Přehled tisku
Volby, jejich výsledky a možné důsledky ovládly stránky pondělního tisku. Lidové noviny přinášejí komentář historika Pavla Žáčka k sobotnímu projevu premiéra a lídra ČSSD Jiřího Paroubka, kterým zpochybnil volební výsledek a obvinil ODS z nečestných praktik.
Již některá Paroubkova prohlášení z posledních týdnů a měsíců naznačovala, že čerpá ze slovní a myšlenkové zásoby předlistopadové doby, píše Žáček a dodává, že premiérovo mentální zázemí druhé poloviny sedmdesátých let příhodně charakterizuje tehdejší - z dnešního pohledu absurdní - veřejné přihlášení se k odkazu února 1948. O to překvapivější byla pak premiérova reakce po volbách, když zhrzený politik naprosto nemístně prohlásil, že demokracie v této zemi utrpěla tvrdý zásah srovnatelný snad jen s únorem 48.
Z Paroubkova vystupování je patrné, že sociální demokracie má ambivalentní vztah k minulosti, vzešlý zřejmě nejenom z jejího polistopadového personálního zázemí, ale také ze složité historie, limitované poválečnou omezenou demokracií a spoluprací s komunistickou stranou, píše v Lidových novinách historik Pavel Žáček.
Podle jeho názoru je spíše pravděpodobné, že Paroubkovi funguje politický seismograf signalizující nebezpečí. ODS sice bez nějakého přeběhlíka nesestaví většinovou vládu, jenže Topolánkem sestavený tým začas stejně napochoduje do Strakovy akademie a než požádá o důvěru, bude mít měsíc času. A pak třeba i další měsíc na druhý pokus. Co bude po tento čas vláda dělat? Co když začne realizovat výhrůžky, jimiž předseda ODS nešetřil, když sliboval noc dlouhých nožů? - ptá se deník Právo.
Nelze ale vyloučit ani motivy psychologické. Paroubek Topolánka stále líčil jako neschopného chudáka a teď s ním prohrál. Takže premiér nyní buď Topolánkovi zpětně přizná inteligenci, nebo ji musí upřít voličům. Obojí je pro něj nepochybně těžko stravitelné a také trapné. Naproti tomu, cituje autor z jednoho románu Umberta Eca, "prohrát s celosvětovým spiknutím není hanba."
"Dokonalá bouře ve sklenici vody. Také tak by bylo možné popsat volby do Poslanecké sněmovny," píše politolog Jiří Pehe v Hospodářských novinách. Vezmeme-li v úvahu, o jak relativně málo v těchto volbách šlo vzhledem k politické stabilitě a ekonomické prosperitě, je možné vysvětlit intenzitu politického třeštění před volbami i těsně po jejich skončení pouze žalostně nevyzrálou politickou kulturou, domnívá se Pehe. Podle něj nezbývá než parafrázovat Masaryka: Jsme demokracií, ale zatím vesměs bez skutečných demokratů.
Nesmiřitelnost považuje Pehe za taktické selhání, protože kombinace volebního systému poměrného zastoupení a nulového koaličního potenciálu komunistů vytváří v české politice opakovaně patové situace. Proto by si politici neměli zavírat dveře ke kompromisům. V situaci, kdy jsou nyní jedinými možnými řešeními velká koalice nebo křehká vláda vydaná na milost opozici, budou vzájemná nevraživost a nedostatek noblesy velkými překážkami dohody.
Za hlavní poselství voleb Jiří Pehe v Hospodářských novinách považuje v první řadě skutečnost, že téměř nikdo neprohrál, ale také nikdo nevyhrál. A že navzdory jasnější polarizaci české politiky do dvou velkých táborů, povaha českého politického systému nadále dovoluje jen centristická řešení.
