Poskytování informací bylo jednou z nejdůležitějších činností, říká dobrovolník, který pomáhal uprchlíkům
Bezesporu nejdiskutovanějším tématem minulého roku byla uprchlická krize. Názory na to, jak a zda vůbec pomoci lidem, kteří utíkají z Asie nebo Afriky do Evropy, byly, jsou a ještě budou různé. Do pomoci uprchlíkům se zapojily i různé organizace a dobrovolníci, včetně těch českých. Mezi těmi, kdo vyrazili pomáhat uprchlíkům na Balkán, byl i Vojtěch Hauser, student elektrotechniky z Prahy. Právě on je hostem dnešní rubriky Češi v zahraničí.
„Základní impuls pro mě vyšel asi z toho, že 13.září začala v Praze konference Forum 2000, která byla zaměřená, jak to k ní patří, na svobodu a demokracii. Byla to paleta přednášek o demokracii, o osobním boji a osobní angažovanosti, kterou mnozí řečníci uváděli jako chybějící faktor a jako věc, která současné Evropě schází, a která ji činí poměrně slabou ve svých samotných základech. Posilněn těmito zkušenostmi jsem o dva dny později už vyrážel v autě směrem do Srbska s tím, že to tak nemůžu nechat, že nemůžu pouze sledovat zprávy a že demokracie a lidská práva jsou věci, ze které mi stojí bojovat a za kterou se musím postavit sám, osobně, teď“.
Na Balkán přijel v době, kdy Maďarsko uzavřelo svou hranici se Srbskem plotem.
„Byla noc v srbském Horgoši, což je hraniční přechod s Maďarskem. Kolem nás spaly stovky uprchlíků na zemi, na asfaltu, na hlíně, na betonu, v trávě...kde to šlo. Zpravidla bez stanu a bez přítomnosti policie nebo někoho, kdo by situaci řešil. V následujících několika dnech se situace příliš nezměnila. Uprchlíci stáli na jedné straně hranice, která byla uzavřená, a nebyl zde výhled, že by se v následujících dnech otevřela, v té době se zdálo, že ani v týdnech nebo měsících. Nabyl jsem dojmu, i několika dalších místech, kde jsem působil, že nebyla reakce státu až tak rychlá, jak by situace vyžadovala a mnohdy jsem měl pocit, že to dost stálo na práci dobrovolníků, což byla na druhé straně pozitivní věc z toho pohledu, že jsme skutečně dokázali o lidi, kteří tím místem procházeli, se postarat tak, že jsme tam za doby našeho působení neměli vážnější zranění. Předtím tam k vážnějším zraněním docházelo a my jsme situaci dokázali zvládnout“.
Kromě uprchlíků je prý velmi vstřícně přijímali i místní. Vojtěch Hauser se později přesunul na chorvatsko-srbskou hranici. „Jednou z nejdůležitějších činností bylo s lidmi mluvit, podávat jim nějaké informace. Mnozí totiž přicházejí s tím, že nemají vůbec představu o tom, co je čeká. Navíc, alespoň v září, to bylo takové podobné hře ping-pong. Státy si uprchlíky přeposílaly způsobem, který nebyl úplně jasný, tudíž jejich plány se během jejich průchodu Evropu měnily a informace nebyly podávány v dostatečné míře nebo srozumitelnou formou, případně jazykem. Takže naším hlavním úkolem bylo udržovat nějakou míru informovanosti. Ti lidé byli pak klidní, nesnažili se někam tlačit, protože měli informace, věděli, co se stane, věděli, co je čeká, kam jít a kdy půjdou. To vše tedy za předpokladu, že jsme to v té době věděli i my. Tohle byla jedna z hlavních věcí. Potom na té srbsko-chorvatské hranici jsme zároveň uprchlíky provázeli po srbské straně, což byl v první chvíli asi několika set metrový úsek. Později se Srbsko rozhodlo, že ten pěší úsek bude dlouhý přibližně dva kilometry, takže jsme jím uprchlíky provázeli, aby věděli, kudy mají projít. Cestou jsme jim vysvětlovali, co se odehrává. Poskytli jsme jim pití, nějakou svačinu, těm, co potřebovali, pak oblečení a boty. Ve spolupráci s institucemi, jako jsou Lékaři bez hranic, jsme jim poskytovali další služby, jako je lékařská pomoc, kterou zajišťovali Lékaři bez hranic ve spojení se srbskou organizací Váha. Na celkovou humanitární pomoc tam dohlížel komisariát pro uprchlíky pod OSN“.
Čeští dobrovolníci nebyli samozřejmě jediní, kdo na Balkáně uprchlíkům pomáhali. Bylo tedy nutné navzájem komunikovat a překonávat i jazykovou bariéru.
„Komunikace s ostatními dobrovolníky se dělila v podstatě na dvě kategorie. Část dobrovolníků byla podobná nám, tedy ve své podstatě nebyla zaštítěna nějakou institucí. V místě, kde jsem působil, to byla drtivá většina dobrovolníků. Překvapivě většinu dobrovolníků, kteří pracovali v těch místech, kde já, tvořili Češi a Slováci, tudíž ta komunikace byla snadná. Je nicméně pravda, že mnohokrát jsme museli přepnout na pracovní jazyk angličtinu, protože bylo mezi námi i mnoho dobrovolníků z ostatních zemí. Komunikace s dobrovolníky pod institucemi, jako byl Červený kříž, probíhala víceméně přes místní organizátory těchto institucí. S uprchlíky byla situace taková, že část z nich uměla anglicky nebo francouzsky, což se dalo zvládnout. Část z nich nicméně těmito schopnostmi nedisponovala. Výhodou komunikace s uprchlíky bylo to, že jich kolem bylo takové množství, což se mnohdy nezdá jako výhoda, ale v tomto případě to bylo významnou výhodou, protože se vždycky našel nějaký uprchlík, který mluvil anglicky a třeba persky nebo arabsky a dal se využít jako překladatel. Mnozí se dali dokonce usmlouvat k tomu, aby s námi třeba půl dne zůstali a pomáhali nám s překládáním. Pomáhali nám všem ostatním vysvětlit, co se děje, co je čeká. A podařilo se nám s jejich pomocí i v takových situacích, kdy jsme měli na jednom místě několik desítek dobrovolníků a několik tisíc uprchlíků, udržet klid, pořádek a bezpečí pro všechny zúčastněné, takže jejich cena byla v tomto obrovská“.
Podle Vojtěcha Hausera s tím, jak se více o dobrovolnících a jejich zážitcích mluví, přibývá lidí, kteří by se do podobné činnosti rádi zapojili, ať už v zahraničí nebo v Česku.
