkou Věrou dohodli, že se osamostatní a založí vlastní typografické studio. Měli úspěch, pracovali ovšem deset, dvanáct hodin denně sedm dní v týdnu. To už se ale také schylovalo k roku 1989.
Listopadové události v Praze sledoval Petr Bísek, jako asi většina exulantů ve světě, s napětím a současně s určitou nejistotou. Nikdo pořádně nevěděl, co se v Praze děje. Když se ale v New Yorku na samém konci roku 1989 sešlo několik set Čechoameričanů, aby si od hostů z Prahy vyslechli čerstvé informace o sametové revoluci, Petr Bísek se na místě rozhodl, že se ujme vydávání krajanských novin. Navázal tak na dlouholetou tradici krajanských periodik, která v USA vycházela už od 19. století. Začal vydávat čtrnáctideník se zprávami z Československa, určený především krajanům žijícím v USA. Časem získal i souhlas od paní Švehlové, která se svým manželem po dlouhá léta vydávala Americké listy, aby mohl svůj obtýdeník přejmenovat. Do Bískových Amerických listů pak dlouhodobě přispívali špičkoví publicisté a novináři jako Jaroslav Pomp, Zita Sujová, Jiří Pehe, Martin J. Stránský, Mojmír Povolný nebo Jiřina Rybáčková, která pro každé číslo psala svůj sloupek Malý dopis z Prahy. Petr Bísek si vždy zakládal na tom, že jeho noviny jsou seriózní a objektivní. Zakrátko se z nich stalo nejvýznamnější periodikum českých krajanů ve Spojených státech. Za podíl Amerických listů například při lobbování při vstupu České republiky do NATO získal od tehdejšího českého prezidenta Václava Havla v r. 1998 Medaili Za zásluhy I. stupně. Později manželé Bískovi dostali prestižní cenu Gratias agit od ministra zahraničních věcí. Petr Bísek ale nikdy nezapomene zdůraznit, že za úspěchem listů a jejich skutečnou duší byla jeho žena Věra.
Vydávání Amerických listů v roce 2010 ale Petr Bísek ukončil. Důvodem bylo hlavně to, že v současné době musí mít každé periodikum, pokud chce oslovit své čtenáře, i svou elektronickou podobu. Mění se také struktura zahraničních Čechů, a tedy i tradičních předplatitelů krajanského tisku. Ubývá krajanů, kteří přišli do USA jako poúnoroví nebo posrpnoví exulanti, a naopak přibývá mladých lidí, studentů i profesionálů, kteří už jsou zvyklí spolu komunikovat prostřednictvím webu a sociálních sítí. A přejít na elektronickou podobu Amerických listů se Petr Bísek zatím neodhodlal, i když ho k tomu jeho spolupracovníci i čtenáři dodnes vyzývají.
O to víc se teď ale může věnovat svému velkému koníčku – veslování. Už v loňském roce využil svých zkušeností veslařského trenéra ve Spojených státech a několik měsíců působil jako dobrovolný trenér ve Veslařském klubu Blesk v Praze. Po novém roce se do Blesku vrátil a dnes tam chystá mladé veslařky na start na velkých závodech. V létě se s nimi chce účastnit mistrovství republiky. A pokud má čas, sedne si na motorku a vydá se na projížďky českou krajinou. Jen tak, vyčistit si hlavu, říká Petr Bísek. A dost možná i přemýšlet o dalších výzvách…
