V továrně v Hesensku
Hesenskem obchází strašidlo. A kdyby jen jedno. Své o tom věděli bratři Grimmové, kteří zde sesbírali lidové příběhy. Aby člověk zakusil tuto pohádkovou atmosféru malebných lesů, léčivých pramenů a hrázděných domů, musí se vyhnout rušnému Frankfurtu a vydat se do drobných vesniček a městeček okolo.
To jsme také udělali, když jsme se do Hesenska vydali s přítelkyní pracovat. Jestli se hesenské venkovské idyle něco příčí, jsou to průmyslové továrny, ale i na ty tu narazíte. A v jedné z nich jsme se rozhodli strávit léto.
Pracují zde lidé z nejrůznějších částí světa, vedle Němců zde člověk narazí na kolegy původem z Polska, Maďarska, Ruska, Rumunska, Turecka či Spojených států. Jediným společným jazykem je zde ovšem němčina. Jestliže se někdo (jako třeba já) po zkušenostech z Berlína či Frankfurtu domníval, že si v Německu s angličtinou vystačí, továrna jej z tohoto omylu spolehlivě vyvede. V reakci na naši chatrnou němčinu a hluk strojů tak mnoho lidí přechází na plynulou znakovou řeč.
Nakonec se i tak zhruba dorozumíváme. Když se jednoho z kolegů ptám, zda má odpolední směnu raději než ranní či noční, lhostejně mávne rukou se slovy: Egal, Arbeit ist Arbeit… Jiný spolupracovník reaguje naprosto obdobně, když vyzvídám, na které pozici nejraději pracuje.
Hned od začátku se nás vřele ujímá Jozef – srdečný usměvavý Maďar, jenž počítá své poslední roky do důchodu. Ačkoliv hned od první chvíle pochopil, že má němčina nestojí za nic, nezabránilo mu to mně půlhodiny vysvětlovat, jak uvařit to nejlepší lečo.
Jeden si pak nepřipadá v nové práci tolik cizí, když mu někdo o přestávkách dává ochutnat česnek z vlastní zahrádky, do sluchátek pouští čardáš či mu pyšně ukazuje lechtivé fotky modelek na svém telefonu.
Jozef se svěřuje, že jej spoustu věcí štve: jednou nadává na poměry v Maďarsku, jindy ho nadzvedává politika v Německu, někdy si postěžuje na nově příchozí cizince, podruhé mu zase pijí krev Němci-starousedlíci. K nám se vždy chová nápomocně a štědře.
Velmi mile k nám přistupuje i kolega Bernd – místní rodák s šedivým knírem a melancholickýma očima. Největší radost mu dělají jeho sportovní japonská motorka, hadi, které doma chová, a cigarety s pivem, které si v hojné míře po práci dopřává.
Když je směna u konce, Bernd i Jozef se spolu s dalšími kolegy sejdou na přilehlém parkovišti, z přenosných lednic si rozeberou vychlazené lahváče a podebatují o životě. Často se najde někdo, kdo má v kufru auta celou basu piv. Malé množství alkoholu je v Hesensku za volantem povoleno. Ani my coby Češi jsme se nezdráhali účastnit těchto pivních seancí, neb přinejmenším v kulturní rovině jsme tomu velice dobře rozuměli.
O Česku toho kolegové příliš netuší. Kdosi jen prohodil pár slov o levnějších cigárách a situaci nakonec zachránil Jozef, když vzpomenul jakéhosi „Hovínka“, jehož si mlhavě vybavuje z dětství. Jak se ukázalo, z tajemného Hovínka se vyklubal náš pohádkový Hurvínek.
Naší směně šéfuje dvoumetrový golem Timo. I Timo rychle pochopí, že má němčina je k ničemu a tak se ke mně vyjadřuje jen heslovitě, případně hojně užívá citoslovcí při imitaci zvuků jednotlivých strojů. Když někoho rád vidí, přátelsky jej dloubne svou dinosauří pěstí do ramene. Fyzický kontakt je tady vůbec důležitý. Každé ráno si jednotliví pracovníci směny mezi sebou podávají ruce, všelijak se poplácávají a Jozef říká, že je to tady jedna velká rodina.
Jako studenty, kteří každou ušetřenou korunu utratí za cestování, nás dost překvapuje, že ostatní kolegové téměř necestují. Své velkorysé západoněmecké platy daleko raději zhodnotí v nakupování automobilů předních německých značek. Dělnické parkoviště tak působí jako sraz milovníků dravých sportovních kupé a naleštěných SUV. Automobil evidentně vnímají jako výraznou součást vlastní identity.
Kapitolou pro sebe je ubytování. Kvůli časové tísni sháníme střechu nad hlavou na poslední chvíli a musíme se proto i často stěhovat. Nikde není možno rezervovat přespání na delší dobu. Lidé, kteří nás u sebe nechávají přenocovat, jsou nejrůznějšího ražení.
Jednou pobýváme u Andrey, jediné dámy na světě, která má ve svém domě vše – tím myslím úplně vše. Kdyby člověk trpělivěji hledal, snad by v nějakém šuplíku narazil i na neexistující Peroutkův článek. Tak moc vybavený dům to je. Jiní pronajímatelé se pro změnu chtějí alespoň na moment stát součástí cizího cestovatelského příběhu a jsou i tací, kterým jde prostě jen o peníze. Všichni jsou však vstřícní.
Věcí, které si v tomto regionu nelze nevšimnout, je stárnutí populace. Demografie je neúprosná a zahlédnout v menších městečkách mezi obyvateli důchodového věku mladší ročníky je tak trochu vzácností. Pulzující rušná místa byste tady na venkově hledali stěží. S naší Prahou je zde životní tempo nesouměřitelné. Kupříkladu v supermarketech se člověk div neocitá sám. Ospalý personál se často téměř lekne, spatří-li zákazníka. Zkratka žádný spěch, ono je to nakonec stejně všechno „egal“…
Co je ovšem potřeba závěrem říci a neopomenout, je skutečnost, že v Hesensku se dobře spí (pokud zrovna nemáte poblázněný biorytmus z třísměnného provozu jako my). Zatímco všichni ti skřítkové, ježibaby, duchové, Karkulky, Jeníčci a Mařenky se západem Slunce ožívají v místních kopcích a údolích, v hesenských obydlích vládne nepopsatelný klid.
