Ďáblický hřbitov: Mrazivá historie za kubistickými zdmi
Těsně před první světovou válkou vyprojektoval architekt Vlastislav Hofman velký hřbitov za Prahou. Jako jediný na světě v kubistickém slohu. Jeho odlehlosti zneužili Němci za okupace a komunisté v padesátých letech. Stovky obětí jejich zvůle tady skončily v anonymních hromadných hrobech.
Královské město Praha mělo na začátku dvacátého století ambiciózní plán na vybudování velkých pohřebišť mimo své území. Chtělo tak vyřešit situaci na přeplněných menších hřbitovech a stvořit důstojná místa posledního odpočinku. Magistrát počítal s výstavbou tří velkých hřbitovů na obvodu Prahy. Pro obyvatele na pravém břehu Vltavy v severovýchodní části Prahy měl sloužit ďáblický hřbitov, pro jihovýchodní část Prahy byl naplánován hřbitov na Chodovci a pro levý břeh Vltavy hřbitov v Ruzyni na Dlouhé míli. Architekt Vlastislav Hofman už v předvečer první světové války vyprojektoval pro Ďáblice velkolepý hřbitov v tehdy nejmodernějším kubistickém slohu. Bohužel počínající dílo překazila válka. Ing. arch. Filip Ditrich, který se věnuje funerální architektuře, projekt oceňuje:
"Byl to velmi ambiciózní plán, ze kterého se realizoval jenom hřbitov v Ďáblicích, a to ještě ne v zamýšleném rozsahu. Bohužel z těch dokončených staveb máme postavené pouze oplocení a původní hlavní bránu se dvěma pavilóny. Součástí tohoto návrhu byla i obřadní síň a několik dalších objektů. Nadcházející události 20. století tomu vlastně zabránily."
Ďáblický hřbitov, který byl po svém založení znám také jako Pražský ústřední hřbitov s rozlohou téměř čtrnáct a půl hektaru je po Olšanských hřbitovech druhým největším pohřebištěm v Praze. Od roku 1958 je chráněnou památkou a od roku 2017 národní kulturní památkou České republiky.
Za zdmi hřbitova
V jižní části hřbitova je rozptylová loučka s novou obřadní síní. Vedle ní je také od roku 2015 Les vzpomínek. Roste tu asi tři sta mohutných stromů, k jejichž kořenům se v urnách z rozložitelného materiálu ukládá popel zesnulých. Na kmenech vzrostlých stromů jsou připevněné dřevěné cedulky se jmény zemřelých. Nedaleko odtud je také od roku 2023 Luční hřbitov, určený k ekologickému pohřbívání těl do země. V severní části hřbitova v Ďáblicích je menší prostor, kam se ukládají ostatky neznámých osob. Nejčastěji jde o oběti trestných činů nebo o lidi bez domova. Také se tam ukládají ostatky, které nebylo možné identifikovat a které není možné podle zákona o pohřebnictví zpopelnit. Na Ďáblickém hřbitově najdeme přes dvacet tisíc řadových hrobů, tisíce urnových náhrobků a je tu i poměrně rozsáhlé kolumbárium. V Ďáblicích byste asi nehledali Slavín s místem odpočinku pro význačné osobnosti našich dějin. Ale najdou se. V rodinném hrobě je tady například pochován básník a překladatel Kamil Bednář s manželkou Emilií, spisovatelkou a překladatelkou, která svého manžela přežila o dvacet šest let. Společnou hrobku zde mají otcové Salesiáni z nedalekých Kobylis.
Krutá léta dvacátého století
Nejtemnější kapitolou Ďáblického hřbitova jsou hromadné hroby. Zavedli je Němci hlavně pro oběti Heydrichiády, které nejčastěji popravovali v nedalekých Kobylisích.
K severní zdi hřbitova se ukládaly lidské ostatky do neoznačených, šachtových hrobů od onoho června 1943 až do roku 1961.
V době Protektorátu Čechy a Morava sem Němci pohřbívali kromě obětí Heydrichiády účastníky II. odboje. Jsou mezi nimi výsadkáři Jan Kubiš a Jozef Gabčík, kteří připravili o život Heydricha a jejich spolubojovníci, kteří s nimi padli v kryptě kostela na Novém městě. V květnu 1945 sem pochovali ostatky bojovníků z pražských barikád, padlých hlavně při obraně dnešního mostu Barikádníků.
Po skončení druhé světové války se toto pohřebiště stalo místem posledního spočinutí tělesných ostatků dopadených nacistů a domácích kolaborantů, kteří byli odsouzeni k trestu smrti poválečnými mimořádnými lidovými soudy. Šlo v první řadě o zastupující říšské protektory K.H. Franka a Kurta Daluege, ministra Emanuela Moravce (spáchal sebevraždu) a příslušníky kladenského gestapa, kteří organizovali popravy a vypálení Lidic. Skončil tu také zrádce parašutistů Čurda.
Po únoru 1948 pokračovali v pohřbívání popravených politických vězňů, bylo jich téměř sto, příslušníci komand komunistického režimu. Ukládali sem i odsouzené, kteří zemřeli v žalářích. Jde zhruba o sto padesát umučených, mezi kterými jsou známá jména pátera Josefa Toufara a manželky generála Josefa Mašína Zdeny, matky bratří Mašínů. Pátrání po jejích ostatcích bylo bezúspěšné. Podařilo se pouze najít ostatky faráře Toufara, ale je nutné říci, že šlo o ojedinělý, šťastný nález. Pátralo se po něm na základě nákresu jednoho z hrobníků, kteří tělo v roce 1950 ukládali. Po několika dnech byly jeho ostatky nalezeny a bezpečně identifikovány.
O hromadné hroby v Ďáblicích se už roky vede spor mezi odborníky i laickou veřejností. Zda ostatky vyzdvihnout a pokusit se je identifikovat. O to se snažili signatáři petice Nenechme je tam! Nebo zda toto místo už ponechat v klidu a žádné další exhumace neprovádět, jak se snaží prosadit většina odborníků.
Ďáblický hřbitov za svými zdmi ukrývá pietní místo mimořádného významu a měly by tomu odpovídat i zamýšlené kroky.
Související
-
Příběhy pražských hřbitovů
Seriál vás zavede do fascinujícího světa pohřební architektury a historických osobností. Jak se hřbitovy měnily v čase a proč dnes přitahují zájem nejen pozůstalých?
