V Brazílii žijí statisíce potomků českých Němců, říká Petr Polakovič
Petr Polakovič při pátrání po kořenech své rodiny začal studovat fenomén emigrace českých Němců do Brazílie v 19. století. Nyní se vrátil z půlročního pobytu v Brazílii, kde prováděl výzkum pro svou disertační práci. O podrobnostech svého šetření se s námi podělil v následujícím rozhovoru.
Jaké byly hlavní cíle pobytu v Brazílii?
Dokončuji disertaci o vystěhovalectví z českých zemí do Brazílie a získal jsem půlroční stipendium na filozofické fakultě univerzity USPI v hlavním městě Brasília. V Brazílii jsem byl už několikrát, ale potřeboval jsem si řadu věcí ověřit, protože toto téma je pořád ještě nedostatečně probádané. Pohyboval jsem se v univerzitní knihovně, v městských archivech a hodně v terénu. Měl jsem také zadání a finanční podporu od tří českých obcí, abych zjistil podrobností o jejich vystěhovalectví do Brazílie – jde o Nový Bor, Trojanovice u Rožnova pod Radhoštěm a Jablonec nad Nisou. Bylo to chvílemi dobrodružné hledání.
Nejdřív jsem navštívil jsem městečko Piraju ve státě Sao Paulo, kam odešlo několik rodin z Trojanovic. Je to sedm hodin jízdy od Sao Paula. Několikrát jsem udělal výzvu v místní rozhlasové stanici, aby se přihlásili lidé německého původu a nic. Teprve když jsem se vrátil, mi volal jeden pán, že zná rodinu Schablatura, která by mohla odpovídat tomu, co hledám. Později jsem je navštívil a zjistil jsem, že jde skutečně o potomky Čechů. Sami neměli představu o tom, odkud pocházejí. Jméno si pozměnili na Schablatura-Ungria podle Rakouska-Uherska. Byli nadšení, když jsem jim vysvětlil, že jejich předci byli z Čech. Pana Schablaturu, který už je v důchodu, to natolik povzbudilo, že se přihlásil do kursu češtiny. Předci této rodiny Petr a Marie Schablaturovi z Trojanovic do Brazílie odjeli v roce 1895. Později jsem zjistil, že část rodiny v Čechách ještě žije, takže jsem je propojil a Schablaturovi z Brazílie teď chtějí přijet do České republiky. Požádal jsem je, aby hledali další rodiny emigrantů. Z Trojanovic jich odešlo asi 15.
Dál jsem pokračoval do města Una ve státě Bahía. Tam jsem hledal rodinu Hubertovu, která odešla z Nového Boru v roce 1808. V archivu v Děčíně jsem našel dopis z roku 1823, z kterého vyplývá, že kromě pana Huberta byl v Brazílii i jeho bratr a dalšího bratra s rodinou zve do Brazílie také. Vše nasvědčuje tomu, že jejich bratr povolení nedostal. Naopak oba bratři byli vyzváni rakouskými úřady, aby se vrátili domů. V archivu města Una jsem našel doklady o tom, že Hubertovi byli v 50. letech 19. století zámožnou rodinou. Bohužel jméno zaniklo, protože měli jen dcery. Jedna z nich se provdala do rodiny Fuchs. Fuchsovi jsou tam dodnes váženou rodinou. Je tam po nich pojmenována ulice a jejich potomci stále žijí. Mají za to, že jejich původ je německý, ale není jasné, zda jsou potomky českých Němců nebo jen Němci.
Velkým českým tématem v Brazílii je prezident Juscelino Kubitschek de Oliveira…
Ano, jeho pradědeček z matčiny strany Jan Nepomucký Kubitschek pocházel od Třeboně a do Brazílie přišel před rokem 1830. Zjistil jsem, že zmínka o něm se objevuje právě v tomto roce ve městě Serro, což je královské město na cestě z Ria do města Diamantina. Na této cestě bylo v 18. století díky nalezištím zlata a diamantů postaveno několik velkých měst. Janu Kubitschekovi tam přezdívali Joao Aleman, tj. něco jako německý Honza. Brazilci takhle říkali všem cizincům. Kubitschek se stal vyhledávaným truhlářem. V jedné rodině se tam dochovaly dva kusy jeho nábytku – prosklená skříň a stolek. Česká ambasáda chce tento nábytek vystavit, případně i odkoupit. O Kubitschekových schopnostech vypovídá to, že si dal postavit dva velké domy ve městech Zero a Diamantina a potomkům odkázal slušný majetek. Navštívil jsem samozřejmě také Památník Juscelina Kubitscheka v hlavním městě Brasilia. Je to mauzoleum a zároveň muzeum, které vede Kubitschekova vnučka Anna Cristina.
Od kdy se datuje emigrace do Brazílie?
Začalo to v roce 1817, kdy se rakouská princezna Leopoldina provdala za budoucího brazilského císaře Pedra I. Přímo s ní cestovala do Brazílie velká přírodovědná výprava. Bylo v ní 5 členů z českých zemí: Dominik Sochor, Christian Mikán z pražské univerzity, Wilhlelm Schot z Brna, Emanuel Pohl z České Kamenice a Rochus Schuch z Opavy. Všechno to byli vědci. Sochor a Mikán byli Češi a působili v Praze. Dominik Sochor byl vrchní rakouský lovčí. Měl na starosti lov zvířat a jejich vycpávání v průběhu expedice. Ze zaslaných exponátů byla ve Vídni uspořádána obrovská výstava Brasilianum. Dominik Sochor se s dalším členem expedice Johannem Natererem vydali na jih do Mato Grosso. Později oba onemocněli žlutou zimnicí a Sochor jí v roce 1826 podlehl. Pátral jsem po jeho osudu, ale moc informací o něm se nedochovalo. Nemáme ani fotografii. V Mato Grosso se dnes těží zlato a osada poblíž města Villa Bella, kde Sochor žil, není přístupná. Podařilo se mi získat povolení a se dvěma průvodci jsme v pralese našli zbytky budov původní osady. Jsou tam ruiny kostela, v němž měl být pohřben.
Kam pokračovala výzkumná cesta dál?
Do města Sao Bento do Sul ve státě Santa Catarina, kde sídlí jedna ze tří největších komunit českých Němců v Brazílii. Rodiny, které se tam usadily před 6 generacemi, jsou dnes obrovské, mají stovky členů. Mají tam spolek a velmi se hlásí k svým tradicím.
Pak jsem cestoval do státu Rio Grande do Sul, kde je vůbec nejvíc českých Němců. Především ve městě Nova Petropolis. Říkají si portugalsky Bohemios. Ve většině rodin si udrželi němčinu. Připravuje se tam stavba nového čtvrti, která bude stát na pozemcích jedné z těch rodin a bude se jmenovat Böhmen. Ulice budou nazvány podle měst, odkud původní vystěhovalci pocházeli, např. Friedland (Frýdlant), Blotendorf (Polevsko), Langenau (Skalice u České Lípy) a podobně. Město Nova Petropolis má partnerství s českým Jabloncem.
Působí tam učitelka češtiny Markéta Pilátová. Půl roku učí v Nova Petropolis a půl v Mato Grosso do Sul, kde žijí potomci rodiny Antonína Bati. V Nova Petropolis je zajímavé Museu das Pedras, obrovský sochařský park, který zbudoval pan Feix, potomek přistěhovalců z Čech. V parku jsou třeba sochy figur, znázorňující různá řemesla, která se mezi českými Němci pěstovala. Hezky tím připomínají svůj původ. Když člověk toto muzeum navštíví, okamžitě si uvědomí, že v Brazílii žijí čeští Němci. Myslím, že v těch lidech je obrovský potenciál a prostor pro spolupráci včetně ekonomické.
Třetí velká skupina českých Němců sídlí ve městě Venancio Aires a v okolních vesnicích. Setkal jsem se tam s panem Ludwigem, který hovořil dokonalým dialektem sudetské němčiny 19. století. Ne všichni mají o svém původu jasno. Například rodina Kittelovou, původem z Jablonce nad Nisou, žila v přesvědčení, že pochází z Německa. Musel jsem jim vysvětlit, že Jablonec není v Německu.
Kolik lidí z českého území odešlo v 19. století do Brazílie?
Velmi přibližně to lze odhadnout z následujícího výpočtu: odjížděly tam dvě lodi měsíčně po sto lidech, to je cca 2.000 ročně. Intenzivní vystěhovalectví začalo v roce 1860, před tím bylo složité získat povolení k výjezdu, a trvalo dejme tomu do roku 1900. To je nějakých 80.000 lidí, a to je minimalistický odhad, protože lidé odcházeli až do začátku první světové války. Z toho možná tak pětinu tvořili Češi, kteří odcházeli ze Sudet společně s Němci. Rodiny držely při sobě a obrovsky se rozrostly, takže odhaduji, že z těch 80.000 může být až 800.000 lidí. Řekl bych, že tak jedna třetina z nich neví, že pochází s území Čech.
Děkuji za rozhovor.
