V domě, kde vznikalo Československo, se ozývá hy,chy,ky,ry...
V jedné z pařížských čtvrtí, nedaleko centra, stojí dům, ve kterém se mluví skoro výhradně česky, a to už více než 100 let. Právě tady totiž za 1.světové války vznikla Československá národní rada. Dnes tam sídlí i první Česká škola bez hranic.
„Právě jsme ve čtvrti jménem Saint Germain. Je malebná a živá. V sobotu ráno jsou ulice přeplněny nakupujícími lidmi. Jednou z uliček je i úzká ulice Bonaparte, která vede od řeky Seiny. Je v ní spousta restaurací, obchůdků s designem a prodejních galerií. Najdeme v ní i dům číslo 18, dříve nazývaný Masarykův dům“, tak popsali žáci z České školy bez hranic v Paříži ve své rozhlasové reportáži cestu, kterou důvěrně znají. Vede totiž k domu, ve kterém sídlí České centrum, konzulát a právě i jejich škola. Ta ožívá každou středu a sobotu.
A právě v sobotu stojíme u dveří číslo 18 s jednou z učitelek Kateřinou Malečkovou. Společně čekáme na 40 až 50 dětí.
„Všechny ale nejsou z Paříže, některé bydlí za Paříží, takže jim třeba trvá doprava do školy hodinu i více“, říká Kateřina Malečková a obrací se na jednu z holčiček, které nás zvědavě okukují: „Nino, jak dlouho jste jeli do školy?“
„Hodinu“.
A těšíte se?
„Jo“.
U dveří stojí také Šárka Kozlovská, která vysvětluje, proč se rozhodla, že její děti budou chodit do české školy:
„Mě víceméně přesvědčila Lucie Slavíková, která tvrdila, že doma jim nejsme schopni dát takovou slovní zásobu, jakou jim dá škola, což je pravda. Na druhou stranu je to opravdu velká časová zátěž. Původně jsme si mysleli, že stačí na děti mluvit rodnou řečí a půjde to samo. Že je to vlastně to nejjednodušší. Ale až ve škole člověk pozná, jaké všechny souvislosti čeština má, včetně gramatiky“.
Do školy přichází i paní Eva Dokládalová se synem Hugem, kterého prý čeština baví:
„Je to fajn, jenomže někdy je tam taky hluk a nedaří se mi pracovat“.
Českých škol je ve světě okolo stovky, jen několik z nich má status České školy bez hranic, jejich vzdělání uznává i český školský systém. Ta první vznikla právě v Paříži a založila ji Lucie Slavíková-Boucher.
„Škola vznikla v roce 2003, původně jako jazykový kroužek, ale velice brzy se ukázalo, že scházet se jednou měsíčně skutečně nestačí, takže jsme z pěti dětí jednou měsíčně přešli na setkávání každý týden a postupně jsme dospěli k podobě současné školy, to znamená školy, ve které učíme děti od 18 měsíců věku v předškolní výchově. Pokud tyto děti mají dostatečnou úroveň znalosti jazyka, mohou přejít do první třídy a absolvovat výuku od první do deváté třídy v českém jazyce a reáliích podle osnov, podle kterých se učí žáci v České republice“.
A tak se děti ve škole a školce učí opravdu velmi podobně, jako jejich vrstevníci v Česku. Dozvědí se o historii, zeměpisu, písničkách i tradicích a především o češtině samotné. Pomáhají jim k tomu nejen učitelé a moderní pomůcky, ale i říkanky, které znaly už naše babičky:hy,chy,ky ry, dy, ty, ny - píšu vždycky tvrdé y.
