Ripellinova Magická Praha stále láká čtenáře i nakladatele

Knihu Magická Praha napsal italský vědec Angelo Maria Ripellino, ale věnuje se české tématice a pro české prostředí má dodnes velký význam. Knižní esej Magická Praha se u nás objevil už za totality jako exilová publikace, po revoluci se navázalo na jeho popularitu a přídech zakázanosti a vyšel hned několikrát po sobě v oficiálních nakladatelství, naposledy před nedávnem v Argu. S Jiřím Stromšíkem, autorem doslovu k prvnímu povolenému vydání rozmlouvá Vilém Faltýnek.

Jak jste se vy jako renomovaný germanista dostal k tomu, že jste psal doslov v prvnímu oficiálnímu českému vydání Prahy magické? Proč si vás germanistu vybrali jako odborníka na italského spisovatele?

„Já si myslím, že to souvisí s tématikou a zaměřením té knížky. Tam se totiž nemluví pouze o české kultuře nebo o české literatuře, nýbrž Ripellino tady velmi souhrnně, synteticky, ba synkraticky pojednává kulturu této země. To, pro co mají Italové jméno boemo, Němci böhmisch a pro co my vlastně označení nemáme. Protože böhmisch znamenalo de facto zdejší zemskou příslušnost. My na to máme jen slovo: český, a to v obou významech: národnostním (etnickém) a také zemském. Takže tento kulturní topos je tématem Ripellinovým. V jeho očích byl konglomerátem až syntézou tří etnických nebo kulturních složek. A to byla česká, německá a židovská. A právě na tomto souhrnném pohledu na zdejší kulturu staví tématicky i materiálově celou knihu.“

Ripellino byl vědec, bohemista, ta jeho kniha ale není přísně vědecká. Jak byste označil její žánr?

„Vůči této knize byla ještě před tím, než tady vyšla oficiálně v 90. letech, když tu ještě kolovala ve vydání z Indexu v Kolíně nad Rýnem, se tu ozvala řada námitek, zejména z řad bohemistů. Ty námitky samy o sobě byly myslím zcela oprávněné a můžeme se o nich ještě zmínit, ale v jednom zásadním ohledu kritici neměli pravdu: totiž v tom, že ta kniha nebyla zamýšlena ani prezentována jako vědecká literárně historická studie. Toto je velmi osobní esej. je to kniha přiznaně esejistická a tak je asi dobře k ní přistupovat. Mimochodem vzpomínám si, když tady byl před několika lety Ripellinův krajan Claudio Magris představit svou knihu Dunaj, tak padla rovněž otázka na to, co říká Ripellinovi, že tedy některé věci Ripellino netrefil správně, tak na to Magris tenkrát odpověděl: to přece není vědecká studie, čtěte to jako osobní vyznání a jako esej. To je myslím cesta k tomu, abychom tu knížku mohli vnímat v pravém světle. Na druhé straně bychom to neměli zjednodušovat jenom na to vyznání. To není citový výlev, tak kniha je - to musí uznat každý - neobyčejně erudovaná. A ta erudice se nevztahuje jenom na úzký okruh bohemistický, ale všimněte si, jak má třeba Ripellino načtenou třeba německou literaturu. Jistě je tam jenom výsek, který odpovídá jeho vkusu, ale německou romantiku má Ripellino načtenou jako germanista. Stejně tak má načtenou řadu zdejších německých autorů. A pochopitelně také avantgardu a evropskou a světovou modernu. Čili toto je fundament, na kterém si může potom dovolit velmi osobní a velmi citový tón, s nímž to zpracovává.“

Souvisí ten citový tón i s nějakým básnickým přístupem k faktům, s jejich kombinováním?

„Já bohužel neznám Ripellina jako autora poezie. K tomu se nemůžu vyjádřit. Ale já si myslím, že ten citový impuls byl dán především šokem ze srpna 1968. A to je myslím ještě druhý klíč k té knize. Srpen 1968 jako rozbití všech iluzí, které měl zřejmě i Ripellino počátkem roku 1968, a finis Bohemiae, jak on to nazývá. On konstruuje víceméně básnický, nikoli v přísném smyslu historický oblouk mezi srpnem 1968 a Bílou horou 1620. To jsou dva sloupy, nad nimiž se v Ripellinově pohledu klene oblouk neštěstí Bohemiae, těch 300 nebo 400 let, přísně vzato od doby rudolfinské. Dobou rudolfinskou on se velmi zabýval, jeho vášní je manýrismus, a ten se mu pak pojí s dekadencí a také s avantgardou. Ten citový impuls byl do značné míry dán tím, že jeho generace ztratila iluze o možnosti reformování komunismu, za druhé on byl zcela konkrétně odříznut od země, ke které měl vysloveně citový vztah, měl tu řadu velmi dobrých přátel, jeho manželka pocházela odsud, měl tu okruh přátel a ctitelů, a od toho byl najednou odtržen. A to byl zřejmě také faktor, který určoval volbu tóniny.“

Tady je asi potřeba připomenout, že Ripellino se v roce 1968 ostře postavil proti okupaci a následkem toho měl vstup k nám zapovězen. A odsud ta emoce zklamání. A proto vy jste taky ve svém doslovu z roku 1989 mluvil o Ripellinově návratu.

Někdy se název překládá jako Praha magická, někdy jako Magická Praha. Jak je to správně?

„Já bych dal přednost tomu Praha magická, ale myslím, že redaktoři v Odeonu tenkrát rozhodli správně, že ten archaismus tam opravdu nemusí být. ta archaičtější podoba slovosledu by možná byla příliš nápadná, ale já bych byl dal přednost tomu Praha magická, protože to souvisí s tím, co zajímá autora, totiž s tou zmizelou Prahou...“

K druhé části rozhovoru s germanistou Jiřím Stromšíkem, věnované zejména tomu, čím je kniha Magická Praha pro české kulturní prostředí objevná, vás pozveme za týden.