Německý hřbitov. Je nejhezčí z pražských hřbitovů?
Patří mezi ty menší, neleží tu známé osobnosti jako na Vyšehradě, Olšanech nebo na Vinohradském hřbitově. Je to také dáno tím, že jsou tu pochováni Němci, ale někteří z nich mají své místo i v české historii.
Řada odborníků i nadšenci, kteří propadli funerální turistice považují Německý hřbitov za nejhezčí v Praze. Výjimečnost bývalého německého evangelického hřbitova v pražských Strašnicích spočívá v tom, že na dlouhá desetiletí upadl v zapomění, a proto se dochoval téměř v původní podobě. Tvrdí to také architekt Filip Ditrich, odborník na funerální architekturu.
„Je to hřbitov, který má pohnutou historii, s důrazem na to, že je německý. Po válce byl oficiálně zrušen. Uvažovalo se o jeho likvidaci. Naštěstí časem přišla revoluce a hřbitov získal památkovou ochranu. A v roce 2015 došlo k jeho rekonstrukci ve smyslu zachování toho starého a původního. Hřbitov je plný náhrobků z 19. a první poloviny 20. století. Díky architektonickému a urbanistickému řešení celého areálu je možné zde znovu pohřbívat, ukládat zpopelněné ostatky různými způsoby.“
Na pokraji likvidace
Na hřbitově, který pražští Němci založili koncem 18. století, je nejstarším hrob Eduarda Stickela z roku 1828. Koncem dvacátého století tu správa hřbitova registrovala 598 hrobů a 54 hrobek. Vesměs šlo o Pražany německé národnosti evangelického vyznání. Počátkem 19. století měla Praha necelých sto tisíc obyvatel a zhruba polovinu tvořili Němci. Po konci druhé světové války musela z Prahy odejít většina Němců a na hřbitov ve Strašnicích se zapomnělo.
Hřbitovní kaple, dílo německého architekta Adolfa Foehra, byla od roku 1955 dána do užívání Československé církvi husitské, která v ní zřídila kolumbárium. V roce 1958 pražský magistrát rozhodl o likvidaci hřbitova s tím, že pozemek se využije pro rekreační a sportovní účely. Hřbitov už byl oficiálně uzavřený, ale řada pražských rodin sem dál ukládala urny s popelem svých blízkých. K likvidaci hřbitova nakonec nedošlo.
Někdy kolem roku 2000 vznikla myšlenka, že se zboří větší část hřbitova a na zbytku bude pohřebiště padlých německých vojáků. Uvažovalo se o přemístění jejich ostatků z celých Čech. Z ambiciózního projektu nakonec z finančních důvodů sešlo a pravděpodobně také kvůli odporu památkářů a části veřejnosti. Nakonec byl v roce 2002 hřbitov prohlášen kulturní památkou. Před deseti lety se hřbitov znovu oficiálně otevřel, i když se tu už nepohřbívá do země. Po celkové rekonstrukci se na malebném hřbitově naproti krematoriu ve Strašnicích ukládají urny a rozptylují zpopelněné ostatky.
Král železnic, průmyslník a konstruktér lokomotiv
Asi nejznámější osobností, které patří hrobka u zdi německého hřbitova je Moritz Groebe, majitel nejslavnější vinohradské vily Grébovka. Narodil se v roce 1828 v Kahle v Sasku. Jako talentovaný technik propadl kouzlu železnic v době jejich největšího rozkvětu. Stavěl koleje, mosty a tunely po celém Rakousku. Po čase přešel do Prahy a v roce 1869 se stal spolumajitelem v železničních společnostech. Byl velmi bohatý, a tak mohl vykoupit pozemky bývalých vinic na Vinohradech. Terén pro stavbu vily a rozsáhlé zahrady vyrovnal vykopanou zeminou z nedalekého železničního tunelu. Novorenesanční vilu, kterou dodnes můžeme obdivovat dal postavit podle návrhu architektů Antonína Viktora Barvitia a Josefa Schulze.
Kousek od Groeba je pohřben Carl Umrath, průmyslník, který narodil se v Hausachu v Bádensku-Württembersku. Konstruoval a vyráběl žací a secí stroje, mlátičky a později i předchůdce traktorů, parní lokomobily. Řadil se k předním závodům v zemích Koruny České, své stroje prodával do celého Rakouska-Uherska. Do české historie se zapsal tím, že se v listopadu 1888 stal členem výboru pro přípravu Jubilejní zemské výstavy v Praze. Dalšími členy byli František Křižík, textilní král Emil Kubinzky, nebo majitel největší stavební firmy v Čechách Václav Nekvasil. Tito pánové rozhodli, že výstava se bude konat v roce 1891 na paměť stého výročí první průmyslové výstavy v Praze, a proto ponese v názvu „jubilejní“. Přestože němečtí podnikatelé velkou většinou výstavu bojkotovali, měla mimořádný úspěch. V Praze po ní zůstalo známé výstaviště v Holešovicích. Carl Umrath zemřel 24. března 1895 ve svém domě v Praze-Bubnech ve věku 49 let na zánět slepého střeva.
Další známou osobností, která zde leží, je Oscar Dolch, šéfkonstruktér lokomotivky Škodových závodů v Plzni, autor úspěšné řady rychlíkových lokomotiv, kterou fanoušci železnic (šotouši) důvěrně znají jako Mikádo. Spolu s Vojtěchem Kryšpínem, šéfkonstruktérem konkurenční ČKD, patřil Oscar Dolch k nejlepším konstruktérům lokomotiv v Evropě. S odchodem Němců z Prahy po válce byl hřbitov opuštěný. O německé hroby se nikdo nestaral. Také původní hrob Oscara Dolcha byl téměř zničen. Díky spolku železničních nadšenců byl jeho náhrobek obnoven v původní podobě.
Impresário a diva
Angelo Neumann byl ředitelem Nového německého divadla v Praze dlouhých 22 let. Před tím byl v celém Rakousku známý jako barytonista, režisér, impresário a divadelní ředitel Stavovského divadla. Byl milovník Wagnera, s jeho tetralogií Prsten Nibelungův podnikl úspěšné turné do carského Ruska. V roce 1899 zavedl v Praze proslulé každoroční festivaly Maifestspiele (Májové slavnostní hry) s hostováním zahraničních umělců. Neumann měl smysl pro uměleckou kvalitu i šťastnou ruku při jejich výběru. V jeho divadle dirigoval Gustav Mahler, Karl Muck, Franz Schalk a Leo Blech. Uváděl s nimi operní cykly Mozarta, Webera, Verdiho a samozřejmě Wagnera.
V pražském divadle se jeho profesní a životní cesty protnuly s divou německé scény Johannou Buska. Mimořádně talentovaná a krásná Johanna začínala svou zářivou kariéru ve Wiesbadenu a Berlíně. Získala prestižní angažmá ve Dvorním divadle v Petrohradě. Hrála před evropskými panovníky, před carem Alexanderem II. a německým císařem Vilémem I. V letech 1874–1880 pak působila ve Dvorním městském divadle ve Vídni a právě tady se stala blízkou přítelkyní rakouského korunního prince Rudolfa. Až musel zasáhnout samotný mocnář. Na příkaz císaře Františka Josefa I. se 20. května 1880 ve věku 32 let musela provdat za osmašedesátiletého generála císařské tělesné gardy hraběte Töröka. Za necelých devět měsíců se jí narodil syn Alexander a starý generál brzy zemřel. Jako osmatřicetiletou primadonu ji angažoval do Královského zemského německého divadla Angelo Neumann.
Za svého působení v Praze vystoupila v řadě hlavních rolí, například v divadelních hrách Zaza, nebo Fedora. Buska se pak provdala za ředitele Neumanna. Po jeho smrti v prosinci 1910 už nikdy nehrála, chvíli se věnovala řízení divadla a pak se stáhla do ústraní. Zemřela v lázních nedaleko Drážďan 16. května 1922. Její náhrobek byl díky své umělecké a památkové hodnotě restaurován a s dalšími 14 náhrobky prohlášen kulturní památkou.
Německý evangelický hřbitov se na první pohled ničím od těch českých neodlišuje, kromě německých jmen na náhrobcích. Je vůbec mezi nimi nějaký rozdíl?
„Tím, že jsme v jedné kulturní bublině, rozdíly nejsou markantní. Jediná věc, která mě napadá, jsou nízké mříže, které obepínají několik samostatných hrobů. To na českých hřbitovech není. Ale najdeme je i na dalších německých hřbitovech, které zůstaly v Sudetech,“ řekl na závěr znalec funerální architektury Filip Ditrich.
Související
-
Příběhy pražských hřbitovů
Seriál vás zavede do fascinujícího světa pohřební architektury a historických osobností. Jak se hřbitovy měnily v čase a proč dnes přitahují zájem nejen pozůstalých?
