Z domu výtvarnice Trude Sojky v Ekvádoru se stalo muzeum
Trude Sojka byla židovská výtvarnice českého původu. Přežila holokaust a po válce se přestěhovala do Ekvádoru. Tady se provdala za Hanse Steinitze (taktéž s evropskými židovskými kořeny a podobným osudem). Příběh této krajanky je velice pohnutý a zajímavý. Její dcera a vnučka se starají o dům-muzeum s výtvarnými díly Trude v Quitu a pokračují v rodinné výtvarné tradici. Vnučka Gabriela Steinitz se teď na čas vrátila do země svých předků. V rámci stipendia studuje na Fakultě výtvarných umění VUT Brno. A tady se potkala s Lenkou Raškovou, která v roce 2013/2014 pracovala jako učitelka češtiny u krajanských komunit v Paraguayi a Argentině.
Gaby jsem poznala náhodou - ačkoli... vždycky říkám, že náhody neexistují. Na začátku neměla ani tušení o tom, že jsem pracovala jako učitelka krajanů v Jižní Americe. Já jsem zase neměla ani potuchy o jejích českých kořenech a osobnosti její babičky.
„Nejdříve jsem studovala ve Francii a tam jsem se rozhodla využít studentského výměnného programu Erasmus a přijet do České republiky. Mám totiž české kořeny. Moje babička Trude Sojka (1909 - 2007) byla Češka. Pocházela z Prahy, kde žila od útlého dětství. Vždycky si například pamatovala, že jeden z jejich domů stál v ulici Na Poříčí. Pocházela z velmi bohaté rodiny, která ale za války přišla o všechno“.
Čím se zabývala tvoje babička?
„Babička byla umělkyně, malířka a sochařka. Studovala na Akademii krásných umění v Berlíně. Jejímu tatínkovi se taková kariéra zrovna moc nezamlouvala, ale ona si z toho nikdy nic nedělala a stejně si prosadila svou. Věnovala se umění až do vypuknutí války, protože samozřejmě během nacistického režimu umělci nemohli volně tvořit. Začala tedy dělat sekretářku a vdala se za jednoho Slováka. Měli dceru, ale ta naneštěstí zahynula brzy po narození, krátce poté, co byly s Trude osvobozeny z koncentračního tábora. Jmenovala se jako já. Celá babiččina rodina byla deportována a všichni zmizeli beze stopy“.
Jak se tvoje babička dostala do Ekvádoru?
„Ona o tom neměla tušení, ale jeden člen její rodiny se zachránil. Byl to starší bratr Waltre, který se dostal do Ekvádoru už před válkou. Ještě v Evropě Trude objevila přes Červený kříž vzkaz, že po ní pátrá. K tomu se váže jedna povedená historka: v den babiččina připlutí do Ekvádoru ji přišel k lodi vyzvednout její bratr. Po jeho boku stál velmi pohledný pán - hned se do sebe s Trudi zamilovali. Byl to Němec, pocházel z Katowic a také přežil koncentrační tábor. Z jejich manželství se později narodily tři dcery. Babička si myslela, že nestojí za to vracet se do Evropy. Nic tam na ni nečekalo. Celou svou rodinu ztratila, kromě bratra, který byl v Ekvádoru úspěšně usazen. Měl řemeslnou dílnu s tradičními ekvádorskými výrobky, jménem Akios, v níž zaměstnával velmi chudé indiány. Rozvinul v zemi obrovský trh a vyvážel i do zahraničí. Velmi zbohatl“.
Takže tvoje babička neměla nikdy chuť vrátit se, navštívit Prahu?
„Ne, nikdy. Nechtěla ani vycházet z domu. Zdá se, že ve válce prodělala veliké trauma. Po tom všem, co prožila, chtěla najít bezpečný, klidný domov. A navíc je to z Ekvádoru tak daleko, skoro na druhém konci světa! Možná kdyby tehdy cestovala, nikdy by neměla tolik času věnovat se své tvorbě. V Ekvádoru objevila sílu předkolumbovského umění“.
Byla v kontaktu s ostatními českými krajany v Ekvádoru?
„Ano, vždycky. Maminka mi vyprávěla, že babiččin obvodní lékař byl Čech a vždycky k nim chodil na čaj. Doma se občas mluvilo česky, s bratrem se babička bavila výhradně česky. Dokonce mě naučila některé české písničky. Byla tedy vždycky se svou starou vlastí spojena. Také malovala české krajiny, řeku Vltavu, lesy... Můj prastrýc měl přezdívku „chemik-komik“. Maminka mi vyprávěla, že měl velký smysl pro humor (dokonce vystupoval v rádiu, vyprávěl anekdoty v programu „La hora sabrosa“). Myslím, že také používal hodně slovních hříček, kterým asi mohli rozumět jenom Češi. Ten naopak cestoval hodně: do Evropy, Spojených států, Izraele... ale nikdy nedojel až do Československa. Bohužel jsem ho nepoznala. Zemřel v 80. letech a já jsem se narodila v roce 1995. Já s maminkou jsme byly v Evropě, když mi bylo jedenáct. Bylo to pro ni poprvé a bylo to velmi dojemné. Jeli jsme do Terezína, kde zahynuli její příbuzní... bylo to jedno velké putování“.
Našli jste nějaké stopy po příbuzných?
„Popravdě skoro všichni zmizeli ve válce. Kromě jedné tety, která žila v New Yorku a zemřela v 70. nebo 80. letech, takže jsme s ní nebyli nikdy v kontaktu. Mysleli jsme, že když ta zemřela, všechno skončilo. Ale vloni jsem našla na internetu nějaké informace o své prababičce. Napsala jsem té osobě, která je publikovala, a zjistila, že je to vzdálená sestřenice! Žije v Mnichově, ale ačkoli už je hodně stará, udržujeme moc milou korespondenci. Píše mi o hrobech naší rodiny (některé jsou v Brně), o dalších příbuzných…Dovídám se od ní mnoho věcí, o kterých babička nikdy nevyprávěla“.
Jak na babičku vzpomínáš?
„Maminka chodila do práce velmi brzy a já, když jsem přišla ze školy, jsem zůstávala s babičkou. Pozorovala jsem ji, když malovala, tvořila sochy. Také mě učila kreslit. Další věc, na kterou si pamatuji, byla její česká kuchyně. Strašně mi chutnala, to je to, co se mi vybaví nejdříve. Hlavně české a židovské koláče, tohle! Zpívala mi Šla Nanynka do zelí, do zelíčka. Teď si zrovna vybavuji, že když jsem byla malinká, špatně jsem jedla a babička mi vždycky říkala čuně! Z českých slov si vzpomínám na názvy jídel, jako třeba knedlík, brambory, nebo na zdrobněliny: mamince říkala Andulko, Aničko; a mně: Gabile, Gabička…Někdy je mi hodně líto, že jsem s babičkou nemohla být víc. Zemřela v dosti vysokém věku, měla skoro 98 let, ale já jsem ještě nebyla dost velká, abych se jí zeptala na ty věci, které bych teď ráda věděla. Bylo mi teprve dvanáct, když zemřela. Ale přesto na ni mám krásné vzpomínky“.
Takže to byla ona, kdo tě inspiroval k umělecké dráze?
„Ano, byla to ona“.
Řekni mi, proč by měl Čech navštívit Ekvádor?
„No, když se vrátím ke zkušenosti své babičky, Ekvádor byla jedna z mála zemí, která se otevřela Židům. Dokonce se našlo i mnoho Čechů, kteří emigrovali už před válkou a nebyli to výhradně Židé, ale lidé, kteří se snažili uprchnout před režimem. Takže když můj prastrýc a babička přijeli do Ekvádoru, potkali Čechy usazené tam už dříve. Dosud se udržuje malá komunita - takže jeden důvod je setkat se s ostatními Čechy. Ale také je to nádherná země, má překrásnou přírodu, což je podle mě to nejdůležitější. Ekvádor je rozdělen na čtyři zcela odlišné a jedinečné regiony: hory, východ (Amazonie), pobřeží a Galapágy - je to hotový ráj. Například když někdo cestuje z jedné provincie do druhé, může vidět, jak se v řádu minut mění krajina, klima. Od velkých hor s nízkou vegetací přechází k obrovským stromům, eukalyptovým hájům, následují tropické rostliny, palmy...Na druhé straně stojí za to poznat obyvatele Ekvádoru. Je to multietnická země s více než třiceti domorodými etniky. Každé z nich má svou kulturu, jazyk, oděv, atd. Druhý oficiální jazyk po španělštině je kečua. Babička říkávala, že čeština je trochu podobná kečuánštině, protože má v některých případech stejnou výslovnost: R se vyslovuje jako Ř. Někteří Ekvádorci nejsou schopni vyslovit R, například říkají řápido místo rápido (rychlý). Je to velmi humorné. Čili je to moc krásná země a já bych ráda pozvala všechny Čechy k její návštěvě. Až dokončím studia, ráda bych se tam usadila na trvalo, protože se mi velmi líbí, ale také cítím, že se potřebuji rozvíjet. Velké množství studentů odchází do ciziny a tento „odliv mozků“ samozřejmě ekvádorskému intelektuálními prostředí neprospívá. Maminka přeměnila dům svých rodičů na muzeum, kde je vystaveno dílo mé babičky a pořádá se zde mnoho aktivit. Proto je pro mě důležité vrátit se a podílet se na chodu tohoto kulturního domu www.trudesojka.com. Když se babička v Ekvádoru provdala za Hanse Steinitze, postavili si dům v Quitu. Byl to dům, kde vyrostla moje maminka i já. A když babička zemřela, byl pro nás dvě příliš velký. Navíc babička po sobě zanechala více než 300 uměleckých děl. A tak se maminka rozhodla celý dům upravit na výstavní prostor. Jsou zde stálé expozice a koná se zde spousta aktivit přibližujících umění veřejnosti. Také zde byl vytvořen jakýsi památník holokaustu. Protože babička přežila všechny ty hrozné události, její obrazy mohou být svědectvím jejího velkého utrpení, ale i toho, jak se dokázala tvorbou uzdravit - je to umění jako terapie. Uskutečnila se tu, za pomoci české ambasády v Limě, výstava obrazů terezínských dětí, proběhly projekce českých filmů. Je to místo zcela otevřené Čechům a mohou ho kdykoli navštívit“.