Ve Škole T.G.Masaryka v Chicagu se čeština učí už desítky let

V Praze právě probíhá V. Mezinárodní konference zástupců Českých škol bez hranic a spolupracujících škol. Její účastníci jednají o problémech výuky češtiny v zahraničí a o budoucnosti českých škol ve světě. Jednou ze škol, kde se krajanské děti učí už desítky let, je škola T.G. Masaryka v Chicagu. A už pět let na ní jako lektorka působí Irena Čajková, rodačka z Nymburka, která do Chicaga odešla počátkem 90. let po studiích pedagogiky.

Proč jste si vybrala právě Chicago?

"Byla to rozhodně náhoda. Já jsem se necítila připravená na takovou cestu, anglicky jsem uměla asi deset slov. Měla jsem tu přítele, jehož strýček tam měl nějaké známé. Řekl nám, abychom jeli na rok do Ameriky, vyzkoušet si to. Když jsme tam ale přijeli, velmi rychle jsme zjistili, že rok je strašně krátká doba na to, aby člověk něco poznal, aby se naučil jazyk a taky něco ušetřil. Tak jsme se rozhodli, že tam budeme dva roky. A pak se to vyvinulo tak, že tam jsem už 21 let."

Já jen připomenu, že jste tam jela na samém začátku 90. let. To byla divoká doba plná nejrůznějších nadějí. Jaké byly vaše představy o Americe, když jste tam jela? A měla jste v té době za sebou už nějakou zahraniční zkušenost?

"Já jsem odjela někdy v květnu 1992 a léto roku 1991 jsem strávila jako au-pair v Rakousku. Žádnou zámořskou cestovní zkušenost jsem ale samozřejmě neměla. Amerika pro mne ale po celé dětství byla sen i symbol svobody, tak jsem se tam rozhodně chtěla podívat."

A jaká volba byla právě Chicago?

"Chicago byla první a vlastně jediná volba, protože tam byli známí, kteří nám mohli pomoci v začátcích, najít bydlení a práci."

Věděla jste v té době, že tam žije velmi početná česká komunita?

"Neměla jsem o tom ani páru. Je ale pravda, že když jsem tam přijela, tak jsem českou komunitu ani nijak nevyhledávala. Jen do té míry, že mi pomohla najít práci, aniž bych k tomu měla povolení. Pracovala jsem tam v české restauraci, jako jedna z mnoha na černo. Jinak jsem se ale s českou komunitou neměla vůbec zájem stýkat. Já jsem jela do Ameriky, abych ji poznala, a ne vysedávat večer v českých hospodách. Začala jsem chodit na angličtinu a našla jsem si místní přátele, Američany nebo jiné cizince, kteří tam byli v podobné situaci jako já."

Doufám, že to, že jste tam tehdy byla jako ilegál, je už dneska promlčené. V celých Spojených státech tehdy ale byly desítky tisíc Čechů a Slováků, kteří tam pracovali stejně jako vy na černo. Mluvilo se dokonce o zhruba 150 tisíci lidí, kteří tam pracovali ilegálně. Měla jste s tím někdy problémy?

"Já jsem žádný problém naštěstí neměla. Byla jsem tam dva roky, pak jsem se vrátila do Česka a žila jsem tu další rok. A během těch dvou let jsem poznala Američana, který sem pak za mnou přijel. Tady jsme se vzali a vrátili jsme se v r. 1995 do Ameriky. Takže všechno pak probíhalo legálně, co se týče víza nebo zelené karty. První dva roky jsem tam žádný problém neměla, nikdo tam po nás nešel. Mívala jsem ale hrozné sny, noční můry, že mne někdo chytí a pošle mne domů, aniž bych procestovala Ameriku. A toho jsem se bála nejvíc, že ji nepoznám."

Když jste se pak znovu a zcela legálně vrátila do Spojených států, hledala jste si zase práci, nebo jste byla hospodyňka?

Irena Čajková, lektorka v české škole T.G. Masaryka v Chicagu|foto: Milena Štráfeldová

"Když jsem se vrátila, tak jsem si uvědomila, a trošku mne k tomu tlačil i můj manžel, že bych tam asi nechtěla dělat do konce života servírku. Takže manžel mne donutil, abych šla studovat. Já jsem byla hrozně nejistá, nemyslela jsem si, že umím dost dobře anglicky, nicméně jsem začala chodit do školy. Vystudovala jsem němčinu a španělštinu, magisterský titul mám ze španělštiny a tu tam také učím. To je moje hlavní povolání, učím španělštinu na University of Chicago."

Jak souvisí Chicago se španělštinou? I tam roste počet Hispánců, jako jinde v Americe?

"Chicago je rozhodně jedno z největších měst, co se hispánské populace týče."

Vy už jste to zmínila na začátku. Zprvu jste se vyhýbala české krajanské komunitě. Změnilo se v tom něco za dvacet let?

"To se změnilo! Začalo se to měnit asi před deseti lety, kdy jsem se stala členkou Pražského výboru sesterských měst. Skrze tuto organizaci jsem poznala spoustu zajímavých lidí. Buď jsou to Češi, kteří se tu narodili, nebo jsou to potomci Čechů, kteří se tam kdysi přistěhovali. Pak mi někdo nabídnul učitelské místo v české škole. Tehdy jsem to vzala jenom proto, že mi bylo líto, kdyby v tom projektu nikdo nepokračoval. Já mám sama práce přes týden dost, jednalo se o soboty, a mně se do toho moc nechtělo. Vzala jsem to ale na záskok s tím, že se pak někdo najde, kdo by to převzal naplno. Jsem tam ale pět let a už mi to zůstalo."

A už vám to asi i zůstane! Jaká je tedy česká krajanská komunita v Chicagu?

"Ta komunita se rozděluje podle emigračních vln, podle toho, kdy tam ti lidé přišli. Já patřím do té poslední generace, která přišla po revoluci, v 90. letech. Je pravda, že nás ta komunita lidí, kteří tam přišli v roce 1968 nebo i dříve, mezi sebe nebrala. My už jsme to vlastně měli jednoduché, už jsme odnikud neutíkali, nevyjadřovali jsme tím žádný politický postoj. Navíc v té době začali do Ameriky přijíždět lidé nikoliv z důvodů politických, ale z důvodů ekonomických, aby si tam vydělali, našetřili peníze a vrátili se zpátky. Takže ta komunita je tam rozdělená podle generací, teď ale trošku cítím, že se právě naše škola stává takovým centrem, kde se snažíme tu komunitu spojit. A myslím, že i té starší generaci dochází, že pokud to někdo z těch nových nepřevezme, tak tam zanikne všechno, co tam oni vytvořili."

Řekla bych, že tento proces je podobný i v jiných místech. Velmi podobně to probíhá i v Austrálii, kde starší emigrační vlny konečně začínají brát na vědomí tu nejmladší, polistopadovou, a právě díky škole. Kolem školy se zase začíná vytvářet nové krajanské prostředí. Jak funguje vaše škola?

"Já jsem školu začala vést před pěti lety, budova školy ale stojí už od r. 1921. A od r. 1937 se jmenuje Škola T. G. Masaryka. Ta škola fungovala od samého počátku. Ve 20., 30. i 40. letech tam byla velká aktivita. Ta škola přitom nebyla jediná, v Chicagu v té době bylo asi osm škol, které založila Svobodná obec. Tam si říkají Bohemian Free Thinkers. Měli asi osm škol, jedna z nich byla naše škola TGM, byla ale i škola Jaroslava Vrchlického, Jana Husa, Jana Nerudy. Škola T. G. Masaryka sídlí v Masarykově budově na předměstí Chicaga, v Ciceru. A byla po celou dobu velice aktivní. Koncem 40. let se ta aktivita trochu snížila, pak ale zase v 50. a 60. letech se škole velice dobře dařilo. Vlastně až v 90. letech začalo ubývat studentů. Myslím, že to bylo tím, že začala přijíždět nová generace, která necítila potřebu češtiny. Hodně lidí mělo podobný přístup jako já, necítili jsme potřebu si tam nějak budovat a udržovat naše češství. To se teď ale mění. Myslím, že se to mění i z toho důvodu, že rodiče dnešních šesti či osmiletých dětí si uvědomují, že se jejich děti mohou vrátit do Čech a studovat tady na vysoké škole. To je samozřejmě obrovská ekonomická pomoc, když vezmeme v úvahu, že v Americe jsou univerzity strašně drahé. Rodiče začínají na univerzitu spořit, už když se dítě narodí. Myslím, že hodně rodičů si uvědomuje všechny tyto výhody, ale i to, že děti sem můžou každé léto jezdit za babičkou a za dědečkem. Rodiče tak přišli na to, že udržování si češtiny je velice důležité a může být i prospěšné."

Co v této souvislosti říkáte relativně nové zprávě, že vláda nepodpoří české školy v zahraničí?

"Já to samozřejmě vidím jako obrovský problém. Mám zkušenost právě s naší školou, jsem tam pět let a před dvěma lety jsem začala žádat o různé granty. A ministerstvo zahraničí spolu s Domem zahraničních služeb nám vyslalo lektorku. Vytvořilo další místo pro učitele a to nám nesmírně pomáhá. Máme lektorku Kláru Moldovou od ledna tohoto roku a už jen za těch pár měsíců nám hodně narostl počet studentů. Od září budeme začínat s dvojnásobným počtem studentů, než jsem měla minulý rok, kdy jsem tam byla sama. Pro nás je informace o stanovisku vlády velice smutná zpráva a doufám, že tam nakonec podpora bude. Pro nás je to velice důležité."

Jak se děti u vás učí? Mluvíte i o studentech, v jaké věkové kategorii tam tedy jsou?

"To mám asi z angličtiny, protože v Americe se i šestiletým žákům říká studenti. Máme ale i dospělé studenty, a co se dětí týče, tak díky tomu, že teď máme lektorku, mohli jsme mou třídu rozdělit, a to jak podle věku, tak podle znalostí. Takže teď máme kurzy i pro děti, které mají třeba jen českou babičku. Doma česky nemluví, takže je češtinu učíme jako cizí jazyk. To je skupinka dětí od šesti do dvanácti let a pak od dvanácti do šestnácti. Takže spektrum žáků je tam opravdu velké. Pak Klára Moldová a já učíme děti, které doma mluví česky. Jedná se tam samozřejmě o rozšiřování slovní zásoby, o českou kulturu, historii, reálie atd."

Přibližuje se vaše škola nebo zapadá do systému Českých škol bez hranic? Spolupracujete s nimi?

"Spolupracujeme s nimi. Teď v červnu jsme organizovali právě v naší škole 2. setkání Českých škol bez hranic a spřátelených škol v Severní Americe. Minulý rok to bylo v New Yorku a tam jsme se dohodli, že bychom se rádi setkávali každý rok. Letos se k nám do Chicaga sjelo několik učitelů z Atlanty. Portlandu, Dallasu, měli jsme tam i zástupce z New Yorku. S Českými školami bez hranic spolupracujeme, jsme zatím jen spřátelenou školou, protože tam se jedná o určité podmínky, které se musí splňovat. My jsme k tomu zatím neměli časový prostor. Teď, když tam máme lektorku, to je trošku jiné. Jednáme o tom, že zavedeme alespoň jednu třídu, která bude následovat všechna pravidla Českých škol bez hranic, abychom se mohli stát jejich součástí."

Budete tedy mít i mateřskou školku, od osmnácti měsíců? Uvažujete o tom?

"My už vlastně mateřskou školu máme, sídlí v budově naší školy. Vede ji mladá maminka asi tříleté holčičky, která to začala dělat jako hodně maminek s pedagogickým vzděláním, které si po celém světě zavedly vlastní školy nebo dětská centra. Školka sídlí v naší budově a vím, že tam chodí děti snad i mladší než osmnáct měsíců. Děti se tam učí zpívat česky a podobně."

Na školy se často nabalují nejrůznější další aktivity, školy pořádají například Noci s Andersenem a podobně. Děláte to i vy? Znamená to, že to opravdu tu komunitu stmeluje?

"Rozhodně. A řekla bych, že právě v tomto roce, díky lektorce, nám škola kvete. Děláme věci, které jsme nikdy nedělali. A myslím, že se jedná právě o stmelování české komunity. Například: nedaleko Chicaga je památník obětem z Lidic. Jsou tam České Lidice, kde naše děti letos poprvé recitovaly básničky. Nebo jsme měli celodenní výlet na Český národní hřbitov, který vedou starší generace. Takže takto spojujeme ty mladší s těmi staršími."