Potomci českých přistěhovalců dosud žijí i na západní Sibiři
Řekne-li se Češi na Sibiři, skoro automaticky se nám vybaví lidé, kteří se stali obětí stalinských represí a skončili v gulagu. Na západní Sibiři, nedaleko města Omsk, však dodnes existují vesnice, kam se Češi přistěhovali ještě "za cara", na začátku 20. století. A jejich potomci tam žijí dodnes. Vydal se za nimi badatel Sergej Skorvid z Ruské státní humanitní univerzity v Moskvě. O svých výzkumech měl nedávno přednášku na pražské Univerzitě Karlově.
Já nebudu zapírat, že se nepotkáváme poprvé. Byla jsem na vaší přednášce na filozofické fakultě, kde jste hovořil o Češích žijících v Rusku. Zmiňoval jste se tam o komunitě v okolí Novorossijska, která není úplně neznámá. Nová pro mne ale byla informace, že podobné menší české komunity dosud žijí na západní Sibiři. Jak jste se k nim dostal?
"V Novorossijsku jsme začínali v roce 2009 náš dialektologický výzkum. Ta komunita se samozřejmě sama ohlásila daleko dřív a vědělo se o ní. My jsme na naší univerzitě vytvořili skupinu, která se snaží zachytit nářečí. Ta nebyla dosud popsána. Ani mluva, která je v okolí Novorossijska a Anapy. A přestože zmínky o tom, že tam žijí Češi, byly i ve starší literatuře ze začátku 20. století, byly to ale popisy etnografické, popisující jejich život. Nářečí ale odborníkům unikalo. Teprve v roce 2009 jsme je začali zkoumat. Dá se hovořit o víceméně jednotném nářečí Čechů v okolí Novorossijska i Anapy. Tam jsou dodnes už jen dvě vesnice. Jedna z nich už tvoří součást města Novorossijsku, druhá leží deset kilometrů od Anapy. To jsou dnes už jediná místa, kde Češi kompaktně mluví."
Připomeňme jen, jak se tam vlastně dostali. Kdy to bylo?
"Dostali se tam koncem 60. let 19. století. Souviselo to s ukončením kavkazské války. Tam byla obrovská vylidněna území a lákali tam kolonisty jak z ruského vnitrozemí, tak ze zahraničí. Tak takhle se tam dostali první čeští přistěhovalci z jižních Čech."
Měli bychom asi potvrdit, že to v té době byla především ekonomická, zemědělská emigrace...
"Nějací Češi se dostávali samozřejmě i do měst, tvořili tam ale vlastní komunitu. Ve městě Novorossijsk byl začátkem 20. století spolek, byl tam dokonce jakýsi Český dům. Byla v něm kavárna a tam se Češi scházeli. Tehdy těch kolonií na severním Kavkaze vzniklo daleko víc, bylo tam deset až dvanáct českých nebo smíšených česko-ruských osad a v nich bylo dosti početné obyvatelstvo. Dodnes se ale dochovaly jen dva ostrůvky."
Možná stojí za to říct, že právě tam se vyrábělo šampaňské...
"Tam je známý podnik, který byl nedávno obnoven. Předtím patřil samozřejmě sovětskému státu, teď ale přešel do soukromých rukou. Má ale dlouhou tradici, až z 19. století. Podle místa, kde se nachází, se jmenuje Abrau-Ďurso. U zrodu té tradice stál významný Čech Bedřich Heyduk, bratr Adolfa Heyduka, který v té oblasti pracoval. Už předtím pracoval na Ukrajině jako agronom a pak ho povolali sem, protože to bylo prázdné území, které bylo třeba kultivovat. Dlouho tam působil a byl jedním z těch, kteří stáli u zrodu podniku, kde se vyrábí šampaňské. Jeho příchod a ta zemědělská kolonizace ale myslím spolu bezprostředně nesouvisejí. On tam samozřejmě zaměstnával Čechy, kteří žili v okolí, ti tam ale přišli zvlášť a založili si svá hospodářství. Pak se teprve spojili. Bedřich Heyduk přišel na to, že se tam dá pěstovat víno a že se z něj dá vyrábět šampaňské podobné tomu francouzskému. Mezi tamními Čechy se pěstování vína rozšířilo, začali je pěstovat i u svých domů. Ta tradice tam byla. Podnik se zachoval a je teď i dost produktivní. Podomácku vyráběné víno tam už ale není."
A alespoň krátce - jak tedy dnes žijí Češi v okolí Novorossijska? Víme, že se znovu sdružují...
"To své sdružení si založili po dlouhé, několik desítek let trvající přestávce. Jejich sdružení, z počátku 20. století, existovala ještě za sovětské vlády. Ve 30. letech se ale podmínky začaly zhoršovat. V obci Kirillovka, kde Češi žijí dodnes, byla třeba kolem r. 1910 založena česká škola. Na posledního učitele z 20. let, který tam přišel z tehdejšího Československa, si ale staří lidé dosud pamatují. Zvláště jedna stařenka říkala, že k němu chodila do první třídy. Té paní je dnes hodně před devadesát let. Byl tam český kostel, všechno si postavili Češi sami, z vlastních prostředků. To všechno samozřejmě bolševici postupně zavřeli. Obě ty budovy ale stojí dodnes. V kostele je dnes klub, nebyl obnoven jako kostel. A v budově bývalé školy je jednak obchod s potravinami a ve druhé části je spolek Mateřídouška, který tamní Češi založili teprve nedávno, zhruba před pěti lety."
Já jsem viděla i jejich folklorní soubor, který byl v Praze na krajanském festivalu...
"Ano, mají tam folklorní soubor Kytice. Je tam výuka češtiny, Česká republika tam posílá učitele. Výuka češtiny je tam pro děti i pro dospělé, a to nejen pro Čechy, ale pro všechny zájemce. Většinou tam ale chodí lidé s českými kořeny. Už to samozřejmě není taková výuka, jako bývala. Dřív, když ta škola vznikla, do ní chodily děti, v jejichž rodinách se mluvilo česky. Nářečím, byla to jiná podoba češtiny, pořád to ale byla čeština. Teď už se tam česky nemluví."
A jak je to s oblastí západní Sibiře?
"Na západní Sibiř jsme narazili víceméně náhodou. Jednak při četbě starší etnografické literatury, bádal o tom etnograf Stanislav Klíma, který v r. 1925 vydal knihu Čechové a Slováci v zahraničí. Velmi podrobně v ní vyjmenoval, kde všude po světě žijí Češi a Slováci. Dostává se i k území bývalého carského Ruska, odděleně přitom probírá Ukrajinu. A jednotlivě po oblastech píše o českých koloniích. Je tam Kavkaz i Sibiř. Popisuje několik osad na Sibiři. Ale o třech vesnicích v Omské oblasti, asi 180 kilometrů od Omsku, kde jsme pak byli, jsme se dočetli ještě v novější literatuře. Pracovnice Omské univerzity doc. Harlamová publikovala práci o tom, jak mluví rusky představitelé různých národností žijících v Omské oblasti. A tam jsem našel zmínku o tom, že tam jsou Češi a mluví velice svérázně rusky. Přitom ale mluví také česky. Tak jsme se tam rozjeli."
Vy jste ale zjistili, že to jsou původně Češi odjinud, než ti novorossijští...
"O tom už psal vlastně Klíma ve 20. letech. Tam se stěhovali Češi z Čechohradu, čili to už je druhotná kolonizace, druhá vlna migrace. Obec Čechohrad vznikla v Záporožské oblasti, nedaleko města Melitopol na jihovýchodě Ukrajiny. Čechohrad vznikl přibližně ve stejné době jako osady na severním Kavkaze, v 60. letech 19. století. O Čechohradě se ví i z jiných pramenů, nejenom od Klímy. Ve starší literatuře je poměrně dobře popsán. I to, že se z něj pak Češi stěhovali. Někteří prý také na severní Kavkaz. Asi sto rodin se ale v rámci zemědělské reformy na začátku 20. století vystěhovalo na Sibiř. Lákali tam taky zahraniční kolonisty, a tak se tam dostali i Češi z Čechohradu."
Stavěli tam "na zeleném"? Vznikly tam kompaktní české vesnice, nebo už tam byly smíšené obce?
"Stavěli na zeleném, jak říkáte. Je tam městečko Kalačinsk v Kalačinském okrese, tam původně měli jakési přechodné zázemí. A pak si postavili vlastní vesnice. První se jmenovala Novohradka, ta byla česká. Vznikaly tam ale vesnice, kde bydleli příslušníci i jiných národností, třeba Němci. Vedle je německá vesnice Rosenthal. Němci tam už prý nejsou, vystěhovali se zpátky do Německa. V Novohradce ale stále ještě žijí Češi. Samozřejmě ne v převaze. Všude, i v těch obcích na severním Kavkaze, teď už převažuje ruskojazyčné nebo smíšené obyvatelstvo. V Novohradce, a pak ještě v sousedních vesnicích Repince a Voskresence, se hlásí k české národnosti osmdesát šest lidí. To jsme se dozvěděli přímo na místě."
A ještě krátce na závěr, jaké jsou v tomto výzkumu vaše další plány?
"Musíme v něm pokračovat. Severní Kavkaz už máme celkem dobře prozkoumaný. Tam nás už asi nečekají žádné objevy, ale kdo ví? Ale v těch vesnicích v Omské oblasti jsme byli zatím pouze dvakrát. Teď se mi náhodou přihlásila jedna studentka z Karlovy univerzity, která se o těchto vesnicích dozvěděla z mého rozhovoru v českém vysílání Hlasu Ruska. Úplně sama se tam rozjela a nahrávala tam. Teď přijede do Moskvy a bude u mne psát diplomku o tamních Češích. Takže v tomto výzkumu v sibiřském směru musíme pokračovat."
