Vladimíra Dvořáková: Silný národ se nebojí svých krajanů

V minulých dnech jsme informovali o nové knize Iva Bartečka a Jiřího Jiránka o Češích a Slovácích ve 20. století v Chile. Křtu knihy v Institutu Cervantes se kromě nich zúčastnila i Vladimíra Dvořáková. Málo se ví, že uznávaná politoložka se v 80. letech věnovala v Orientálním ústavu Akademie věd právě politickým dějinám Latinské Ameriky. Při křtu knihy se zamyslela i nad otázkou, proč se vlastně máme zabývat krajany:

"Já si myslím, že země, která má problém se svými krajany, je země uzavřená. Že vůbec má nějaký velký problém. Silný národ se pozná podle toho, že se nebojí se otevřít. Nevadí mu, že lidé odcházejí, vracejí se a přicházejí jiní, protože je dostatečně schopný a sebevědomý, aby to ustál. My máme strach z krajanů v tom smyslu, že oni nám nerozumí, protože prošli jiným životem, jinou dobou, jinou kulturou. To pro nás ale může být obrovsky obohacující. A pro ně taky. Obohacuje nás toto setkávání a to, že dáme najevo, že nás zajímají osudy těchto lidí, osudy, které leckdy nebyly lehké. Já sama jsem přemýšlela, jestli bych měla odvahu se sebrat a jet za oceán. A nejenom v tomto století, ale před sto nebo před dvěma sty lety! Ti lidé věděli, že se už nikdy nevrátí. Skoro nikdy se také nevrátili domů, do své rodné vísky. A přesto odcházeli, riskovali, někdy z důvodů přežití, někdy možná proto, že v sobě měli toulavou dobrodružnou povahu. Je to ale v něčem obdivuhodné. I to, jak se to potom vyvíjelo, jak se vytvářely komunity a jak se udržovaly, nebo jak najednou zmizely. I to je obrovské poučení. To, jak mizely naše komunity v zahraničí, je někdy varující. Když se díváme na emigraci 20. století a díváme se na polskou a maďarskou emigraci, tak vidíme, že si velmi dlouho udržovaly svou komunitu. A Češi zejména ve 2. polovině 20. století se často velmi rychle integrovali. A tu komunitu neudrželi. Já to neříkám jako výčitku jim. Říkám, že to něco vypovídá o nás. A možná i toto stojí za zamyšlení."