Sylva Šimsová:Jaké to bylo být mladý na konci 40.let
Před 70 lety proběhl v Československu puč. Kromě těch, kteří převzetí moci komunisty tehdy vítali a 25. únoru říkali Vítězný, žila v Československu řada lidí, kteří s novou totalitou nesouhlasili.
Někteří z té druhé skupiny brzy začali uvažovat o emigraci, a to i proto, že jim hrozila přímá perzekuce a zatčení. Byl mezi nimi sociálně demokratický politik Karel Maiwald, poslanec a člen druhého odboje. I s rodinou se rozhodl z vlasti odejít, zemřel na konci 70. let v Londýně. Jeho dcera Sylva Šimsová žije ve Velké Británii dodnes a příběh svůj a svých blízkých vyprávěla i Radiu Praha.
„Můj tatínek doufal, že Západ Československu pomůže a nebude zapotřebí do exilu odejít. Bohužel tomu ale tak nebylo. On byl vždycky veliký optimista a já jsem mu to někdy zazlívala. Otec měl na Vysoké škole politické a sociální asistenta, který se jmenoval Stanislav Koutník. Toho mu někdo doporučil s tím, že Standa potřebuje volnou pracovní dobu a aby se ho nikdo neptal, co bude, dělat. A dodnes nevíme, co přesně dělal. Standa Koutník ale věděl, co se děje a mému otci řekl, že jeho jméno je na seznamu. Proto jsme odešli. Za ten přechod jsme zaplatili. Když jsme odcházeli, tak jsme nemohli jít ten den, kdy jsme původně měli. Bydleli jsme s dědečkem a řekli jsme mu, že jedeme na svatbu mé sestřenice na Moravu. Když ho pak vyslýchali, tak jim řekl, já jsem viděla záznam, že myslel, že jsme na svatbě, a když jsme se dlouho nevraceli, tak tam telefonoval, ale my jsme tam nebyli. Naštěstí se ale dědečkovi nic tehdy nestalo“.
Sylvě, tehdy ještě Maiwaldové, bylo 18 let, když se svými rodiči a také budoucím manželem rozhodli emigrovat. Přitom s Bohušem Šimsou známým jako Karel Janovický, se seznámila teprve nedávno. V Československu nechávala nejen dědečka, ale i všechny kamarádky a kamarády, třeba ze skautského oddílu, se kterými se nemohla rozloučit.
„Já jsem to brala jako možnost přežití. Přežití je strašně důležitý prvek života a lidi, kteří se neocitnou v nebezpečné situaci, tak si ani neuvědomují, jak je to důležité. Já jsem to brala jako přežití. Situace je taková, jaká je, tak jsme šli. Samozřejmě, že mi to bylo líto, ale nemohla jsem to nikomu říct.
V tu dobu jsem se seznámila se svým přítelem, který se pak stal mým manželem. Seznámili jsme se na jedné brigádě. V těch dobách se očekávalo, že studenti budou chodit fyzicky pracovat na brigády. Pavel Křivský zorganizoval kruh a jeho způsob, jak dát členy klubu dohromady byl zorganizovat pro ně brigádu. My jsme byli oba na stejné brigádě a můj budoucí muž tam hrál na piano a potřeboval, aby k tomu někdo četl báseň, bylo to melodrama. A tak jsme se seznámili“.
Rodina prošla uprchlickými tábory v Německu, odkud se pak díky přátelům dostala do Velké Británie.
„Paní Stanleyová byla žačka mého otce. Můj otec, kromě toho, že byl politik, tak přednášel ekonomii. Když jsme byli v uprchlických táborech, tak nám ona nabídla pomoc, která pro nás byla velice podstatná. Měli jsme totiž problémy dostat vízum do Velké Británie a její muž dal prohlášení, že bude finančně zodpovědný za mého muže. My jsme ale měli s nimi domluveno, že žádné peníze po nich nebudeme chtít, že to zaplatí můj otec. Potřebovali jsme ale Brita, který nám takové potvrzení dá a on to udělal. Když jsme se sem pak dostali, tak se s námi scházela a byla mou velkou poradkyní, co se života v Británii týče. Byla to skvělá žena“.
V exilu se stýkali i s Čechy, při kontaktech s krajany byli ale velmi obezřetní.
„Nevěděli jsme, kteří z nich spolupracují s komunisty. Rozhodně bychom nevstoupili ani nohou do velvyslanectví. Ale samozřejmě, že jsme se stýkali s lidmi, jako byl třeba Josef Josten, který vydával noviny. Našimi nejbližšími přáteli byli Blažej Vilím a jeho žena. Je zajímavé, že tím, že my jsme byli násilným způsobem přesazeni, tak naši přátelé nebyli z naší generace. Byli většinou starší. Mirku Vilímovou jsem pokládala za svou přítelkyni, ale ona byla generace mých rodičů. Bydleli jsme u nich a oni se stali našimi nejlepšími přáteli“.
Karel Janovický působil v Británii jako hudebník a publicista, pracoval i v BBC. Sylva Šimsová pracovala v knihovnictví. Ze svého nového domova sledovali i přelomové události v Československu. Do něj se ale ani po sametové revoluci nevrátili. Situace v Česku ale paní Šimsovou zajímá pořád.
„Dnes, protože do České republiky nejezdím, vím o dění tam jenom to, co se píše na internetu. Jsem ale informována o tom, co se tam děje i díky mailu a také blízkým. Jezdí sem náš syn i jiní návštěvníci. Co o situaci soudím? Nerozumím tomu. Nechápu, jak lidi mohou tak snadno zapomenout, jaké měli štěstí v roce 1989. Tu a tam se setkáme s Čechy, kteří patří k mladší generaci a oni nevědí nic o tom, co prožila naše generace. To je jeden z důvodů, proč jsem rozbalila balík našich deníků a řekla jsem si, když to třeba vyjde jako kniha, tak si to lidé přečtou, jaké to bylo být mladý v roce 1949 a 1950“.
