projekt

Pražský čtvrťník

Nejstarší části Prahy při pohledu z Petřína

Snad každé velkoměsto prochází vývojem, kdy se z malého centra, tak jak láká přistěhovalce, stává metropole s významem, který značně přesahuje její hranice. Doprovodným jevem růstu města je vznik menších sídel kolem něj, do nichž proudí další obyvatelé s ekonomickou vazbou na velkoměsto. Čas od času se z důvodů sjednocení správy, územního plánování nebo infrastruktury připojí předměstí k hlavnímu centru a za jeho rozšířenými hranicemi se může vytvářet nová aglomerace.

Pinkasova synagoga v Josefově | Foto:  Radio Prague International

Přirozené rozdělení měst na čtvrti odráží jejich svébytnou historii, architekturu, polohu, etnické a náboženské složení obyvatelstva. V Praze se ve 40. letech minulého století rozpadla letitá česko-německo-židovská „mozaika“, a tak jen památky (synagogy v Josefově) nebo místní názvy (tzv. Malý Berlín v Holešovicích) připomínají někdejší různorodost složení obyvatelstva města. Po válce se do Prahy stěhovaly za prací a novým životem tisíce lidí, ale obvykle si vytvářely vazby s novým prostředím, a tak se i nadále zachovaly v řadě čtvrtí jedinečné vztahy k místu bydliště, které se dají shrnout pod označení lokálpatriotismus. V novém tisíciletí Praha láká svou polohou mezi „Západem“ a „Východem“, může se tedy stát, že se opět v některých čtvrtích vytvoří silné komunity na národnostním principu. Už dnes se v Praze hovoří o Malé Hanoji (tržnice Sapa a přilehlé části Písnice a Libuše) a Malé Moskvě (sídliště Hůrka a rezidenční část Bubenče). Britové, Američané a Němci se koncentrují na Praze 1, 2 a 10, Číňané pro změnu v devátém pražském obvodu.

Územní vývoj Prahy; černá  (královské hlavní město Praha z roku 1784),  tmavě šedá  (Velká Praha z roku 1922),  světle šedá  (současná Praha) | Zdroj: Katastrální mapa Prahy,  Wikimedia Commons,  volné dílo

Praha byla založena pravděpodobně v 8. století, o dvě stě let později ji kupec Ibráhím ibn Jákúb popisuje jako „město z kamene“. V průběhu středověku se na území dnešního centra Prahy rozvíjelo samostatné Staré Město, Malá Strana, Nové Město a Hradčany. K jejich administrativnímu spojení došlo až v roce 1784 vyhlášením královského hlavního města Prahy. Velké obce na předměstí si chtěly uchovat co nejdéle svou autonomii, a tak se hranice Prahy až do konce 1. světové války měnily jen výjimečně. K zásadnímu kroku se přikročilo až v roce 1922, kdy vstoupil v platnost nový zákon o vytvoření Velké Prahy. Plocha města tak ze dne na den vzrostla z 21 km² na 172 km². Mezi lety 1960 a 1974, hlavně kvůli výstavbě plánovaných panelových sídlišť, se k hlavnímu městu přičlenily další desítky obcí, čímž Praha získala nynější rozlohu 496 km².

Pražská cedule s názvem ulice informuje zároveň,  ve kterém katastrálním území a pražském obvodu se nachází | Foto:  Radio Prague International

Z praktických i historických důvodů je Praha rozdělena na 57 městských částí, které se nacházejí na území 22 správních obvodů. Ne vždy respektují územní vývoj města, a tak se některé pražské čtvrti, které byly v minulosti samostatnými obcemi, nacházejí na území hned několika obvodů. Příkladem mohou být Vinohrady, které jsou součástí Prahy 2, Prahy 3, Prahy 10 i Prahy 1. Příslušnost k historickým čvrtím je však do jisté míry zachována, a to v označeních ulic. Na nich je v Praze uvedeno dohromady 112 katastrálních území, která se většinou shodují s jednotlivými čtvrtěmi. A právě jim je věnován seriál Pražský čtvrťník.