Rodina Heleny Kuzmové přežila na Ukrajině i stalinský hladomor
V dnešní krajanské rubrice se vydáme za českými krajany do ukrajinského Lvova. Češi se do tehdy ještě rakouské Haliče stěhovali už ve druhé polovině 19. století. Jejich potomci ale dodnes mluví dobře česky. To ostatně dokazuje u paní Helena Kuzmová, kterou jsem zastihla ve Lvově na Dnech české kultury. Vyprávěla přitom o opravdu pohnuté historii své rodiny:
Víte, odkud se Topinkovi dostali na Ukrajinu?
"Samozřejmě. Bylo to v 60. letech 19. století, když se spousta Čechů stěhovala na Ukrajinu. Dávali jim tam zem s tím, že tam budou mít práci. Tehdy v Čechách byla bída a mnoho lidí se vystěhovalo. Jak mi ale vykládal táta, nebylo to snadné. Táta se už narodil na Ukrajině. Dědeček měl dvanáct let, když se jeho rodina přestěhovala na Volyň. Dědeček to vypravoval tatínkovi a tatínek to pak vypravoval mně."
A víte, odkud z Čech jste přišli?
"Tím se zabýval můj bratranec Evžen Topinka. Babička Božena Válová byla asi z Rožmitálu a naše rodina byla někde od Hradce Králové."
Přišla tehdy na Ukrajinu velká skupina lidí ze stejného kraje?
"To přesně nevím, vím ale, že na Ukrajinu přijelo hodně lidí. A hrozně cestou plakali, to mi vykládal táta. Těžko se loučili s vlastí."
A tady museli všechno vybudovat, neměli tu nic...
"Nic. Absolutně nic tu neměli. Slíbili jim, že dostanou zem. A vybudovali tu na Volyni několik vesnic. Byla to třeba Vilšanka, odkud pochází můj táta. Táta o tom hodně vykládal."
Nenapsal třeba paměti?
"Ne, bohužel nepsal. Pořád nám ale zpíval písničky a vykládal, třeba různé hádanky. Všechno to bylo lidové. Nebo nám dvěma, mně a sestře, vyprávěl o rodině. My jsme ale neměli snadný život. To ne!"
Vy jste ještě hospodařili?
"To už ne. Já jsem se narodila v r. 1934 a sestra v r. 1938. Já jsem se narodila hned po hladomoru na Ukrajině. To bylo strašné!"
Co o tom hladomoru víte? Co se o něm u vás povídalo?
"Maminka mi o tom hladu vykládala, a tatínek také. Bylo to příšerné. Moji rodiče totiž měli před námi ještě dva syny. Byli ještě úplně malí a v r. 1933 zemřeli. Byla to nějaká dětská nemoc. Nebyli lékaři a maminka s tím druhým dítětem - jedno už zemřelo - šla do městečka k doktorovi. Šla přes velkou louku a tam bylo hodně obilí. A maminka vyprávěla, že ji potkala nějaká žena, která měla v ruce srp. A pořád maminku nutila, aby si sedla a odpočinula si, že je prý unavená. Maminku prý ale něco nutilo, aby si nesedala a šla pořád dál. A druhý den, když se už vrátila domů, slyšela venku strašný rámus. Když vyšla ven, uviděla hodně lidí, jak jdou za vozem. Na něm seděla nějaká žena. Prý jedla lidi, tak ji někam vezli. A maminka poznala, že to byla žena, kterou potkala na poli. Nevím, jestli to tak bylo ne. Co jsme ale tehdy prožili, bylo strašné. To byl hrozný teror. Já si to pamatuji. Když mi byly tři roky, to bylo v r. 1937, vzbudila jsem se v noci a vidím, že jede auto. Viděla jsem, jak házelo světlo na stěnu. Světlo nesvítilo, elektřina nebyla. A slyšela jsem, jak tatínek potichu vstal, šel k oknu a dívá se ven. A mamince potichu říká, ať spí, že jeli někam dál. To bylo totiž období, kdy k někomu v noci přijeli, člověka sebrali, a nikdo se už o něm později nedozvěděl, co se s ním stalo."
A nikdy se už nevrátil...
"Nikdy se nevrátil, takových případů bylo hodně. A tatínek s maminkou se hrozně báli. Tehdy se totiž cizinci považovali za nepřátele. Přitom jsme už mluvili ukrajinsky, ale stejně k nám neměli důvěru!"
A udávali se třeba i lidé mezi sebou, sousedi na vesnici?
"Ano, myslím, že ano. Pokud vím, tak to pak sledoval Evžen. On se tím zabýval. Hodně Čechů se tak dostalo do vězení a koncentráků a někteří se vůbec nevrátili. V tom období jsme se hrozně báli. A pak přišlo druhé těžko období, to byla válka. To bylo taky strašné."
Jak jste ji tu přežili?
"Pamatuji si, že jsme dva měsíce seděli ve sklepě a vedle nás byla fronta. Slyšeli jsme, jak venku křičeli Urrááá, a za půl hodiny šly houfy zraněných vojáků. Některé vezli, někteří se třásli. A my se sestrou jsme stály u sklepa, kde jsme byly schované, a dívaly jsme se na to všechno. Maminka nás v tom sklepě dávala do kouta. Často totiž přiletěla letadla a bombardovala. A maminka nás v tom koutě přikryla peřinou, když prý tam vletí nějaký střep, tak se k nám nedostane, protože se zamotá do toho peří. A my jsme tam seděly a modlily se pořád Otčenáš. A třásly jsme se strachem."
Celou válku to u vás bylo tak nebezpečné?
"Bylo. Když přišli Němci, chovali se ze začátku dost vlídně. Já jsem od nich dostávala cukroví."
Ukrajinci prý dokonce Němce nejprve vítali...
"Ano, bylo to tak. Když ale Němci ustupovali, byli hodně naštvaní, nervózní a stávaly se nepříjemné věci. Mého tatínka málem zastřelili. Tatínek totiž nebyl ve válce, měl zlomenou ruku. A Němci k nám přišli na byt, hodně jich tam bylo. Nás vyhnali do jedné maličké světničky a celý byt byl jejich. Ráno pak dostali rozkaz, že musí odjet. Všichni se sebrali a odjeli na motocyklech. Jeden se ale vrátil a řekl mému tatínkovi, že tady zapomněl ponožky. A kde prý jsou? Táta řekl, že to neví. Táta totiž trošku mluvil německy, neřekl ponožky, ale fusekle. Ten voják ale byl tak naštvaný, že vzal pistoli, přiložil mu ji k hlavě a řval na něj. V tu chvíli se ale vrátil jeho přítel, který odjel dřív, a řekl mu, že ty ponožky vzal. A to mému tatínkovi zachránilo život."
Byly tu vypálené vesnice?
"Byly. Já jsem byla ještě malá a tam, kde jsme žili, si to nepamatuji. Ale slyšela, jsem že některé vesnice byly vypálené, české i ukrajinské, třeba Malín."
A když pak pro vás válka v roce 1944 skončila, neuvažovali jste, že byste šli zpátky do Čech?
"Bože, to byl tatínkův celoživotní sen! Tatínkovi ale úřady pořád nedůvěřovaly. A tatínek komunisty nenáviděl! Když jsme žili v Žitomyrském kraji, taková možnost vystěhovat se byla. Pracoval jako soustružník v jedné továrně, která byla přestěhovaná do Lvova. A jemu navrhli, že se s tím podnikem můžeme přestěhovat buď do Kyjeva, nebo do Lvova. Tatínek povídá, že pojedeme do Lvova, je to blíž k Čechám. Tak jsme se přestěhovali v r. 1940 do Lvova a zůstali jsme tam. V roce 1946 nebo 1947 ale byla uzavřená smlouva, že se Volyňští Češi můžou vystěhovat. A můj tatínek jel do Dubna, kde byl zástupce českého úřadu. Když tam přijel, řekl, že je Volyňský Čech. Ptali se ho, kde bydlí, a on jim řekl, že ve Lvově. - Tak to se nemůžete vystěhovat, řekli mu. To mohou jen ti, kteří bydlí na Volyni. Tatínek jim ale řekl, že na Volyni už skoro nikdo nezůstal. Úředník mu ale řekl, že se nesmí vystěhovat. Vystěhoval se ale můj strýc, tatínkův mladší bratr. Tatínkovi posílal spoustu dokladů, aby ho pustili do Čech. My jsme dokonce dostali doklad z českého velvyslanectví z Moskvy, že se můžeme vystěhovat, když nám to povolí sovětské úřady. Ty nám to ale nikdy nepovolily. Můj táta dokonce vzal mou mladší sestru za ruku a šel s ní na Státní bezpečnost ve Lvově. Přišel tam a řekl, že chce mluvit s vedoucím o tom, proč ho nepustí. Je přeci Čech, má potvrzení z českého velvyslanectví. Tak mu řekli - dobrá, dítě tu nechte! A on šel za nějakým vedoucím. Nevíme, o čem tam spolu mluvili, moje sestra ale říká, že když táta odtud vyšel, byl tak naštvaný, že se celý třásl. Ani ji nevzal za ruku, jen jí řekl - pojď!"
To je smutné. A teď už tu jste aspoň trošku spokojenější?
"Teď už jsme spokojenější. Já už se ale do ničeho nepletu, protože to stejně není tak, jak by člověk chtěl."
Byla jste se podívat v Čechách?
"Byla jsem tam jako turistka. Byla totiž taková skupina českých tlumočníků a s tou jsme tehdy jeli do Čech. Víckrát jsem tam ale nebyla. Pracovala jsem jako průvodkyně českých a polských turistů a ti mne hodně zvali. Vím, že to bylo od srdce, já jsem jim ale nemohla ani říct, že jsem Češka! Neměli jsme povolení dopisovat si přímo s někým z Čech. Když třeba přijela nějaká skupina z Čech, tak mi všichni říkali, jak mluvím krásně česky. Chtěli, abych jim napsala, že mi taky napíšou. A chtěli mou adresu. Tak jim píšu: Lvov, hotel Inturist, Helena Kuzmová. A oni se vždycky divili, jak to, že tu bydlím v hotelu. A já jsem říkala, že tam nebydlím, ale pracuji. Je to moje pracovní adresa. Jinak jsem to tenkrát nemohla udělat."