Výstava přibližuje působení Heliodora Píky v Rumunsku

V Rumunském kulturním institutu v Praze je až do 25. března otevřena výstava fotografií a dokumentů, které přibližují vojenskou misi generála Heliodora Píky v Rumunsku. Ve spolupráci s RKI a s rumunským velvyslanectvím v Praze ji připravilo Slezské zemské muzeum, které spravuje Píkovu pozůstalost. Generál Píka v Rumunsku působil jako vojenský přidělenec v letech 1932 - 1937. Výstava se ale vrací i k letům první světové války. Od jejího začátku v r. 1914 uběhne letos právě sto let.

Heliodor Píka se narodil v roce 1897 ve Štítině u Opavy. Po studiích na českém gymnáziu v Opavě byl odveden k armádě a od roku 1916 bojoval na haličské frontě. V červenci 1916 byl ale na Volyni zajat ruskými jednotkami a za tři měsíce se přihlásil do Československých legií. V r. 1917 se na příkaz T.G.Masaryka přesunul s částí legií přes Vladivostok do Francie, kde působil jako vojenský zdravotník. Se svým plukem prodělal těžké boje a byl několikrát vyznamenán. Do Československa se vrátil v r. 1919 jako poručík a byl ihned odeslán do česko-polského pohraničí, kde probíhaly boje o Těšínsko. Později bojoval i na Slovensku. Odtud zamířil na Vojenskou akademii ve francouzském Saint-Cyr. Po jejím absolvování ho čekala skvělá vojenská kariéra. Roku 1923 byl v hodnosti kapitána povolán na hlavní štáb Československé branné moci v Praze. V letech 1926-28 absolvoval jako jeden ze tří československých důstojníků Vysokou školu vojenskou v Paříži a v roce 1932 se stal vojenským atašé v Bukurešti. Tento post byl strategicky velmi významný, Rumunsko bylo jako člen Malé dohody považováno za oporu proti rostoucímu německému a maďarskému tlaku. V této pozici působil až do roku 1937. Jeho úkolem bylo vytvářet kontakty mezi významnými osobami z vojenské, politické a hospodářské sféry obou zemí.

I v době 2. světové války byl Píka velmi aktivní. Po okupaci Československa byl nucen utéci přes Francii do Londýna, kde nabídl své služby Janu Masarykovi. Edvard Beneš ho vyslal do Bukurešti jako vojenského vyslance pro Balkán. Zde pomáhal československým a maďarským uprchlíkům z protektorátu. Po fašistickém puči v Rumunsku se přesunul do Istanbulu, kde se setkal s Ludvíkem Svobodou. Ten ho požádal, aby předal Benešovi žádost o podporu spolupráce se Sovětským svazem a založení čs. vojenského vyslanectví v Moskvě. Beneš této žádosti vyhověl. V roce 1941 se Píka setkal se Svobodou podruhé. Při této schůzce Svoboda navrhl vytvoření československých jednotek na území SSSR. Benešova exilová vláda tento návrh přijala a po podpisu sovětsko-československé vojenské dohody (18. července 1941) se H. Píka stal atašé a velitelem mise Čs. armády v Moskvě. V roce 1942 začal v Buzuluku formovat jednotku z československých vojáků, kteří byli uvězněni v sovětských zajateckých táborech. V září 1943 se 1. čs. samostatná brigáda podílela na osvobození Kyjeva.

V květnu 1945 se Heliodor Píka vrátil do Prahy, kde byl jmenován náměstkem náčelníka generálního štábu Čs. armády. V tomto období byl oceněn i dvěma sovětskými vyznamenáními. Po únoru 1948 byl ale zatčen a obviněn z vlastizrady. Ve vykonstruovaném soudním procesu byl odsouzen k trestu smrti a 21. června 1949 oběšen na dvoře plzeňské věznice Bory. Jeho tělo po popravě zmizelo a dosud nebylo nalezeno. V roce 1968 byl s pomocí prezidenta L. Svobody proces s Píkou obnoven a vojenský soud v Praze ho plně rehabilitoval. Přesto totalitní režim odmítl uznat jeho zásluhy a veřejnost se s jeho životem mohla seznámit až po roce 1989. Roku 1991 udělil prezident Václav Havel H. Píkovi in memoriam Řád Milana Rastislava Štefánika za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době druhé světové války. Byl mu také odhalen památník v Plzni i v rodné Štítině.