Když je před vámi dětský voják s puškou, strach mít musíte, říká fotoreportér Jan Šibík
Fotoreportér Jan Šibík podnikl více než dvě stě reportážních cest, zachytil historické okamžiky, dokumentoval války i lidskou bídu. Fotil pád Berlínské zdi, revoluci v Československu, zemětřesení, a nejnověji uprchlickou vlnu. Poslední roky vede fotografické workshopy v České republice, i v zahraničí. Své fotografie teď vystavuje v Českém centru Praha v rámci festivalu Jeden svět. Jan Šibík přiznává, že má na cestách strach, jako třeba, když se setkal s dětskými vojáky v Libérii.
Jan Šibík se nerad dívá na svoje starší fotky, protože si na nich všímá chyb. Na druhou stranu říká, že když byl mladší, byl odvážnější, takže dneska by mnohé z nich nevznikly.
Fotit v některých zemích je dnes velmi nebezpečné. Kde je to nejhorší?
"Sýrie, Irák, Afghánistán. U Islámského státu je to nemyslitelné, to by byla otázka pár vteřin, než by vás zajali. To jsou nejnebezpečnější místa. Před pěti či šesti roky jste po té zemi mohli putovat, nebyl problém. V dnešní době je bezpečnostní riziko obrovské. Za prvé to po mě nikdo nechce, za druhé o to nemá nikdo zájem, a za třetí by to stálo obrovské peníze. Museli byste mít pronajaté auto, ochranku, která by stále hodně peněz a stejně by ve finále utekla. Já radši jedu do Indie, kde je moc skvělých témat, zatímco v Afghánistánu pracujete pod obrovským strachem, alespoň já. Možná bych nakonec jel, ale zvažoval bych to."
Zemětřesení na Haiti přebilo rabování
"V roce 1988, to byla i moje první cesta, bylo zemětřesení v Arménii. V roce 2001 velké zemětřesení v Turecku a pak jsem byl v roce 2010 na Haiti. Tam se stala zajímavá věc. Vždycky tam byla dominantní destrukce tou přírodou. Ale na Haiti mi to přebilo rabování. Vždycky se najde pár grázlů, kteří situace využijí a někde něco seberou. Ale na Haiti to nebyli jednotlivci, ale stovky, možná tisíce lidí, kteří využili té situace."
Často fotíte v místech, kde lidé prožívají tragédie. Jak se k tomu staví?
"Většinou velmi vstřícně. Sám jsem někdy překvapen, že mi nedají ruku před objektiv. To se mi stává málo. Spíš se mi to stane, když fotím běžnou věc na Václavském náměstí, stane se mi to více v západní Evropě, kde mají lidé tendenci chránit své soukromí přehnaně. Ti lidé, kteří by v situacích, o kterých mluvíte, měli právo, ti to většinou neudělají. Naopak mě třeba vedou ještě do další chatrče, kde je někdo ještě v horším stavu. Až mě nutí, abych fotil. Ne že by chtěli být na těch fotkách, ale věří, že přes ty výstavy, přes publikování jim třeba někdo pomůže."
Nemáte někdy z toho depresi?
"Na jednu stranu mám depresi, na druhou stranu jsem nadšený, že žiju v zemi a v prostředí, kterého se to netýká."
Můj názor na uprchlíky se vyvíjel
"Mám pocit, že těmi fotkami v poslední době spíš irituji. Bohužel obě strany. Nechci to vidět černobíle. Na jednu stranu fotím humanitární věci třicet let, tak je ve mě zakořeněné, že by se těm potřebným mělo pomáhat. Na druhou stranu vidím, že o pomoc žádá velké množství těch, kteří na to nemají právo. Teď to vidím tak: pomoc ano, ale jen těm, kteří to opravdu potřebují. Ale vynořuje se moc otázek. Jak poznáme ty potřebné, jak zjistíme, že dotazníky, které vyplní za dvacet minut na hotspotu jsou pravdivé, jak jim vysvětlíme, že když přestěhují celé rodiny za polární kruh, tak že tam budou nešťastní. Jak do toho zapojit arabské země, aby zůstávali spíše v okolí, to nikdo neví."
"Mýlíte se, nejsem systematický člověk. Jsem chaotik. Musím si sám najít zajímavé téma. Nafotit ho, dát do nějakého tvaru, aby to bylo zajímavé pro časopis nebo výstavu. To udělat musím. Problém je, když mám v těch desetitisících záběrech něco hledat. Mám chaos v discích, soubory se mi tam opakují, aby se nestalo, že když mi jeden disk odejde, že o všechno přijdu. Tam už nedokážu ten chaos zvládnout. Potřebuji třeba konkrétní fotku, a já vím, že ji mám, tak mi dělá velký problém tu fotku najít," uvedl Jan Šibík, vydavatel tří fotografických publikací, majitel několika prestižních fotografických cen, a organizátor humanitárních sbírek.
