Komunisté ji pohřbili. Teď Milena Duchková-Neveklovská vstoupí mezi sportovní legendy
Olympijská vítězka ve skocích do vody z Mexika 1968 Milena Duchková-Neveklovská žije v Kanadě. Získá Cenu Emila Zátopka, kterou od roku 2000 dostávají české sportovní legendy.
Ocenění převezme na čtvrtečním slavnostním vyhlášení novinářské ankety Sportovec roku 2024. Zlato z desetimetrové věže získala jako šestnáctiletá. Při trénincích tehdy skákala až 80 skoků denně.
Zařazení mezi největší legendy českého sportu si váží. Vzpomínala, jak jí na společných besedách pomáhala výřečnost legendárního vytrvalce Emila Zátopka. "Mně v těch šestnácti, když jsme chodili na besedy, dělalo problém ze sebe něco dostat," prozradila dvaasedmdesátiletá Milena Duchková-Neveklovská.
Komunisté ji pohřbili. Na Olšanech udělali hrob
Na začátku 80. let minulého století se usadila s manželem a volejbalovým trenérem Petrem Neveklovským v Kanadě. Tehdy dostala povolení vycestovat do Kanady, aby tam trénovala reprezentaci ve skocích do vody. Zpátky se už nevrátila.
Za emigraci byla mezi tím v Československu odsouzena ke třem letům odnětí svobody. Byla dokonce prohlášena za zesnulou. Byl jí vybudován hrob na Olšanech a jeho záběr se objevil v Československém filmovém týdeníku.
„O mém údajném pohřbu jsem dlouho nevěděla. Prý to šlo v týdeníku, že na Olšanech mám hrob. To by mě zajímalo, jestli ten hrob tam opravdu ještě je, nebo není, zatím jsem se nedostala k tomu to zjistit. Ale aspoň mě pohřbili na Olšanech, to je pěkný hřbitov. A když už mě jednou pohřbili, třeba budu dlouho žít. Už jsem si to jednou zažila, tak proč umírat podruhé," vyprávěla ve svém medailonku pro Paměť národa Milena Duchková - Neveklovská.
Do rodné země se od pádu komunistického režimu v roce 1989 pravidelně vrací. "Teď sem jezdím jednou dvakrát za rok. Kromě covidu, to bylo přes tři roky, co jsem tu nebyla," řekla.
Stomatologii vystudovala v Kanadě znovu
V Kanadě jí neuznali lékařskou fakultu z Československa, proto vystudovala stomatologii znovu. Ve Vancouveru si zřídila ordinaci, kterou sice už před lety prodala, ale stále tam jednou týdně pracuje.
Mimo to nejvíc času tráví se šesti vnoučaty. A stále sportuje. Lyžuje, hraje tenis. "Teda nevím, jestli se to dá nazvat tenis. Ale běhám po kurtě s raketou a snažím se míček dostat na druhou stranu. Začala jsem pozdě, je to velice rekreační," uvedla.
Skočit po hlavě z desetimetrové věže už by si netroufla. "To by mi asi upadla ramena, nejsou na to zvyklá. Po nohou skočím z desítky cokoliv. Možná je to deset let, kdy byla možnost si skočit. Většinou jsou ty desítky zavřené, tam se nesmí," řekla. Základy skákání do vody ale odrostlejším vnoučatům ukazuje. "Teď je učím spadnout po hlavě do vody. To jim ukazuju, to není problém."
Medaile se dnes vážím víc než v šestnácti
Olympijského zlata si dnes váží víc, než když ho získala. "Bylo to krásné, ale v těch šestnácti si každý myslí, že to je samozřejmé. Vyhrávala jsem, tak jsem vyhrála další závod. Později člověk zjistí, že to něco znamená," svěřila se. Olympiáda v Mexiku byla její první cestou do zámoří. "Když jsem odjížděla, byla jsem nejmladší a samozřejmě nejmenší. Mám fotku s jedním basketbalistou, jsem mu asi po pás," směje se žena, která měří 157 centimetrů.
Olympijskou medaili získala ještě v Mnichově 1972, kdy skončila druhá. "Takže jsem zklamala a byla jsem poslaná domů hned druhý den," popsala tehdejší reakci. Startovala také na OH 1976 v Montrealu, ale po zranění ramena nepostoupila z kvalifikace.
