Výstava fotografií, které pomohly zachránit pražský Žižkov před demolicí
Koncem 50. let přišly komunistické úřady s plánem zbourat pražský Žižkov a nahradit ho moderní panelovou zástavbou. Plány postupovaly pomalu a teprve v 70. letech pověřily fotografa Pavla Štechu, aby zdokumentoval špatné podmínky ve čtvrti.
Jeho fotografie však měly nezamýšlený účinek: místo aby ospravedlnily ničení, pomohly zmobilizovat úsilí o zachování památek.
Strhující příběh nyní přibližuje nová internetová výstava Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR s názvem Předvečer asanace. Jejím kurátorem je historik Petr Roubal.
Kdy se poprvé objevily plány na asanaci Žižkova?
„Velmi často je to prezentováno jako jeden ze zločinů komunismu proti městu, ale ve skutečnosti jsou historické kořeny mnohem hlubší. Podobně jako v západní Evropě a ve Spojených státech existovalo velmi silné modernistické nebo funkcionalistické hnutí, které považovalo tyto městské čtvrti za nehygienické, a chtělo je nahradit jednopodlažními budovami obklopenými zelení.
Takové plány byly skutečně realizovány v mnoha západoevropských městech, ale z různých důvodů ne v Praze. Takže mnozí z těchto urbanistů, kteří byli ovlivněni le Corbusierovými myšlenkami, se pak za komunismu stali urbanisty Prahy. A pak na konci padesátých let komunističtí urbanisté a následně i vláda a komunistická strana rozhodli, že toto je řešení pro všechny vnitřní městské části Prahy."
Jaké argumenty používali komunisté pro své plány na zbourání nejen Žižkova, ale jak říkáte, i dalších historických čtvrtí?
„Byly to v podstatě dvě myšlenky. Jedna byla, že tyto čtvrti nejsou vůbec vhodné pro moderní život. A měli pravdu - tyto čtvrti byly postaveny jako investiční příležitosti. Byla to snaha o maximální zisk z pozemků, které developeři získali, a podmínky pro bydlení v těchto domech byly opravdu druhořadé, hustota zástavby byla dvakrát až třikrát vyšší než normy.
Druhým důvodem bylo, že komunisté usilovali o rovnost v přístupu k bydlení, a k tomu tyto domy nebyly vhodné, protože velikost bytů v těchto čtvrtích byla různá, stejně jako životní podmínky."
Na podporu své vize si projektanti najali fotografa Pavla Štechu, ale nevyšlo to podle jejich představ, že?
„Přesně tak. A to je na celém příběhu asi to nejzajímavější. Pavel Štecha, který se později stal jednou z klíčových postav české dokumentární fotografie, právě dokončil studia a tohle bylo jeho první zaměstnání, které mu bylo nabídnuto přes jakousi síť přátel. Šlo o to, že studio SIAL vědělo, že potřebuje sociologický tým, který by pokryl vztahy místních obyvatel ke čtvrti, životní podmínky a tak dále. A ten sociologický tým pak najal Pavla Štechu, aby vytvořil sociologickou fotografii čtvrti. Jeho úkolem bylo zachytit exteriéry, ulice a stav domů, ale také interiéry, tedy to, co je uvnitř bytů. Strávil tam spoustu času a vytvořil značné množství umělecky vysoce ceněných prací. A když pak architekti viděli fotografie, změnili názor na to, co dělají."
Když říkáte, že vytvořil rozsáhlé dílo, o kolika fotografiích mluvíme?
„Kontaktoval jsem vdovu po Pavlu Štechovi Alici Štechovou, které jsem strašně vděčný za veškerou pomoc. Fotografií a negativů byly stovky, možná tisíce, a trvalo nám několik měsíců, než jsme je prošli. Tato výstava je vlastně první, kdy je řada těchto fotografií vystavena. Ale samozřejmě jsme udělali i výběr z fotografií, které Pavel Štecha v určitém okamžiku považoval za hodné vystavení."
Kolik snímků je tedy k vidění v rámci vaší internetové výstavy?
„Vybrali jsme přes 70 fotografií a formát online výstavy využívám k tomu, abych vystavil více fotografií, než by se podle mého názoru vešlo do klasické výstavní síně. Myslím, že formát online výstavy to umožňuje a může sloužit i jako jakýsi archiv. Sám Pavel Štecha by byl asi vybíravější."
Dlužno říci, že projekt demolice Žižkova se příliš daleko nedostal a Pavel Štecha v tom sehrál zásadní roli. Jak velká část čtvrti byla zničena? A jak se stalo, že plány byly nakonec zastaveny?
„Architektonický ateliér SIAL se nakonec k přestavbě Žižkova nedostal. Paradoxně to byl památkový ústav, který plán realizoval. Nebylo to proto, že by komunistickým plánovačům tolik záleželo na památkové hodnotě čtvrti, ale bylo to citlivé z hlediska pohledu z Pražského hradu. Čtvrť je totiž z Pražského hradu docela dobře viditelná a oni se obávali, že tradiční panelákové sídliště bude na tom místě vypadat divně. Památkový ústav se tedy pokusil navrhnout panelové sídlištní bloky tak, aby více odpovídaly zbytku čtvrti, což znamená, že v podstatě zachoval tradiční bloky domů.
Nakonec byla zbourána asi třetina čtvrti, takže většina bytových domů zůstala zachována. Kvůli těmto demoličním plánům však bylo na 20 let zakázáno do čtvrti investovat. To změnilo sociální i etnickou strukturu čtvrti. Tak se z ní stala jedna z nejchudších pražských čtvrtí s poměrně vysokým počtem Romů. Než se dostalo na demolici zbytku Žižkova, atmosféra v odborných kruzích, ale i v celé společnosti se změnila. Vznikl pocit, že se ničí něco cenného. Že ty domy, bez ohledu na to, jaké poskytují podmínky pro život, mají hodnotu samy o sobě.
A tento posun, který nastal v 80. letech, se tak trochu urychlil s perestrojkou, s tím, že se o těchto otázkách mohlo otevřeně diskutovat. A bylo to především v odborné komunitě, zejména mezi mladými architekty, kteří začali proti těmto plánům protestovat. Ale tyto plány stále existovaly, a i když v roce 1989 k žádnému bourání nedošlo, teprve sametová revoluce tomu učinila skutečnou přítrž. Takže je to rozhodně politická změna, která čtvrť zachránila."
Co se stalo s lidmi z té třetiny Žižkova, která byla zbourána?
„Obecně tyto asanační plány nepočítaly s tím, že by se lidé vrátili. Ty byty tam dostal někdo jiný. To znamená, že museli zajistit bydlení někde jinde a tím se tam samozřejmě ničila sociální struktura. Je to takové smíšené, co se týče reakcí, protože se vlastně stěhovali do lepších bytů. Řada žižkovských bytů neměla vlastní koupelnu a některé neměly ani záchody. Topilo se v nich uhlím, které se muselo každý den nosit ze sklepa a tak dále."
Související
-
Hlavní město Praha
Hlavní město. Sem se sbíhají všechny cesty, sem míří milióny návštěvníků ze celého světa. Město bohaté historie, nádherné architektury a skvělého kulturního života.
