Rozhlasáci se rozloučili s Milanem Schulzem
Tento čtvrtek si v Českém rozhlase v Praze vzpomínali kolegové na Milana Schulze, jehož hlas znali po dlouhá léta posluchači českého vysílání Radia Svobodná Evropa. Novinář, spisovatel, dramatik a literární kritik zemřel v Mnichově 20. ledna 2014 ve věku 83 let.
Připomeňme si ho v jeho komentáři k debatě, kterou uspořádal Český rozhlas 6 k otázce, co nám přinesl Listopad 89 a uplynulých dvacet let."
S cinkáním klíčů v pozadí jsme se tu sešli všichni a k tomu ještě pár těch, kteří přežili v zahraničí. Od té doby tu spolu žijeme, včetně těch, kteří mezitím dospěli nebo se narodili. A nežijeme si špatně! Jen jsme si nestačili mezi sebou, třeba i po dobrém, vyřídit minulé účty. Hříšné dluhy i těžko pojmenovatelné splátky. A nejspíš to nikdy nestihneme učinit. I podle toho se utvářel a dodnes do značné míry udržuje český politický život. I proto je v něm tolik hulvátství a ostudných intrik. Zbavit se jich nebo je alespoň co nejvíc omezit, bude úkol pro příští dvacetiletí."
Na svého redakčního kolegu zavzpomínal například šéf českého vysílání Svobodné Evropy Pavel Pecháček:
"Já jsem si cenil jeho konzistence. Byl v tom dobrém slova smyslu pořád stejný. Byl to Milan Schulz, jak jsme ho znali třeba z pražského Semaforu, pak dlouhá léta coby vynikajícího novináře. Myslím, že to byla velká postava české žurnalistiky. Když říkám pořád stejný, tak si trochu protiřečím, protože Milan byl kdysi hodně nalevo. V postoji k světu se určitě změnil. K jeho způsobu jednání bych ale řekl: čím byl starší, tím byl stejnější!"
Pro redaktorku Svobodky Lídu Rakušanovou byl Milan Schulz kolegou i mentorem:
"Určitě jsem si cenila jeho obrovské kolegiality. On byl schopen se velice upřímně a naprosto nesobecky stát mým mentorem, aniž jsme si to kdykoliv řekli a aniž jsme se na tom dohadovali. To se stalo úplně přirozeně. A já jsem mu za to byla vždycky úžasně vděčná. A měla jsem pocit, že se přitom nenudil."
Dnešní komentátor Českého rozhlasu Plus Radko Kubičko ve Svobodce před lety začínal právě pod Schulzovým vedením:
"Byl především ohromně tolerantní. I když ne k profesionálním chybám, několik komentářů mi na začátku také nepustil, protože jsem psal "palicí". Byly to ostré výpady, někdy třeba i antikomunistické. To ale nesouviselo s jeho levicovým přesvědčením. Nijak mne za to však nepronásledoval, spíš mi vysvětlil, že takovým způsobem by se psát nemělo. Mělo by se psát věcně a všechno bychom měli mít argumentováno. Takže rozhodně byl tolerantní, charismatický a měl krásný rozhlasový hlas. Toho si na něm člověk okamžitě všimnul. Jeho hlas jsme znali už dřív a právě díky jeho hlasu jsem si ho představoval trochu jinak. On byl menší, bez vlasů a já jsem si myslel, jak je vysoký! Ten hlas byl opravdu nádherný. A byla s ním pohoda. Vždycky, když jsem přišel za ním do kanceláře, tak jsem nikdy neměl pocit, že jdu ke svému šéfovi, který mne bude cenzurovat, ale ke správnému chlapovi, který mi vysvětlí, když udělám nějakou blbost. Myslím, že tohle bylo nejdůležitější: měl velké charisma, krásný hlas, byl velice pohodový a vtipný."
To ostatně Milan Schulz dokázal i ve své knize Hledání zatraceného času. V roce 2006 odvysílal Český rozhlas 3 - Vltava desetidílný cyklus jeho vzpomínek.
