Pro toho, kdo prožil válku, nebyl film moc zajímavý, říká autor knihy Objevil jsem Katyň

Ačkoli uplynulo 70 let od vypuknutí 2. světové války, stále ještě mezi námi žijí pamětníci, kteří u toho osobně byli. Letos vyšla kniha Jana Gomoly Objevil jsem Katyň s podtitulem Unikátní zpověď Čecha, který sloužil u Wehrmachtu. Přestože titul volilo nakladatelství poněkud strategicky, vzpomínky Jana Gomoly unikátní skutečně jsou, i když ne kvůli Katyni. Pokračuje Vilém Faltýnek, autor rubriky Knihovnička Radia Praha.

Jan Gomola pochází s Těšínska, narodil se v malebném horském údolíčku zvaném Mionší potok v obci Dolní Lomná roku 1916. Území střídavě patřilo k Polsku, pak k Československu a po 1. září 1939 k Německu. Jan Gomola se tak stal jedním ze stovek českých Slezanů, kteří museli narukovat do německé armády - Wehrmachtu. Gomola v roce 1940.

"Pocity? Ty byly strašné. Člověk věděl, že jde na smrt, protože válka už rok zuřila. Člověk je tak zařezaný, Němci říkali stuhr, buď pláče nebo ... to je těžké vám vysvětlit pocity, které člověk má. Já jsem plnil rozkaz a to víte, za války jsou rozkazy jiné a za neposlušnost se staví ke zdi. Ano nebo ne. A ne jen já bych byl postaven ke zdi, ale rodiče a sourozenci. To jsou válečné zákony."

Po válce vám ale si vyčítali, že jste bojoval na straně nepřítele.

"Ano, to vyčítali. A najsou se i dnes, kteří vyčítají."

Někdy se historikové přou o význam jednotlivých válečných událostí, někdy o jednotlivá fakta, ale obecný úzus, jak chápat 2. světovou válku, je v ustálený. Vzpomínková kniha Jana Gomoly je unikátní především tím, že je to svědectví z druhé strany. Osobních vzpomínek vojáků z řad německé armády je v češtině nedostatek, o to víc ocení čtenář, který se o válku zajímá, že se mu zde podává svědectví českého vlastence, hluboce věřícího člověka, který musel bojovat na straně agresora.

Gomola se nikdy nepokusil přeběhnout k ruské armádě ani k partyzánům. Netají se pochybnostmi o způsobech partyzánského boje.

"Já jsem se o to nepokusil. Za prvé - jednal jsem čestně, a to by byla zrada. A nikdy, ať to byl přítel nebo nepřítel, jsem se do ničeho nehrnul, ale také jsem se z ničeho nevymlouval. A za druhé, tam mě jako jednotlivce nečekalo nic dobrého. Rusové se nebavili. Člověk nikdy neví, na koho tam narazí, na jakou jednotku, na jaké lidi, jestli se s vámi budou bavit, nebo vás prostě odstřelí. A že jsem tady, jednal jsem asi správně a děkuji Bohu, že jsem tady."

Titul knihy slibuje informace o účasti autora na objevení katyňských masových hrobů. Jak to ve skutečnosti bylo? V knize jde o malou epizodku, hroby sice byly nalezeny, ale význam nálezu tehdy Němci nedocenili.

"Stáli jsme s kanóny dlouho u Smolenska, potřebovali jsme odpočinek, a to už napadl první sníh, tak jsme se stáhli do lesa, že se tam utáboříme. Tak jsem to potom objevil a to bylo všecko, člověk nevěděl, co to je. Za námi už byly stovky hrobů na německé i ruské straně, takže jsme tomu nevěnovali pozornost. Až teprve za dva roky to vyšlo najevo."

Vy v knize popisujete, že celé území bylo pokryto sněhem, takže hroby nebyly vidět. Jak jste je tedy našel?

"My jsme najížděli, velitel říkal, že si najedeme na takovou rovnou planinku obklopenou smrkovým lesem. A já jsem byl u hlavního děla, takže jsem měl přednost a byl jsem jako první. Ale přede mnou jel ještě lehký muniční vůz, a ten najednou zapadl. Tak jsem zastavil tahač kanónu a běžím se tam podívat, proč nejede dál, a on nemohl. Kola se mu protáčela a nakláněl se. Tak jsme házeli pod kola všelijaké větve a co bylo po ruce, ale nepomohlo to, nakláněl se dál. Kola se rychle točila a najednou vyletí ruka! Všechny větve kolo vyhodilo a najednou ruka! Vidím, že je zle, tak jsem zařval Halt! Konec, tady je hrob! A to je všecko, víc jsem nevěděl. Hlásil jsem veliteli, že tu nemůžeme parkovat, že je tu hrob. Tak jsme odjeli a všechno se zapomnělo. My jsme nebyli pohřební jednotka, ale bojová jednotka. Viděl jsem teď ve čtvrtek v televizi film Katyň, shlédl jsem ho, ale nebylo to ono. Já jsem to zažil, já vím, jak to vypadalo, prožil jsem tu válku a ty hrůzy a pro mě to nebylo nijak zvlášť zajímavé."

Jan Gomola se před válkou živil jako zedník, malíř a natěrač. Po válce v řemesle pokračoval, v 50. letech působil, jak říká, "jako papaláš", ale protože odmítl vstoupit do KSČ, nemohl pokračovat a odešel pracovat na šachtu. Čtenář ocení bohatý jazyk vyprávění, lapidární a výstižné popisy přírody, situací, náboženská zamyšlení. Kniha se vyhýbá popisu německého násilí, autor naopak jako by viděl hlavně okamžiky lidskosti v prostředí obrovského utrpení a a extrémního vypětí. Líčí momenty vzájemné pomoci, zemědělské práce, kontakt s ruským nebo polským obyvatelstvem, při němž často zastával pozici tlumočníka. Líčí situaci, kdy svému veliteli při prohlídce vesnice zatajil ukryté ruské partyzány, aby zachránil celou vesnici, přestože na ně mohli tito partyzáni v příštích dnech zákeřně zaútočit. Bylo by snadné obvinit autorův vysoký věk ze zkreslování. Dnes je mu 93 let, knihu psal před deseti lety. Ale koncepce je příliš jasná a důsledná, aby mohlo jít o výpadky paměti. Autor nepřipomíná nacistickou ideologii, přestože byla v řadách vojáků přítomna. Všichni poslouchali Hitlera, říká, ale ne každý mu věřil. Autorovo poselství je humanistické. Píše o utrpení vojáka, o jehož osudu se rozhoduje ve válečných štábech. Píše o krutých přírodních podmínkách, o roli náhody a o víře v Boží pomoc.

V knize čteme také zajímavou vzpomínku na poválečné dny. Tehdy se v Těšíně setkal s dívkou, která se do něj jako do vojáka v Rusku zamilovala. Jako bývalý bojovník Wehrmachtu se musel hlásit na ruském vojenském velení. Všichni ostatní vcházeli do dveří, za kterými zasedal soud NKVD, a nikdo nevycházel ven, popisuje Gomola. Jeho vyšetřovala žena, se kterou se během tažení setkal v Jaroslavli a která mu tehdy prala prádlo. Byl toho dne první, kdo dostal propustku a mohl se vrátit domů. Tak alespoň vzpomíná jan Gomola v knize Objevil jsem Katyň.

Jak vlastně došlo k sepsání knihy? Kdo Jana Gomolu přesvědčil, že má psát?

"Nejdřív to byla rodina. Často jsem jezdil do Hronova, mám tam po starším bratrovi neteře, bydlel jsem u nich a ony mě pořád prosily, abych to napsal. Pak také mé dcery a mnoho lidí mi říkalo, abych to sepsal. Ale za totality to nebylo vůbec možné. Komunisté by mě sežrali i s chlupama za to, jak líčím jejich válku. A teprve když přišla svoboda, jsem se do toho dal. Je to asi deset roků, kdy jsem se do toho dal."

Ani hledání nakladatelství dnes nebylo snadné. Nakonec se autor domluvil s pražským nakladatelství Plot. To provedlo výraznou jazykovou redakci textu.

"Samozřejmě museli, protože já jsem to psal svou řečí, já jsem z Těšínska a tam se mluvilo polsky, tak to museli upravit. Ale na významu se nic nezměnilo."