Sto let krajanského života ve Winnipegu

Česko-Slovenská Podpůrná Jednota ve Winnipegu slaví sté výročí

Stoletý život už stojí zato, aby se o něm hovořilo. Zastavme se tedy ve Winnipegu, kde první záznam o sdružování a organizování Čechů a Slováků v Manitobě pochází již z roku 1907. Tehdy bylo vytvořeno první hudební těleso, které velice rychle nabylo popularity na krajanských besedách. Roku 1913 se 70 krajanů rozhodlo vytvořit krajanskou organizaci. 54 z nich se stalo zakládajícími členy Česko-Slovanské Podporující Jednoty, o které je nyní řeč s Joem Dobrovolným, jejím předsedou, držitelem čestné Masarykovy ceny, udělované ČSSK v Kanadě.

Česko-Slovenská Podpůrná Jednota ve Winnipegu slaví své sté výročí. Je skutečně nejstarší česko-slovenskou organizací v Kanadě?

„Je, a nejen to. Je to nejstarší etnická organizace v nepřetržitém provozu v celé západní Kanadě. Slova o nepřetržitém provozu jsou důležitá, protože Němci se v Manitobě zorganizovali dříve. Ovšem stali se během obou světových válek nepřáteli a organizaci raději potichu rozpustili. Mnozí svůj původ tehdy schovávali a houfně si poangličťovali příjmení. Například můj první domácí v Kanadě Mr. Keen se narodil jako Kūhn. Tak jsme i tuhle etnickou skupinu počtem funkčních let vlastně předehnali.“

Kdy a s jakým cílem se zrodila?

„Jednota byla formálně založena 27. dubna 1913. Ovšem naši předkové se museli scházet a znát jeden druhého už dávno předtím. A hlavně také šetřit peníze. Hypotéky nepřipadaly v úvahu a tak se zakladatelé složili a dali dohromady osobní bezúročné půjčky, za které si koupili budovu. Jednota prosperovala a o několik let později půjčky skutečně členům splatila.“

„Hlavním účelem bylo navzájem si pomáhat v aklimatizaci v nové zemi a v případě nemoci či úmrtí. Kanada neměla tehdy vůbec žádný systém sociálního a zdravotního pojištění a Jednota poskytovala jakousi morální i finanční podporu. Dovedete si představit v té době přijet do města s dřevěnými nebo častěji žádnými chodníky, kde neznáte nikoho a kde se nemůžete s novými sousedy ani domluvit? Když tam přijedete v létě, zažijete úmorná parna, a kdykoliv hodně naprší, tak vás žerou komáři. Když přijedete v zimě, tak se boříte do hlubokých závějí sněhu při -30° C. Když přijedete mezi tím, topíte se v mazlavém jílu, ze kterého po třech krocích nezvednete boty.“

Kdo byl u jejího založení?

„Jen pánové. O pár let později se nechali vyfotit a udělali si tablo (viz foto), co pořád visí v naší hale. Nefiguruje tam jediná žena. Ty dostaly v Manitobě právo volit až v roce 1918, právo veřejně konzumovat alkohol v přítomnosti mužů až v roce 1955, právo prodávat a nalévat alkohol až v roce 1975!“

Joe Dobrovolný,  předseda Česko-Slovanské Podporující Jednoty v Kanadě | foto: Jana Wenzel

„A tak zde koluje názor, že zakladatelé Jednoty takhle řešili problémy působené policejními strážci tehdejší zákonem předepsané morálky. Jednota měla vždy neveřejný bar, a tam nejen že ženy mohly požívat alkohol v přítomnosti mužů, ale v hale se mohlo zároveň pít a tancovat! Tedy něco, co provinční zákon povolil ve veřejných barech až v roce 1962.“

„V původních stanovách bylo jméno Jednoty „Česko-Slovanská“ a členem Jednoty se mohl stát kterýkoliv Slovan. Je zajímavé, že už tehdy ústava povolila do správní rady volit výhradně členy českého nebo slovenského původu. Na stěně nám visí také obrázek se zakladateli republiky, s mapou původního území a návrhem vlajky. Ta trochu kopíruje tu americkou se čtyřmi hvězdičkami, co reprezentují Čechy, Moravu, Slezsko a Slovensko. Brzy po utvoření republiky v roce 1918 se Jednota přejmenovala na Československou. Rozdělení republik jsme vyřešili pomlčkou a Jednota je nyní Česko-Slovenská.“

Jaké vůbec byly poměry ve Winnipegu v tehdejší době?

„Na jedné straně tady „nic nebylo“. Manitoba musela i tehdy nově příchozím Evropanům připomínat návrat do dávno minulých století. Kvůli náboženské perzekuci se sem po roce 1870 hlavně z Ukrajiny stěhovaly četné, původně německé, protestantské náboženské sekty anabaptistů (Mennonites, Hutterites, Amish). Ti vědí, že za „víno, zpěv a ženy“ se houfně chodí do pekla a vše je jim tedy zakázáno. To se pak odráží ve skoro dnes nepochopitelných pokusech o zákazy rádia a televize, ženy oděné ve slušivé módě z druhé poloviny 17. století a podobně. Odtud pochází demokraticky prosazené, ale pro české pivaře absurdní zákony kontroly alkoholu. Pokrok je pomalý, ale nezastavitelný. Např. 14.000 tradičně německých obyvatel městečka Steinbachu teprve v roce 2011 povolilo prodej a konzum alkoholu na jeho území.“

„Na druhé straně Winnipeg byl v době založení Jednoty neuvěřitelně pokrokový. První elektrické světlo krášlilo vstup do hotelu na Main Street (Hlavní třída) už v roce 1873. Srovnejte to s Prahou, kde František Křižík pořídil tutéž technologii obloukové lampy před Staroměstskou radnicí - skoro o dekádu později, až v roce 1882.“

„Winnipežská univerzita byla založena v roce 1871. Několik málo set obyvatel žilo tehdy v dřevěných obydlích většinou o jedné místnosti. Manitobská univerzita byla založena v roce 1877. Nechápu, jak tehdy mohli uživit hned dvě univerzity, protože první lokomotiva z východu dorazila až v roce 1881. Winnipeg tehdy nepočítal ani 20.000 dušiček. Ty se sem tehdy dostaly jen po velmi tvrdé cestě po kánoích přes jezera a divočinu, anebo z USA po „Red River“. (Ano, to je ta slavná Červená řeka Evy Pilarové, jenže tady v prérii už je splavná; proud pod skálou nesyčí a červené kamení nikde neční.)“

„Odkud ty školy braly studenty, to nevím. Pro srovnání je to jakoby se město Mělník letos rozhodlo založit hned dvě univerzity s tím, že nikdo přespolní do nich na přednášky potřebných cirka tisíc km dojíždět nemůže.“

„První divadlo dali dohromady v roce 1867 v chatrné dřevěné hale, co lehla popelem o sedm roků později. O mnoho jiných ochotnických představení v dřevěných boudách později, první „největší opera na západ od Chicaga“ s neuvěřitelnou kapacitou skoro 1400 diváků otevřela v roce 1883 operetou operní společnosti ze sousedního Minneapolisu, vzdáleného pouhých 620 km. Opět nechápu, jak se divadlo vůbec při těch číslech uživilo, když si uvědomím, že se místní anabaptisti opeře museli zdaleka vyhýbat, aby náhodou o jejich uši nezavadila hudba či zpěv. První nemocnice s kapacitou pěti postelí se otevřela koncem roku 1872 a za 14 dní později byla plná a musela odmítat pacienty. Ve Winnipegu řádil tehdy tyfus a nebylo neobvyklé nacházet mrtvé muže v jejich obydlích. Říkám muže, protože těch tady tehdy bylo o hromady víc jak žen.“

„Zdravotnictví bylo jen na charitativní bázi; mnoho lékařů pracovalo často zdarma. Ve stejném „pionýrském“ duchu první telefony do nemocnice dodala firma Bell gratis v roce 1881 a po mnoho let udržovala v provozu zdarma. První rentgen daroval nemocnici majitel obchodu se smíšeným zbožím v roce 1900. Manitobští pionýři neměli rudé šátky a nezpívali častušky, ale zato se neustále potýkali s nepředstavitelně tvrdým životními podmínkami a nezištně se starali o druhé kolem sebe.“

„Pořád mám neskonalý obdiv k těmto lidem, co vydrželi, a kolik jich přesto přicházelo s vidinou svobody nebo levné půdy a jinak lepšího života. V roce 1903 neměl Winnipeg ani 50.000 obyvatel. V roce 1913 jich měl přes 150.000.“

Čím se imigranti zabývali nejčastěji, když přijížděli do těchto končin?

„Manitoba je prérie s úrodnou půdou, ne nepodobná Ukrajině. Zemědělství a s ním přidružená řemesla byly proto tehdy tím největším přirozeným zdrojem obživy. Kanadská vláda, ve snaze obydlit západní území, tehdy rozesílala po Evropě náborové agenty. Ti imigrantům slibovali zdarma půdu o rozloze 160 akrů (65 ha). Dovedete si představit ta překvapení, když imigrant měl sice půdu zdarma, ale za „registraci“ musel zaplatit $10. A na místě objevil, že vlastní nízký křovinatý dubový lesík (Manitoba bush), co se musí prvně vymýtit. A že půda nebyla nikdy předtím zoraná a čištění kořenů že je práce pro generace. A že potřebuje nářadí, dobytek. A že nemá kde bydlet a tak první zimu přežije v domku o jedné místnosti, postaveném z obdélníkových placatých „cihel“ - vyříznutých z trávy.“

Ke krajanské komunitě ve Winnipegu se stále hlásí noví členové | foto: Jana Wenzel

Byla v tomto smyslu organizace užitečná - jak?

„Jistě, v mnoha případech. Už jen tím, že její členové objasnili, jak to skutečně chodí a komu zaplatit ten registrační poplatek, kde a jaké koupit nářadí, dobytek a jak postavit ten první domeček. Nemluvě o, nedej bože, nemoci, úrazu či úmrtí. Nemocniční pojištění bylo v Manitobě zavedeno až v roce 1938.“

Rozkvět dobrovolné organizace závisí obvykle na několika obětavých jednotlivcích – můžete při této příležitosti některé vzpomenout?

„Moje zkušenost je, že ten rozkvět nezáleží obvykle, ale vždy jenom na několika obětavých jednotlivcích. Jmenovat nikoho nechci. Ty historické moc neznám, sešel jsem se jen s několika z roku 1948 a některým byl jen na pohřbu. S těmi nynějšími je problém, že i když těch obětavců je jen několik málo, já nikdy nevím, jestli jsem někoho nevynechal, a u jaké výši obětavosti ten uveřejněný seznam ukončit. Ti, co pro Jednotu tvrdě pracují, to vědí. Já věřím, že to nedělají pro světskou slávu.“

Jak si nyní vede vaše komunita ve Winnipegu?

„Já to většinou popisuji jako že „přežíváme“. Těch obětavců s energií je příliš málo na to, abychom dali dohromady pavilon Folkloramy. To snad byl největší úspěch Jednoty - a máme spoustu fotek našich dětí v krojích. Nyní se akce ustálily na piknicích, cestopisných a jiných přednáškách, na večeřích s diskuzí na téma nějakého filmu a poslední dobou to jsou vzpomínkové večery na zesnulé členy.“

Jak jste si poradili se spravováním objektu?

„Budova je stará, malá a navíc v té nejhorší části města. Sál nahoře má kapacitu 100 židlí, ovšem to je bez jídelních stolů. Nakrmit a tancovat můžeme nechat jen 72 členů. Dole je bar, tam je těch židlí ještě míň. Ovšem bez té budovy by Jednota už nebyla. Veškeré akce mají jeden účel – vybrat dost financí, aby se poplatily provozní náklady. Ty nejsou malé. Na toto téma se nám snaží pomáhat i provinční vláda. Má očividný zájem o naše přežití. Bez ní bychom už žili z podstaty. Dává nám možnost odpracovat brigády na bingu ve vládním kasinu, a tak zase titíž „obětaví“…“

Všechny komunitní organizace mají problém s věkem členské základny – ta vaše slaví století – čím to, že stále žije? Přizpůsobovala se postupem doby natolik, že se základna zachovala přirozeným zájmem o aktivitu v ní?

„Cíle udržet jazyk, budovu, seznam aktivních členů vzájemnou pomocí se dají aplikovat v kterémkoliv věku člena a století. Tam není co přizpůsobovat. Jenom ta potřeba čerstvých nově příchozích spoléhat na Jednotu byla nahrazena internetem a vládní „sociální sítí”, a jejich ochota pomáhat druhým byla nahrazena jejich znormalizovaným materialismem.“

… a prognóza do nejbližší budoucnosti?

„Ta nejbližší je pořád jakž takž v pořádku. Většinou se pokladníkovi ve výroční zprávě povede neměnit barvu čísel do červených. Musíme doufat, že vydržíme, dokud naše děti nevychovají jejich malé děti a začnou se v jejich nově nabytém volném čase víc zajímat o svoje kořeny. Anebo musíme vydržet do doby, kdy se Evropa ekonomicky nebo politicky zhroutí natolik, že „Manitoba bush“ bude opět oním přitažlivým kouskem země.“

klíčové slovo:
spustit audio