Sarajevo stále živé
Volby do sněmovny proběhnou už za půl roku. Úměrně blížícímu se termínu roste v celém politickém spektru nervozita. A v této souvislosti někteří představitelé opozice v posledních dnech opakovaně vyzvali k jednotnému postupu pravice. Tomu ale, jak uvádí Zdeněk Vališ, zřejmě stále brání vzpomínky politiků na následky tzv. Sarajevského atentátu, jehož čtvrté výročí si v těchto dnech také připomínají.
Když se řekne Sarajevo, vybaví se mnohým lidem hlavně Švejk, a onen mariášník, kterého dostala tajná policie do cely za zvolání sedm kulí jako v Sarajevu. Jiní lidé zase připomenou Sarajevo jako symbol utrpení bosenské války počátku devadesátých let. V posledních čtyřech letech ale Sarajevo nebo také Sarajevský atentát symbolizuje v Česku něco jiného: jednu politickou strkanici, nepříliš pěknou a už vůbec ne čestně vedenou. Jejím vnějším projevem byl koncem roku 1997 pád vlády Václava Klause, který posléze přerostl v politické zemětřesení.
Došlo k dramatickému rozkolu v ODS, vzbouřenci vytvořili Unii svobody, nastoupila poloúřednická vláda Josefa Tošovského, poprvé se konaly mimořádné volby, vítězná sociální demokracie uzavřela opoziční smlouvu s ODS a poprvé začal vládnout jednobarevný, i když menšinový kabinet. Kompletní proměnu české politiky pak znamenal vznik třetího silného bloku - čtyřkoalice, spojenectví Unie svobody, lidovců a dvou malinkých stran. Pád Klausovy vlády tedy nebyl obyčejnou demisí, jaká se čas od času přihodí všude ve světě. Tzv. Sarajevo silně ovlivňuje českou politiku dodnes, stalo se jejím traumatem. Nešlo o běžnou politickou kolizi, ale o výrazně osobní střet, jehož následky nezahladily ani následující čtyři roky. A zcela určitě je nezahladí ani půlrok zbývající do řádných voleb. Klaus a jeho stoupenci určitě neodpustí bývalým spolustraníkům podraz a zradu. Tak totiž oceňují počínání vůdců vzbouřenců Jana Rumla a Ivana Pilipa, kteří využili návštěvy premiéra Václava Klause v bosenském Sarajevu a z bezpečné dálky ho vyzvali telefonem k demisi.
Klausovci samozřejmě nikdy nezapomenou prezidentu Havlovi jeho přímou účast na sarajevských a následných událostech. Druhá strana naproti tomu bude dál hájit svou pravdu, že totiž premiér Klaus nebyl nikdy schopen rázně se postavit především finančním skandálům uvnitř ODS, nechtěl o nich vědět a tím je vlastně kryl. Uplynulé čtyři roky vzájemnou nedůvěru možná ještě prohloubily. A bezesporu se o to přičinila existence opoziční smlouvy. Klausovým občanským demokratům, ačkoli jsou formálně v opozici, umožnila smlouva výrazný podíl na moci ve státě. Vytvořila jim vlastně určitou jistotu stabilních poměrů ve stylu lepší sociálnědemokratický vrabec v hrsti než vidina holuba bývalých spojenců na střeše. Dohody dané opoziční smlouvou se prostě plní k vzájemné spokojenosti. Vidinu holuba naproti tomu nabízejí netransparentní partneři, mnozí navíc s cejchem zrádců. Nedůvěra čtyřkoaličníků vůči Klausovcům vychází ze stejné úvahy. Principy pravicové politiky vyměnili podle nich Klausovci za pragmatické spojenectví s levicí. Kde je jistota, že příště by spojenectví s ideově a programově bližšími stranami opět nevyměnili za dnešní pragmatickou jistotu? O důsledky Sarajeva zkrátka česká politická scéna stále zakopává na každém kroku.
