„Podruhé bych to nedokázala udělat.“ Krajané v Chorvatsku si připomínají výročí přesunu dětí z válkou postižených míst
„Ptal se mne nedávno jeden novinář, který se zřejmě divil, že v takové situaci vůbec žijeme a pracujeme, jestli mám strach. Snad jsem odpověděla, že už tolik ne, že si snad už všichni zvykáme na střelbu a dunění min. Proboha, vždyť to není pravda! Bojím se. Šíleně. Jako ti ubozí psi, jejichž štěkot zní spíš jako pláč, když ve tmě zazní výstřel. Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že psi pláčou, asi bych se smála“, píše Libuše Stráníková ve vzpomínkách na dobu, kdy v bývalé Jugoslávii zuřila občanská válka.
Na počátku devadesátých let se začala rozpadat někdejší Jugoslávie. Osamostatnění jednotlivých států ale neproběhlo mírovou cestou, naopak, provázely jej tvrdé boje. Zasáhly i českou krajanskou komunitu, už mnoho desetiletí žijící ve Slavonii v oblasti Daruvaru. Když se situace začala zhoršovat, obrátili se krajané přímo na prezidenta Václava Havla s prosbou, aby Československo poskytlo útočiště dětem. Reakce ze strany Československa byla velmi rychlá. Stovky dětí z Daruvaru a okolí odjely na podzim roku 1991 z ohroženého domova do vlasti svých předků. Byla mezi nimi i Helena Stráníková:
„Pro nás to samozřejmě bylo velice těžké, bylo to najednou období, kdy byl člověk bez rodičů. Úplně jsme taky nechápali situaci. Mně bylo devět let. Na druhou stranu potom, když chodily informace a dozvídali jsme se, co se doma děje, tak jsme oceňovali to, že jsme tady, v klidu a je o nás postaráno. Největší oporou jsme si byli s kamarády. Vzájemně jsme si pomáhali. Asi to dokážu ocenit spíš dnes, než tehdy v těch devíti. Když jsme se ale pak vrátili do Chorvatska, poté, co skončily na Daruvarsku největší boje, a slyšeli jsme od kamarádů, kteří tam byli celou dobu, co se tam dělo a jak to prožívali, tak si myslím spousta z nás už tehdy uvědomila, čeho všeho jsme byli ušetřeni“.
Bydleli jste v rodinách, nebo jste byli všichni pohromadě?
„Těch skupin bylo několik. Mám pocit, že sedm. Já jsem byla v první, která byla zároveň největší. Byli jsme v takovém velkém areálu na sečské přehradě. Už tím, že to byl areál určený na takové pobyty, tak tam byly rozsáhlé ubytovací kapacity a i budova, kde pak probíhala výuka. Myslím si, že jsme na tom byli z hlediska zajištění možná asi nejlépe. Potom ty další skupiny, které jezdily, tak už byly menší a byly třeba v Mariánských Lázních nebo ve Vranově“.
Byla jste se pak ještě někdy na Seči podívat?
„Byla jsem tam ještě jednou. Byl to velice zvláštní a silný zážitek“.
Jak jste se cítila? Měla jste pocit, že jdete někam, kde to znáte?
„To ano. Vybavovaly se mi všechny vzpomínky, pozitivní i negativní. Asi to neumím přesně popsat“.
Vy jste tady byli několik měsíců. Vnucuje se mi představa takového specifického letního tábora...Co jste tady dělali?
„My jsme měli kompletně zajištěnou výuku. Byla to opravdu svým způsobem taková letní škola. Akorát trvala několik měsíců. Měli jsme zajištěný celodenní režim. Dopoledne jsme byli ve škole, odpoledne se o nás staraly vychovatelky. Jezdili jsme na výlety, dělali jsme i třeba různé sportovní aktivity. Z tohoto hlediska o nás bylo výborně postaráno“.
Přišlo vám tehdy tady něco divné? Jídlo, nějaké zvyky...
„Jídlo ano. To nás zaskočilo nejvíce. Připadalo nám, že se tady hodně sladí, a to i jídla, na které jsme nebyli zvyklí. Nasládlé byly třeba i polívky, saláty a tak. Jiné věci si už nevybavuji“.
Asi se jim stýská…
„Slyšela jsem už sirény, strašlivý zvuk letadla a výbuch bomby. Strach mám hrozný. Ale už ne tak bezhlavý jako před tím, kdy ve mně při každém výstřelu hrklo: propána, kde mám děti? Teď vím, že jsou v bezpečí, že nic z toho tady tam v Seči nemohou slyšet. I když se jim asi stýská“, píše Helenina matka Libuše Stráníková ve sborníku Listy svědectví a díků. Vzpomíná na dobu, kdy Daruvarsko zažívalo útoky ze strany srbských paravojenských jednotek i jugoslávské armády. Dnes, po letech, se k pocitům rodičů, kteří se uprostřed bojů ocitli bez dětí, vrací:
„V té době o tom člověk moc ani neuvažoval. Žil v hrůze, že ráno musíte odejít do práce a děti zůstanou samy doma a nevíte, z které strany může přijít útok, co budou děti dělat, že budou třeba na dvoře a jak se zachovají. V tom prvním momentě to byla určitá úleva, že můžeme děti poslat do bezpečí. To vědomí, že budou v českém prostředí, že s nimi budou naši vychovatelé a učitelé, na které jsou děti zvyklé, to byla úleva. Později, když jsem o tom rozmýšlela, tak jsem měla pocit, že tohle bych asi už nedokázala zopakovat.
My jsme měli totiž představu, že to bude třeba na 14 dní, maximálně na měsíc. A jak se válečná situace komplikovala, tak nešlo, aby přijely dříve. Asi bych to znova nedokázala udělat, poslat děti pryč s vědomím, že nevím, jak to všechno bude“.
Československo uznalo chorvatskou samostatnost v lednu roku 1992. Poté se děti, jejichž pobyt se z plánovaných dní protáhl na měsíce, vrátily domů. Letos si čeští krajané připomínají 25 let od těchto událostí.
„Poprvé jsme si takovou akci udělali před 5 lety k dvacátému výročí, abychom připomněli tuto velkou, úžasnou humanitární akci Československa vůči krajanům v Chorvatsku. Letos, po pěti letech, jsme se rozhodli si to zase zopakovat. Lidé, kteří se toho nějak účastnili, totiž stále vzpomínají na to, jak nám Československo pomohlo vzdálit děti od těch válečných hrůz. Vzpomínají na to i ti, kteří se toho přímo účastnili, kteří byli tady v těch jednotlivých táborech“, říká Libuše Stráníková, dnešní předsedkyně svazu Čechů v Chorvatsku.
